včera jsem viděl

na zemi

na chodníku

sedět muže

co natíral

zlatou barvou

hlemýždí ulity

 

možná to nebylo užitečné

(ba dost možná

že to nemělo

vůbec žádný důvod)

 

ale bylo to krásné

 

v podzimním dešti

na chodníku na zemi

před obchodem s květinami

seděl starý prostovlasý muž

po tváři mu stékaly

slané boží slzy

(skoro stejné

jenže zlaté

stékaly i po těch

nanicovatých skořápkách)

a kolem chodili lidé

aniž by zastavili

aniž by zpozorněli

aniž by se ohlédli

 

a bylo to tak v pořádku

protože v dálce

výstražně zvonily tramvaje

takže oni vůbec nepostřehli

že ve stejnou chvíli

někde strašně blízko

(patrně dokonce

uvnitř těch ulit)

hrálo několik armstrongů

svůj nekonečný výstup

na borůvkový kopec

 

muž domaloval

poslední zlatou skořápku

a seděl dál

a poslouchal

(co jiného

než tu hudbu)

 

 

a náhle bylo zřejmé

že kdyby skutečně nic

tak zlatá hlemýždí ulita

je velmi praktická

jako důstojný příbytek

pro armstronga

 

což se ještě potvrdilo

 

ve chvíli

kdy muž shrábl

mokrou těžkou dlaní

všechny ty ulity

do kufru

a odkráčel

 

nikdy jste neslyšeli

takové ticho

 

bylo tak posvátné

že ani tramvaje

se pojednou

neodvážily je rušit

 

a teprve v té chvíli

se všichni zastavovali

a zaposlouchávali se

ačkoliv všude kolem

dávno zněl už jen

pouhý otisk toho okamžiku

 

a přesto

 

bylo to neskonale

podzimní

a krásné

 

jako jsou krásné

všechny zmeškané koncerty…

 

 

 

---