Přepážka

Přepážka
Byla sama v bytě. Hrála si s propiskou. A nožíkem. Pustila si cédéčko a šíleně se rozplakala. Proč? Proč vždycky ona? Proč? Vždycky všechno svedou na ni? Proč ji nikdo nemá rád? Proč jí nikdo nechce pomoci? Proč? PROČ? PRÓÓÓČ? Měla pocit, že jí z toho pukne hlava. Bylo to zkrátka moc otázek na jednu hlavu, jeden mozek. Podívala se na nožík a na jeho ostří. Bylo velmi tupé, ale kůži ještě prořízne. Byla si jistá, že TOHLE ještě zvládne. Sjela s ním k levé ruce. Myšlenky se jí míhaly hlavou. Máma přijde pozdě. Má čas. Začala přemýšlet jak by to bylo nejlepší. Domyslela a udělala to. Podřezala si žíly na levé ruce. Stále nikdo nepřicházel. Nechala ruku krvácet a lehla si na zem. Snažila se usnout. Nešlo to. Bolest ji hryzala stále víc.
Ani nevěděla jak se to stalo. Najednou se objevila v nějakém jiném světě. Vše bylo sice jako na jejím sídlišti, ale bylo to temně rudé. Jako kdyby se nebe zalívalo krví a ta všechno ozařovala. Místo slunce zářil temně rudý flek někde nahoře, protože ani nebe nevypadalo jako nebe. Zajímalo jí, kdo tu ještě jiný tady je. Popošla dopředu. Rozešla se víc. Když došla na křižovatku, rozhlídla se, ale neviděla žádná auta. Nikde se sice neválel prach,špína a klestí jako na divokém západě, ale živáček tu taky nebyl. Zato spatřila několik jiných tvorů. Na první pohled jako obyčejní lidé. Ale něco je odlišovalo. I ona se odlišovala od normálních lidí i ona s nimi měla něco společného. Byli zvláštní. Nemluvili, jen se usmívali jeden na druhého. Ani ona nemluvila. Nechtěla. Mohla, ale nechtěla. Jenže přeci jenom. Nevěděla kde je a proč tu je. Poklepala nějakému klukovi na rameno. Otočil se. Mile se na ni usmál. Byl krásný. Měl hnědorudé vlasy a fialové oči. Jen co se na něj podívala, ztratila řeč. Usmál se ještě víc a otočil se zpátky. To už se vzpamatovala a poklepala mu na rameno znovu. Znovu se na ni mile usmál. Nepromluvila ani slovíčko a on jako by jí četl myšlenky: „Nevím kde jsme. Nemám nejmenší tušení.“ „Nikdy jsem tu nebyla.“ řekla. Usmál se na ni, otočil a posadil se na zem zastávky autobusu. Stále se na něj dívala a až teď si uvědomila, že má v pravé ruce nůž. Odhodila ho. Napadaly ji různé věci. Umřela? Nebo je tu jen na nějakou dobu? Na jak dlouhou dobu? Na den? Na měsíc? Je tu vůbec den? Vždyť se ten flek nahoře nehne z místa. Proč tady je? Co zase udělala nebo neudělala? Otázky jí plnily hlavu a mozek.
Má nápad. Je to tu podobné jako na jejím sídlišti. Pokusí se najít svojí adresu. Rozběhla se a naprosto přesně věděla kam běží. Přeběhla silnici a běžela ulicí dolu. Tady. Tady bydlí. Jenže v sedmém patře. Vyběhla po schodech a sjela rukou do levé kapsy. Nahmátla klíče a odemkla vchodové dveře. Jen co vstoupila, všechno se rozplynulo a znovu sestavilo jako stavebnice. Druhé vchodové dveře nebyly před ní,ale po její pravé ruce. Našla druhý klíč a vsunula ho do zámku. Otočila a … dveře se otevřely. Před sebou měla čtvercovou místnost s bílými stěnami. Docela se zadivila, protože do teď bylo vše s rudým nádechem. Přes místnost vedl pruh koberce jako u ní v pokojíku. Žádný obraz ani okno! Seděla tam postava v černém. Držela v ruce nůž. Pomalu se s ostřím přibližovala k levé ruce. „Nééé… Přestaň! Proboha dyť se zabiješ!“ zakřičela ještě stojící ve dveřích a zírajíc do bílého pokoje na postavu v černém. Postava ji,ale vůbec nevnímala. Prořízla si ruku a hned jak vytryskla první kapka, celý pokoj zrudnul. Otočila se jakoby čekala, že za ní někdo je a pomůže té dívce. Stál za ní ten kluk se kterým předtím mluvila. Krásně se na ni usmál. Na chvíli, ale jen na malou chvíli skoro zapomněla na postavu v pokoji. A když se tam znova podívala , postava už tam nebyla. Jen ten pokoj zůstal červený. Zavřela dveře a jakoby se nic nestalo, vrátila se s ním na zastávku, kde se před tím posadil. Tentokrát se tam posadila ona a on před ní jen stál. Koukala se mu do očí a on se koukal jí. Vyhrkly jí slzy.
„Taky jsem to zažil.“ vpravil do ticha. „Co?“řekla ostře a nechápavě. „No, svojí smrt.“odpověděl a ona ztuhla. Rázem jí všechno došlo. Kdo byla ta osoba a proč, když se tu objevila měla v ruce svůj nůž. „Takže to znamená, že sem mrtvá?“zeptala se, ale tentokrát její hlas nabyl strachu, že už nikdy neuvidí ty co má tolik ráda. Věděla, že jestli je tohle ta druhá strana, tak se jí bude hodně dlouho stýskat, něž se s nimi zase setká. „Nejspíš jo. A já asi taky. Jen mi nejde do hlavy kam zmizeli ti ostatní. Přece by tu mělo být přecpáno?!“ „Jo asi máš pravdu. Co se tu vlastně dělá? To se tu mám celou tu dobu nudit, nebo co?“ „ Všichni ostatní co tu byli, mlčeli a přemýšleli o svých životech. Dopodrobna. Zajímaví je, že se všichni zabili.“ Ticho. „ Pojď si povídat.“řekl a zase se na ni krásně zazubil. Ještě chvíli přemýšlela nad svojí smrtí, ale pak to všechno hodila za hlavu a vesele se s ním rozpovídala. Najednou ji začalo všechno bolet a neměla sílu. Lehla si. Sednul si vedle ní, pohladil jí po vlasech a ona zavřela oči. Když je znovu otevřela, oslnilo ji bílé světlo a tváře doktorů. Kdosi do ticha tlumeně zařval: „Probrala se. Doktore, ona se probrala.“ Tvář se jí zkřivila jak bolestí tak zuřivostí. Došlo jí, že žije. Rozplakala se. Byla naštvaná a zuřila. Všechno zlé se jí vrátilo a už věděla, proč se chtěla zabít. Jen vzpomínka na toho kluka jí uklidnila, zavřela oči a vzpomínala o čem všem si povídali. Prudce otevřela oči. „ Co se semnou stalo?“zeptala se sestry stojící nad postelí. „ Byla jste v kómatu. Ztratila jste totiž mnoho krve.“odpověděla jí sestra a usmála se na ni. „Kolik je tu ještě takových lidí?“zajímala se. „ Už jen jeden chlapec, tak ve vašem věku.“ „Jak vypadá?“ „Má modré oči a krátké hnědé vlasy.“ „ A jakou má šanci, že se probudí?“ „ Asi takovou jakou dávali ještě včera vám.“odpověděla sestra a odešla. Ona zavřela oči a zanedlouho usnula. Zdálo se jí, jak s ním mluví. Povídali si o všem možném a hodně se smáli. Když se smáli tak, až se popadala za břicho, sklonil se k ní a zašeptal: „Neboj se o mě. Já to zvládnu.“ Okamžitě se probudila. Nikde nikdo. Tma jak v pytli a k tomu ještě ticho jak na hřbitově. Zavřela oči a znovu usnula. Tentokrát se jí o něm už nezdálo. Spala klidněji. Jakoby jí jeho věta uklidnila duši. Když jí ráno probudilo slunce, otočila se ke dveřím svého pokoje. Věděla, že za pár dní z nich bude moci vyjít a podívat se na toho kluka.
Opravdu! Za pár dní už mohla jít domů. Do vedlejšího pokoje se dostala v pohodě.
Byl tam. Věděla, že tam je. Došla k jeho posteli a … přes časopis na ní vykukovaly modré oči a rozčepýřená hlava. „Kdo jsi?“ozvalo se zpoza časopisu. Něco se v ní zvrtlo. Zlomilo. Byla tam! A on tam byl s ní. Proč jí neřekne něco jiného? Vždyť spolu mluvili! Odešla a snažila se zapomenout.

---