Vyhnání z ráje

Vyhnání z ráje

A Adam byl stvořen. Neznal ten čerstvý, mladý, neposkvrněný svět a tak se začal učit. Poznával květiny. Jejich smyslnou a vábící vůni i odpuzující smrad, či prostou krásu. Životodárnou křišťálovou vodu, prýštící z malých děr v zemi a tekoucí v hlubokou a širokou řeku a spalující oheň, jenž hřál a sálal teplem. Poznával stromy, které vrhají osvěžující stín, když paří slunce a dávají plody, když má hlad. Čím víc poznával svět, tím víc dospíval, až dospěl jednadvaceti let.
Na podzim Adam lehával s rukama za hlavou a stéblem v ústech v napadaném listí pod stromem a přemýšlel. Přemýšlel o podzimu. Je přeci tak plný barev, je tak klidný i když sem tam nastane ničící bouře. Vlažný vítr si tančil na jeho ležícím těle. A Adam se poprvé cítil sám. Proč má každý kůň k sobě klisnu? Proč má každý tvor s kým si povídat a on ne? Proč? Tak ho Adam poprosil, aby mu stvořil družku.
Z jednoho jediného žebra? Ano. Když se ho zeptal jaká má být, Adam odpověděl: „ Musí být krásná. Mít vlasy tmavé a dlouhé, aby se ode mě lišila. Musí mít širší boky a užší ramena než mám já. Musí být menší, mladší ale vyspělá. A povaha a myšlení nechť je jako podzim. Melancholická, krásná, něžná, romantická, ale s velkou skrytou silou ovlivnit. Musí mě milovat a snažit se,abych ji také miloval také.“ A tím si Adam vyřkl ortel. „Budiž.“ řekl ten a za noci v novu stvořil ženu, kterou si Adam přál – Evu. Byla taková, jakou ji Adam chtěl. Díky Evě přestal být obtěžován samotou a na krku měl ji. Jenže s Evou vyrostl i strom. Měl modré květy jenž svítily hříchem (tím, co Adam nikdy nepoznal, protože byl před tím varován). Eva o hříchu nic nevěděla. Neměla nejmenší tušení co to je a zda je to dobré nebo zlé.
Adam Evu miloval a Eva milovala jeho. Jeden pro druhého by udělali cokoli. Když Evu svíraly Adamovi pevné paže a byla přitisknutá na jeho svalnatou hruď, byla v sedmém nebi a její srdce jásalo blahem a vzrušením. V tuhle chvíli ji Adam vždy pohladil po jejích krásných, vlnitých, tmavých vlasech po pás a políbil jí na chvějící se ústa. Když zas Eva otevřela oči, dívala se do jeho modrých nebí a pohled jí sjel i na šesticentimetrový vlas. Zavřela oči podruhé. Jejich rty se znovu setkaly. Ale tentokrát ji už Adam hladil všude kde chtěl a ona mu to dovolila. A protože Evu už bolely nohy, jak stále stála na špičkách, aby na něj dosáhla rty, udělali kompromis. Lehli si do orosené večerní trávy a na jejich mladá svíjející se a milující se těla dohlížel jen měsíc, který po nich kreslil bílými paprsky. To byly ty chvíle, které se jim oběma líbily a nechtěli, aby skončily.
Jednou po takovéhle noci se Eva probudila první a řekla si, že přinese Adamovi na ráno něco dobrého. Vstala a šla. A jak chodila a hledala, co by mohlo Adamovi chutnat, sama se najedla dost. Když však uviděla strom s modrými květy, jako neznalá utrhla jablko a kousla. Byla si naprosto jistá, že Adam spí a tak se strašně vylekala, když jí poklepal na rameno. Bleskurychle se otočila a uviděla jeho uhoněnou a zklamanou tvář. Eva, ve snaze zastavit stále se zhoršující výraz v jeho tváři, nasadila nevinnost a jablko až k jeho ústům. A Adamovi se na chvíli, ale jen opravdu na maličkou i když pro něj zdánlivě dlouhou chvíli zdálo, že je Evě teprve čtrnáct let a byla pro něj tak krásně nevinná a naivní… Když Adama svým pohledem konečně přesvědčila, vzal jablko do své ruky a ukousl. Ach, jak krásně sladký je hřích. Proč ho před ním varoval? Ale Adam věděl, že udělal, co neměl a tak Evu jen políbil na čelo vyčkávajíc na hněv svého stvořitele. Ten se však vůbec nehněval, jen jim ukázal cestu z ráje, kterou po rozloučení, Adam i Eva spolu odešli.

---