"Vítěz"

Stál tam a nemohl se hýbat. Ne, nebyl ochrnutý. To jen matka příroda mu dala do vínku, že bude stromem. Jediný záchvěv pohybu pocítil ve své koruně, když foukal silný vítr. To měl rád. Větve se kývaly na všechny strany a jeho jehličí, jeho vlasy, se čechraly. Byl navýsost spokojený.

Jeho matka i otec, oba je neznal, mu svou genetickou vybaveností předurčili, že bude silný a vysoký.

Silný byl, ale méně už ve svých myšlenkách. Pohrdal malými, zkroucenými kosodřevinami, které viděl, když slunce svítilo a nebe plálo jasnou modří. Jsem krásný, silný, myslel si často, nikdo na mě nemá. Sahám tak vysoko, tak neskutečně vysoko, jako gotický chrám se dotýká hvězd. S jeho výškou rostlo i sebevědomí. Dříve míval strach. To když se blížila zima a s ní Vánoce. Nerad by sloužil jako věšák neskutečně krásnách ozdob a nedej bože i pálivých svíček, v nějaké z těch tisíců domácností z okolí. Měl štěstí. Mnoho jeho přátel již bylo odvezeno a s nimi i krása zdejšího lesa.

Borovicový les, ležící mnohem výš, nepoznal hromadné těžby, jen sem tam přišel nějaký človíček pro "svou"borovičku. V zimě sem jezdívaly hory lidiček, aby užívaly čerstvého vzduchu. Nic neničili, jen se kochali krásou tohoto lesa. Však e bylo na co dívat. Žádný ze stromů nebyl nemocen, nebyl suchý. Sem nezasahovaly mocné pařáty "rozvinuté" civilizace. Každý strom, straší 60-ti let byl vysoký, měl rozložité větve a stejně tak obrovské kořeny.

Měl však přijít den, kdy i tato"bohem zapomenutá"lokalita pozná, co člověk dokáže.

On tu stál a těšil se ze života. Vydržel prudké vichřice, kruté zimy i neodbytné škůdce. Nebyl nejvyšším a přece se tak cítil.

Přicházel den, jenž měl změnit celý jeho dosavadní život. Jeho pýcha mu měla přivodit pád. Pomyslné ucho se utrhávalo.

Nadešel den s velkým D. Přijeli dřevorubci. Co to tu chtějí, ptal se sám sebe. Neznal je, ale jejich lesknoucí se pily ho nenechaly na pochybách. To není možné, ne, spletli jste se, jděte jinam, vedle je také krásný les.

Přišel na řadu jako první. Snad aby se mohl později chlácholit tím, že on, pouze on byl tím prvním. Slyšel zespodu zvuk pily. Tiše bzučela. Statný dělník ji pomalu přibližoval. Když se dotkl kůry, strom zaúpěl, brečel, smál se osudu a nadával. Přál si být tou křivonohou klečí, jenž jistý život má. Nebudou nikdy pokáceny. Najednou jakoby zmoudřel. Sice pozdě, ale přece. Ale to nemůže být konec, to ne. S hrůzou očekával nastávající chvíle.

Pila se měkce zařízla a postupovala centimetr za centimetrem. Strom žil dál. Přišly na řadu klíny a sekery a pak...poslední zásek a on se hnul. Poprvé v životě pocítil osvobozující pohyb od věčných kořenů. Padal. Áááááááááách. Nesnesytelná lehkost jej naplňovala až do posledního chvojí, do poslední větvičky. Trvalo celou věčnost. než se koruna prodrala cestu kamarády až k zemi. Pak s lehkým žuchnutím dopadl. Ocitl se v nepřirozené pozici. Ležel na zádech a nebe skoro neviděl. Byl ale rád, že žije. To však nebylo všechno. Přišli další a další pily a pomalu si klestily cestu k holému a silnému kmenu. Jedna za druhou odpadávaly větev za větví. Po každé zůstalo malé kolečko, jako znamení, že tam, tady všude byly ruce, ramena, prsty, prstíčky.

Když tato nepříliš zabavná procedura skončila, cítil se jako znovuzrozený. Jen trup. Jen on sám. Neměl ani okamžik na to, aby se v nově nabyté pozici nějak zabydlel. Ze všech stran ho uchopila obrovská a silná kovová ramena. Neživý krab jej začal zvedat někam nahoru. Netrvalo dlouho a už opět ležtel, ne však na zemi, ale na korbě auta. Zdřímnu si, pomyslel si, a také tak udělal.

Když se probudil, podivil se kolik známých tváří kolem něj leželo. Všichni naříkali. Nikdo je neslyšel. V tom se vůz rozjel...

Blížili se k čoudící továrné s komíny propichujícími oblaka. Všude bylo plno kouře. To byli kamarádi, známí. Na korbě auta se všech zmocnil strach. Tak dnes, dnes odejdeme, mysleli všichni. Někteří ano, to je pravda, nekteří ale budou sloužit člověku-jako nábytek, mosty, domy, papír...

Když je vyložili a roztřídili podle velikosti a budoucí funkce, přišel na řadu i on. To co slyšel, slyšet nechtěl a stále si přál, aby se přeslechl. Ta slova: "Toho dejte do sirkárny, nemá zas tak dobré dřevo a může být rád, že ho nespálíme rovnou", mu nahnala pryskyřici do očí. Tak do sirkárny. Špatné dřevo. Asi nejsem tak dokonalý, jak jsem si vždy myslel. Bylo toho dnes až dost.

Přijel opět kovový krab a opět se vezl. Do sirkárny.

Byla to nevelká budova, ale kouře se z ní valilo více než dost. Složilo do skladu s ještě pár kamarády. Byl první, teď to však nepovažovalů za výhodu. Někde by se skryl, ale to bylo absurdní.

Ležel na velikém a černém gumovém pásu a blížil se k odkůrovači. Proč nejsem kleč, proč jen proč, proč nejsem vanočníém stromkem, přál si být vše, jen né to nejmenší-sirka. Kůra z něj odpadala, v mžiku tu ležel holý jak neviňátko. Přijdou horší chvíle, pomyslel si. Vždyť já jsem tak velký a sirka tak malá, nějak to budou muset udělat...

Na řadu přišlo řezání. Jeho duch se převtěloval do stále menších a menších kousků dřeva. Až tu zůstala jen malá, obyčejná sirka, čekající na na namočení do sirného roztoku. Neby\l už jen jeden. Byly ho tisíce, miliony a ještě víc. On však žil jen v té jediné, pouhopuhé, maliné sirečce. po nasíření mu udělali nový domov. možná ta krabička byla z jeho těla. To nevěděl. Byl rád, že už to má za sebou. Byl v SOLO krabičce a on se tak i cítil. Byl sám sebou, hrál sám za za sebe. Poté usnul.

Probudil se o mnoho dní později, vcelku smířen se svým osudem. Ležel v krabičce a ta v kapse 17-ti leté dívky. Nekouřila. Tu krabičku si koupila, protože se jí libil její obal. Nejednou k ní přistoupi muž se slovy:"Slečno, nemáte čirou náhodou oheň?"

"Samozřejmě. Poslužte si", a podala mu krabičku.

Byl první.