To prý se stává

Lásky...

budu psát modrým perem a přesto se mi zbarví červeně...

tak jako tváře...

nezapomenout....

to se nesmí....

lásky...pohlazení a úsměv už ve slově....

Nejněžnější smutné oči plné snů, ale i tíha...tíha se kterou se nedalo ujít krok, aby mě nesrazila k zemi.

A oproti tomu ten nejzvědavější pohled měnící odstín podle tónu svého smíchu přes svítící jemňoučké uhlíky k hladivým momentům až  úplné netečnosti, raději...neboť zmatek sisi zakázal dávat najevo. A ta netečnost, hloupá kamarádka pýchy se párkrát ušklíbla a moje i tvé tančící kroky se vzájemně ztratily ve tmě.

Snad tolik touhy...mít rád...oči jako plamínky...a spousta síly dávat víc než brát. Ale s něčím...s něčím se prostě nedá žít...tak volně...jako zvířátko v lesích...prý labutě umírají...

Lásky...hrneček s červenými puntíky, pohár vína, houpačka uprostřed pokoje.

Jste nesmazány.