Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBudík
Autor
Hany
Budík
Prochází se po poli. Všechno kolem žije, cítí lehký vánek na šíji, doteky trávy, slunce se mi opírá o záda. Strom, jenž vyrostl před mým zrakem, pohladil mne po tváři a zachvěl se v poryvech mého dechu. Přinesli stůl
a židli. Trochu kávy a nějaký cukr. Sklání se nad hrnek a hledá v něm otázku. Černé slzy stékají po tváři, padají do víru, který se tvoří v hrnku.
Zvedá se vítr, krásná id
ylka se mění s rychlostí větru a bouře. Zipna hlavě se rozepnul a poletují z něj vzpomínky, city a ještě pár věcí. Ztrácí se. Ztrácí se jako klíče v kanálu, křišťál na dně tvých očí.
A zvon, co zní mi v hlavě, oznamuje konec starých časů. Jen ti, co znají, můžou přežít. Strom se ztratil v propadlišti minulosti, zrcadlo prasklo
ve svém nitru a pavoučí síť upletla mozaiku. Mozaiku života. Kutálí se knoflík po zádech, lechtá ho dotyk prstů. Nápisy na zdech, které nikde nejsou, svítí mi v tmě.
Nahmatá budí
k v kapsa starého saka, co umřelo mi u nohou. Budík už nejde, ale dal mi ho jeden kluk s krásným úsměvem. Byl slepý.Vstoupí do pokoje za velkou bránou. Bude cítit vůni květin a nešťastnou tvář. Uprostřed houpe se žárovka, svítí. Někdo sedí v staré noční k
ošilina židli. Tupým pohledem sleduje žárovku jak houpe se tam a sem.
Sem a tam.
Nedýchá. Někdo tu byl. Byl a už není. Znám ho? Znáš ho?
JÁ.