Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVelvet
Autor
Hany
V e l v e t
Svítí. Nad hlavou svítí mi modré slunce a letní déšť mi smývá z obličeje přetvářku. Ruce mi ztěžkly krásou a záda mám jak zeď nářků. Po nohou se plazí duhové žíly, které jsou jako větve stromů. Vlasy mi na hlavě tančí, jako víly a oči hledají tváře domů. Hladové prsty přejíždějí po břiše, které se vlní pod tíhou srdce. Cítíš, že je jak samet. Hebký samet jako kůže pavoučka. Přestává pršet
a trny se jemně opírají o tvé rameno. Stonožka, co nejspíš ztratila 99. botu, pomalu schází jako po schodech z hrdla. A stále svítí. Paprsky oslepují mé unavené oči, které jsou hluboké. Hluboké a prázdné jako dva knoflíky, co leží ti
u televize. Všude se ozývají děsivé zvuky, ne není to vize. Jen...... zazvoní telefon a ozve se:"Tůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů!" Slepené kousky zpitvořené duše
se snaží napít z zrezivělého kohoutku, ale mají smůlu, teče jen teplá voda. Nervózní tkaničky u tvých bot ti říkají, že by šly rády ven. Ale ty se jen podíváš
do zrcadla, jak oči plakají a řekneš si: "To byl zas den." Ale den to není, pořád je noc. A až si půjdeš lehnout, nastane ten okamžik, kdy budeš se krčit v rohu, plakat a volat jméno, zacpávat si uši a řvát:"Už dost, už ne!" Všechno na tebe bude dopadat, budeš se chtít bránit, ale nemůžeš,
protože už nemáš síly. Nejde to. Nechápeš, proč zrovna TY!!!