Pocity - 3. část

1.7.1997

Paní soudkyně, oba dva právníci, starosta, majitel a já vcházíme zchátralými dveřmi v hlavní síni do levé části přízemí. Katakomby! Tmavý byt se zkřivenými stěnami, oprýskanými okny, nezapadajícími, různě sehnanými a ztlučenými dveřmi s profuky, vyráží dech. Je vybíleno a přesto se cítím zatěžkle. Shnilá podlaha se pod linem, také po různu sehnaném, pohupuje. Jedno místo v houpání převažuje a majitel nemíní ustoupit z místa. Chci lino nadzvednout. Podařilo se až po delší době. Já a paní soudkyně vidíme ztrouchnivilinu. Oproti roku 1995, když jsem tu byla poprvé, se v této části bytu objevily vypínače, zásuvky a možnost napojení akumulačních kamen. Vše nové. Tyto prostory výměrou neodpovídaly doposud používaným bytovým prostorům. Výraz „2+1“ měl převážit nad povinností dodržet metrový rozsah, jestliže síňka s koupelnou a záchodem by byly uznány jako kuchyně. Tím by majiteli odpadlo vybudování kuchyně se vším všudy, tj. s odpadem a rozvodem vody. Při členění přicházely v úvahu dvě místnosti se vstupem zprava až na opačném konci průchozí chodby. Naskytl se nám nevábný pohled zbídačelých místností. Stěny, stropy, podlaha jsou vlhké. Zchátralost oken, dveří a špína dovršují nevábný pocit. Vlhko prý způsobují nájemníci v patře. Kráčíme k místu mého pobývání. Při pohledu na zubožený domek, paní soudkyně poznamenala, že: „Takovéto zacházení je na trestní oznámení, pánové.“ Mokro a plíseň neubraly bytu na dojmu lehkosti a svým způsobem i svěžesti. Byl vzdušný a světlý. Soudním porovnáním se potvrdilo moje tvrzení, že nabízený byt je nepřiměřený. Pokud však přistoupím na možné opravy, žaloba se stáhne. Mám se rozhodnout do 9.7.1997, kdy je konečné stání. Uvažovala jsem moc o této nabídce. Chci už mít konečně klid! Tolik toužím otevřít kohoutek, z kterého poteče voda. Toužím po suchém místě. Potíž je v tom, že majitelovi nevěřím. Bude-li opravovat, tak jen záplatovaně. Šetří peníze a obzvlášť jde-li o moje požadavky. Jeho domy nejsou udržovány. Rozhodla jsem se, že budu trvat na soudním rozhodnutí o neodpovídajícím bytě.

Pozastavila jsem se nad majitelovým písmem: ztěžklost je dána nejen upracovanou rukou, ale především duševním ustrnutím. Má silnou potřebu vytvářet příznivý dojem. Vyplývá z toho závislost na okolí.

5. a 6.7.1997

Se Zrzečkou jsme se vydaly za člověkem, který pomáhá hájit velmi ušlechtilý zájem. Vlastníci pole odmítají půlmilionovou částku za prodej a snaží se o jeho začlenění do chráněné krajinné oblasti. Naráží na velmi silné tlaky pana starosty a stavební firmy, zároveň mají ohromnou podporu veřejnosti a tisku. Snad odolají komerčnímu náporu. Povídali jsme a řeč zavedli do politiky. Některé úvahy uvádím: Havel sice hlásá humánní a moralistické myšlenky, hůře je však uvádí do života. Klaus je pod značným náporem různorodých tlaků, přerod s sebou přináší pochybnosti a zmatek. Myšlení společnosti nelze rychle změnit. Zákony ztratily punc jistoty, bezpečí. Dost se mění a snadno obcházejí. Těžko se lze dovolat práva. Svoboda neznamená jen právo, ale i povinnost pro každého z nás. Narážíme na zvůli a bezbřehost. Privatizace se zneužila. Vláda nese zodpovědnost za tunelování a rozkrádání obecního majetku. Klaus ve své ješitnosti a přezíravosti dosáhl sice určitého postavení, ale vzdaluje se spoluobčanům. Spolupráce je nutností. Snad si své nedostatky uvědomí.

Večer jsem spatřila stojící barák a ulevilo se mi. Sice to vypadá, že se střešní díry rozšířily, ale jiné to už nebude. Byt je promočený, mám co vynášet! Nad válendou je přesto sucho! Jak nádherný den prožívám!

Můj nejmladší bratr je těžce nemocný. Vyřizuji umístění do nemocnice, nechce se léčit.

9.7.1997 – soud

Paní soudkyně promlouvá vstřícně, s nadějí, že každý z nás chápe potřebu dorozumět se a na obou stranách bude snaha spor zdárně vyřešit. K nabízenému bytu se vyjadřuje zamítavě. Není vytvořena kuchyň, podlahy a okna jsou ve špatném stavu. Nejedná se o samostatnou bytovou jednotku. Je tu vlhko. Na chodbě ještě naléhají, abych zrušila své rozhodnutí. Slibují, že všechno opraví. Nevěřím jim! Soudní posouzení bytu upřednostňuji a považuji jej za důležitý dokument. Lituji jen, že jsem byt v počátcích neodmítla. Nabízenou možnost oprav přijímám. Dohodla jsem se na dalším osobním setkání už mimo soud a tedy po vyřčení rozsudku. Zastavila jsem se cestou u známé. Ona uvažuje takhle: Žádala by opravený byt, aby byl v dobrém stavu, nebo by požadovala peněžní úhradu, jestliže během doby by se prokázaly závady. Na poslední místo řadí možnost vzít, co je. Byl už večer, stmívalo se a já se teprve vracela domů. Pomalu kráčím od autobusu z vedlejší vesnice. Přicházím k baráku. Přes silnici naproti baráčku je rušno. Ohýnek, hudba, veselo. Asi oslavují. Na zahradě nad záhonem se sklání mladší z rodiny. Je devět hodin večer a v tuhle dobu se tu téměř neobjevuje. Otvírám vchodové dveře a za nimi…….zkáza! Hory kamení, prach, špína a díra ve zdi. Polilo mne horko. Zmocnily se mne beznaděj s bezmocností. Vyhrkly slzy. Zrzečka ležela na válendě bez úhony. Musela si prožít své. Po chvíli po převlečení, volám z budky policii. Přijede ve čtvrtek večer. Vrhám se na odklízení kamenů. Naproti přestali s pokřiky směrované ke mně.

Čtvrtek večer

Policie nepřijela, asi není zájem. Zjistila jsem, že je odbouraná druhá část štítu. Dům se stal ojedinělou ukázkou se střechou téměř bez pokrytí, s chybějícím štítem a ohromnou dírou ve zdi.

Pátek

Odesílám naléhavý dopis stavebnímu úřadu.

12.7.1997

Díra ve zdi mi nabízí kouzelný výhled do zeleně. Škoda, že tu nebylo okno. Zase se blíží bouřka. Zvedá se vítr a je silný. Zaburácel. Panikařím. Popadám batoh, Zrzečku, Cidlinku. Vypínám elektřinu, přestože nemůžu svítit, boiler je mi k ničemu a v lednici nic nemám. Zvyk působí. Uvědomuji si, že přece jen tu jsou použitelná akumulační kamna. Jak dlouho vydržím v takových podmínkách. Kam jít? Jdu k rybníku, snad proto, že vysvitlo sluníčko, když stále hřmí a na obloze visí černé mraky. Nakrmila jsem labutě i kachní rodinky. Povětří se uklidnilo. Usadila jsem se do trávy. Pobledlé bouřkové mraky nemizí. Všemu není konec.

13.7.1997

Nemohla jsem usnout a teď ráno, ještě v půl deváté, polehávám. Vyburcovaly mne myšlenky na praskliny. Vidím valící se černé mraky. Musím zajistit narušenou klenbu. Nad dírou ve zdi visí uvolněné kameny. Ty také musím zajistit. Prach a kameny jsou všude. Na zemi zůstaly velké kusy. Na koho se mám obrátit? Kdo mi pomůže? Jsem sama! Sama!! Po chvíli chmurné a těžké myšlenky mizí. Pouštím se do práce.

Chodím kolem toho domu téměř každý den i několikrát za den. Objevuje se skoro pokaždé. Jako by neměla nic jiného na práci, než hlídat za okny cestu. Vylévá si duši a já naslouchám. Má potíže se synem a ještě k tomu paní majitelka intrikuje s bytem.

Kolem polední hodiny přijeli policajti. Až čtvrtý den po události zjišťují a proměřují otvor i praskliny. Fotografují, sepisují protokol a oznamují, že se jedná o trestný čin. Spadá do toho i zničený štít. Všechno je práce člověka, nejde o samovolné postižení, řekli. Trestní oznámení předáno na Úřad vyšetřování, kde se zavřely dveře. Tady se nic nevyřešilo. Mnoho protokolů končí na Úřadu vyšetřování.

15.7.1997

Bezradnost pána ze stavebního úřadu z toho, co viděl. „Donutit majitele k opravě je beznadějné.“ Myslí se tím uvést dům do původního stavu. „Jednu pokutu dostal, dostane ještě druhou!“ Další den jsem byla s mým právníkem u tohoto úředníka. „Dávejte pokutu za pokutou. A to týdně a tlačte i jinak na majitele.“ Tvrdí můj právník. Shoda na obou stranách. Dozvídáme se o jednání na okrese ve vztahu ke mně. Můj právník je zván, aby podpořil moje zájmy a pomohl panu ze stavebního úřadu. Vlivný člověk z obce bude trvat na uznání havarijního stavu domu.

Celý den sháním místnost k případnému přespávání. Nemám štěstí. Byty jsou, ale za vysoký pronájem nebo na prodej. Některé byty, i když prázdné, čekají na výnos církevního zákona. Návrh pana právníka, ubytovat se v hotelu, odmítám. Mám zvířata a nedostatek peněz. Nemohu ani opustit byt a odjet do Prahy.

V pátek nepřetržitě pršelo. V odpoledních hodinách urousané, unavené jsme já a Zrzečka, dorazily do hospůdky ve vedlejší vesnici. Popíjela jsem čaj, Zrzečka vodu. Bylo to teplo a sucho. Přisedl Pepino a čtyři hodiny jsme povídali a povídali o všem možném. Objednával pro mne čaj a platil. Rozloučili jsme se a kolem půlnoci dorazily domů.

Dnešní sobota mi připadá hrozná. Z černých a šedivých mraků lije. Déšť se valí všude. V noci jsem utekla do novostavby. Schovávám se tu jen, když je nejhůř. Strach z objevení je silnější a nedovolí mi klidně spát. Potajmu, ještě před svítáním se vracím do studeného, mokrého bytu. Strop nad válendou zůstává suchý, i když všude, každým místečkem prší. Unavená, nevyspalá zaléhám a odevzdávám se osudu se slovy: „ať se děje, co se děje“! Všechno nejnutnější mám v batohu. Stačí jej popadnou a letět. V nejistých chvílích spím tak, jak jsem oblečená a jednou nohou stále připravená vyrazit. Rozdíl mezi mnou a psancem? Asi mám větší komfort! Psychicky budeme stejně postiženi. Mým údělem je odklízení kamenů a hlavně vody. Teče všudy. Stropy, po zdech, rozbitými okny. Neteče z kohoutků. Myji podlahu, vynáším usazeniny a vodu. Vynáším také ze síňky za vchodovými dveřmi. Voda s různou příměsí se tu objevuje, i když neprší. Odklízím nanesené železo, písek, vápno před vchodovými dveřmi. Majitel se snaží. Hodiny ubíhají. Usnu i přes den. Zaléhám. Strach ze zavalení ustupuje únavě.

Zamýšlím se nad pohrdáním zákony a jejich zneužíváním namyšleným pocitem osobní všemocnosti. Skrývá se za tím grázlovství. Peníze hrají významnou úlohu. Okolím je majetek vnímán porůznu. Lhostejnost nahrává povýšenosti, nadutosti, bohorovnosti i přesto, že zakrývá omezeného človíčka. Líbí se mi Werichova slova, vystihující jeden typ omezenosti. Nevyjádřím je přesně, ale smysl zůstává: „Největší srážka, která mne potkává, je srážka s blbcem!“. Raději se blbci vyhnout! Závist nikomu nepomůže. Pochlebováním sleduje dotyčný osobní výhody většinou nenaplněné.

Už jsme zase dva. Je zaměstnán vynášením vody.

Pan starosta mi sděluje, že získám byt. Byt, který jsem doposud odmítala, musím přijmout, jinak mne čeká násilné přestěhování pod dohledem policie. Při jednání mám právníka, který mi není nijak nápomocen. Neví, řeč protahuje, a konec nikde. Zdlouhavé, nejasné odpovědi. Stále ho trpím, asi proto, že se bojím jednat samostatně. Jediný radní, mladý člověk, mluví věcně a stírá napětí vzájemného souboje starosty a mne. Obviňuji všechny z podpory nezákonnosti, především starostu. Ten mi zase vytknul, že se dost divně vyjadřuji k majetku. Řekla jsem, že se také získával výhrami v hospodských kartách a nebo si sedláci nepomáhali a číhali na toho, kdo padne, aby za babku skoupili nešťastníkův majetek. Také mi řekl, když prý mám na obecním úřadě uskladněny i kytky, mohou mi zrušit nájem a hned zítra budu povinna veškerý svůj nábytek si odvézt. Přisvědčila jsem, že je to možné. Přitížilo by se mi, ale záležitost bych musela brát takovou jaká je a řešit ji. Očekávala jsem, že se ozve právník a nebo se vyjádří k bytu asi takhle: „moje klienta má nárok na odpovídající byt. Rozhodl o tom soud 9.7.1997. Nouzovým ubytováním je zbytečné se zabývat a navíc se jedná o neodpovídající náhražku. Majitel musí zajistit rovnocenný byt. Obecní úřad by měl dohlédnout na dodržení zákona!“ Odcházím a ve věci stále není jasno. V poledne, po jednání na obecním úřadě, se objevil fotograf z Mladě fronty Dnes. Záběry u probouraného otvoru, kde stojím a ukazuji na další praskliny v klenbě, se objeví v novinách. Vzhled domu připomíná novinářům popotopní pozůstalost. Neví, kdy článek vyjde.

27.7.1997

Svítí sluníčko, je neděle a my dva propadáme touze zachraňovat ještě co se dá. Napadá nás zakrýt půdu a vynést odtud vodu. Problém je, jak se dostat přes rozviklané kameny v popraskaném zdivu do vysoko umístěného půdního otvoru. Tak dlouhý žebřík nemáme a ani by nebylo, kam ho postavit. Všude při zdi jsou kameny. Hromady kamení.

Červenec končí. Sluníčka bylo poskrovnu, ale deště bohatě. Blíží se zima. Co bude?

29.7.1997

Sedím na zahradě u kamarádky a pojídám nakrájené kousky melounu. Líbí se mi záhon zeleniny společný s kytkami a ohrazený bidly. Prohlížím si knihu o zahradách od jakéhosi anglického spisovatele. Oproti francouzskému pojetí zahradních úprav, Angličané upřednostňují přirozenější vzhled.

Probíhající žně časově zaměstnávají majitele. Téměř není k vidění. Dnes mám smůlu. Přibrzďuje auto a určitě to bude Trabant. Tohle brždění znám. Tolikrát mne pronásledovalo a pronásleduje. Nemýlím se! Napjatě kráčím při silnici a neohlížím se. Doléhá ke mně řev a sypající se nadávky. Stále se neohlížím. V dlani držím poraněného motýla sebraného cestou. Trabant za mnou popojel a dozvídám se, že:
„Mi ukáže, že ho nebudu dávat do novin, že ho nebudu pomlouvat“. Bezvadně! Článek vyšel, koupím si noviny.

---