Prosím věř mi, nemusíš mít strach...

Trocha snění a romantiky...

Vůbec nevím, proč jsem to tenkrát vlastně udělala. Asi to bylo tím, jak jsem byla opilá krásnými vzpomínkami na všechno, co jsme zažili. Ono to nic vlastně nebylo. Jen jsme si vyšli pokecat někam, kde nás nikdo nebude rušit a tys s sebou měl náhodou foťák. Udělali jsme pár fotek, tenkrát jsi mi říkal, že jsem hrozně fotogenická. Moc jsem tomu nevěřila. Pořád jsi naléhal, ať se tvářím přirozeně, že si jednu chceš nechat na památku. Dobrá, udělala jsem to tak, jak jsi chtěl. A pak jsem jen prohodila: „A tahle je jen pro tebe!“ Nevím, jestli jsi to zaregistroval. Divil jsi se, proč jsem chtěla ten film, který jsi všechen vyfotil tím, že jsi mě dokumentoval na louce plné rozkvetlých kytiček a letního slunce.
Tu jednu fotku, která byla jen pro tebe jsem teď využila. Napsala jsem ti dopis. Vyzpovídala jsem se v něm z veškeré lásky, která vzplála po prvním okamžiku, co jsem spatřila tvůj obličej. Že jsem tajně spřádala sny o tom, jak si jednou té praštěné puberťačky aspoň na chvilku všimneš. Že jsem tě skoro rok tajně milovala. Dodala jsem to, že jestli jsem tě tímhle dopisem urazila, abys mi odpustil. K tomu jsem přidala všechny fotky, které jsme spolu nafotili. K jedné, k té, která byla výhradně pro tebe, jsem připsala krátké věnování: „Adamovi, tomu, kterého jsem dlouho tajně milovala a stále miluji… Nikdy nezapomenu.“ Celé i s ostatními fotkami jsem to vložila do obálky a dala na pospas české poště.
Žádná odpověď nebyla. Oplakávala jsem to velmi dlouho. Bohužel se s tím nedalo nic dělat. Přesto to moc bolelo a hrozně mě to mrzelo.


Skoro jsem na to zapomněla. Asi o 2 měsíce později mi přišla krátká sms z čísla, které opravdu nikdo z mého okolí nezná. „Dostav se v pátek 13. 4. na nádraží v místě tvé školy. Prosím, věř mi. Nemusíš mít strach.“ Taková sms už mi přišla jednou a raději jsem nikam nešla. A říkala jsem si, zrovna v pátek 13.? V den, kdy jsem radši doma a nepodnikám žádné výpravy? Můj vnitřní hlas mě ale nabádal k tomu uskutečnit to.
Teď sedím ve vlaku a mířím tam, kam mi bylo přikázáno. Mám strach. Opravdu se bojím. Co když je to jen nejapný vtípek? Pak budu za blbce, protože jsem naletěla. Ach jo, já chci jet zpět domů! Bylo však pozdě. V tu chvíli, kdy moje myšlenky by byly nejraději doma v pokoji, vlak právě zastavil na onom místě.
Nádraží bylo prázdné. Rozhlížela jsem se. Nikde nikdo. Tak přece jen blbej vtip, že jsem se na to radši nevykašlala, napadlo mě. Vyšla jsem kousek za nádraží. Stál tam jakýsi člověk. Kouřil a na hlavě měl kapucu. Nebylo mu vidět do tváře. Pozorovala jsem ho. Rozhlédl se. Jakmile mě spatřil, zamířil ke mně. Teď jsem teprve dostala ten pravý strach. Blížil se. Když byl u mě, zvedl hlavu a prohlédl si mě. Na očích měl černé brýle, tudíž jsem ho nepoznala. Popotáhl z cigarety a sáhl do kapsy. Srdce mi bilo, div mi nevyskočilo z hrudníku. Vytáhl obálku a podal mi ji. Pak beze slova odešel kdo ví kam.
Když jsem se vzpamatovala z toho strachu, otevřela jsem obálku. Vytáhla jsem papír. Bylo na něm napsáno: „Děkuji Ti, že jsi přišla. Do našeho setkání zbývá ještě trochu času. Nastup, prosím, do modré Škody Fabie, která by jako jediná měla stát u nádraží. Řidič je oděn celý v černém. Prosím věř mi. Nemusíš mít strach.“ Jako omámená jsem šla před nádraží a tam opravdu stála modrá Fabie a řidič byl opravdu celý v černém. Otevřela jsem tedy třesoucíma se rukama dveře krásně naleštěného auta.
“Jsem tady správně?“ zeptala jsem se tajemné osoby za volantem. „Psst!“ odpověděl šofér, který se ani neotočil. Nastoupila jsem tedy a zavřela za sebou. Byla to vlastně řidička. Promluvila ženským hlasem. Ten hlas jsem znala. Byla jsem ovšem tak zmatená, že jsem nebyla s to si vzpomenout odkud. Viděla jsem, jak si mě ve zpětném zrcátku prohlíží. Bylo mi hrozně. Strašně jsem se bála, měla jsem pocit, že se vrhám do něčeho, z čeho už nevyjdu se zdravým rozumem. Jely jsme neuvěřitelně dlouhých 15 minut. Každou chvilku jsem pozorovala hodiny na svém mobilu.
Auto zastavilo, řidička vypla motor. Hodila hlavou vedle sebe. Nepochopila jsem, co se po mě zase chce. Když to zopakovala ještě jednou, podívala jsem se na sedačku vedle sebe. Ležela tam opět sněhově bílá obálka. Vzala jsem ji do ruky. „Vystup si, prosím.“ Vyzvala mě řidička. Poté, co za mnou zaklaply dveře, opět se rozběhl motor a ona odjela. Byla jsem úplně mimo. Sice jsem věděla kde jsem, ale hrozně zmatená a plná strachu. Otevřela jsem obálku. Čekal na mě opět vzkaz: „Děkuji za Tvoji trpělivost. Neber to tak, že bych si chtěl s Tebou hrát, to vůbec ne, ale nebylo by na místě, kdybych se Ti odhalil hned. Už zbývá jen kousek cesty. Projdi tuto ulici až na konec, tam bude čekat opět osoba, bude celá v černém s kapucou na hlavě a bude kouřit. Jako ta z nádraží. Předá Ti další vzkaz. Prosím, věř mi. Nemusíš mít strach.“ Tentokrát mi už začalo být něco divné. Opět ty dvě věty. Bylo to zvláštní. Vyvolávaly ve mně tak trochu pocit bezpečí. Jako by mi říkaly, že se opravdu nemusím bát. Já se přesto velmi bála.
Cestou na konec ulice jsem přemýšlela, kdo si se mnou chce takhle hrát. Že by snad kamarádi ze třídy? Nebo někdo jiný? Hlavu jsem měla plnou otázek, na které jsem neznala sebemenší odpověď.
U tabulky s názvem ulice stál opět člověk v černé mikině s kapucou. Opět kouřil. Šla jsem tedy automaticky k němu. Zpod kapucy koukaly dlouhé hnědé vlasy. I přes černé brýle jsem poznala jednoho kamaráda. Co je tohle za špatný vtip? říkala jsem si. Když jsem se k němu přiblížila, dostala jsem další dar v podobě obálky. Tentokrát byla zelená. Než jsem stihla cokoliv říci, byl pryč. Netrpělivě jsem roztrhla obálku. Vzkaz tentokrát obsahoval tato slova: „Jsem velmi rád, že jsi došla až sem a žes mi uvěřila. Čeká Tě poslední krok. Když půjdeš ještě chvilku po tomto chodníku, dojdeš na křižovatku, kde se dáš nahoru. Po chvilce uvidíš dům obložený dřevem – chatu. Vrátka budou otevřená. Vystup po schodech nahoru. Pod květináčem s muškáty bude klíč. Odemkni si jím a také po sobě zamkni. Klíč nech na poličce u zrcadla. Jdi po schodech do patra. Vstup do dveří, na kterých bude bílá záclonka. Co se bude dít potom, uvidíš. Ještě chvíli mi věř. Nemusíš se bát.“ Tentokrát jsem se přestala bát, ale začala jsem hořet zvědavostí. Krok od kroku jsem zrychlovala. Po překročení křižovatky jsem skoro běžela. Cítila jsem touhu být někde v bezpečí. Za chvilku jsem stála před oním domem. Měla jsem strach. Přesto jsem vzala za kliku malých hnědých vrátek. Pomalu jsem postupovala po schodech k hlavním dveřím.
Pod květináčem s růžovými muškáty opravdu ležel malý klíček. Klíček do ráje nebo do pekla? napadlo mě. Odemkla jsem si a vstoupila dovnitř. Poté, co jsem za sebou zamkla, zula si boty a uložila je na kobereček, který byl zřejmě nový. Všude vonělo dřevo. Bylo to tam velmi útulné. Vyšla jsem z předsíně. Za rohem se mi ukázaly schody do prvního poschodí. S rozbušeným srdcem jsem po nich stoupala nahoru. Schody příjemně popraskávaly pod každým mým krokem a praskání se neslo tichem chaty. Vyšla jsem na prostornou chodbu prvního poschodí. Všechny dveře byly zavřené. Jen jedny byly pootevřené. Měly přes matné sklo krátkou roztomilou záclonku. Mé ruce se třásly víc než jsem chtěla. Opatrně jsem je pootevřela.
Vstoupila jsem do pokoje. Byl krásný. Velká postel s krásným modrým povlečením, naproti ní byl velký krb, ve kterém vesele přeskakovaly plamínky zlatavého ohně. Přes dveře, které vedly na balkon byl velký závěs, který pouštěl do pokoje jen minimum venkovního světla. Nad krbem, v nábytkové stěně, byla hi-fi věž, která nenápadně blikala. Vedle ní byla velká knihovna plná barevných knih. Ale světlo, které obklopovalo celou místnost nebylo jen z krbu. Bylo do růžova a brzy jsem zjistila, odkud bylo. Neudržela jsem obdivné „páni“ a moje čelist klesla nad tou nádherou.To světlo vydávaly svíčky, které byly poskládány do velkého srdce. Pak jsem si všimla toho, co jsem na začátku vůbec neviděla. Po celém pokoji byly rozsypané lístky růží a v tom velkém srdci ze svíček bylo asi 10 růží a na nich ležel dopis v červené obálce. Ohromeně jsem se sehnula a opatrně ho vzala do rukou, abych neponičila tu nádheru. Rozevřela jsem už nezalepenou obálku. Jakmile jsem ji otevřela, hi-fi věž začala potichu hrát můj neoblíbenější ploužák. Četla jsem: „Tak, jak Ty jsi věřila, že uvidíš mou tvář, tak já teď věřím, že se Ti tu líbí. Tohle celé mělo nastínit mou cestu k Tobě. Musel jsem najít hodně míst a lidí, kteří věděli, kdo jsi. Hledal jsem cestu k Tobě. Přesně tak, jako Ty teď cestu ke mně. Hledal jsem klíč k Tvému srdci. Jestli jsem ho našel, posuď sama. Chtěl jsem jen, abys věděla, že s tím citem, který jsi svěřila do mých dlaní chci být svázán. To znamená být svázán s Tebou. Tvůj dopis mne překvapil. Když jsem Tě fotil, zamiloval jsem se do Tebe. Myslel jsem si, že bys mě nechtěla. Proto jsem mlčel. Tvá slova v dopise mi řekla, že jsi ta, kterou tak dlouho hledám. Doufám tedy, že sis to nerozmyslela. Promiň, že jsem Tě nechal tak dlouho čekat. Ani pro mě to nebylo vůbec lehké. Doufám tedy, že se nezlobíš. Moc Tě miluju.“
Dvě velké slzy, které právě stékaly po mých tvářích někdo setřel. Vůbec jsem neslyšela, jak někdo přichází do pokoje. Lekla jsem se. Velmi rychle jsem se otočila. „Proč pláčeš? Doufám, že tě to nemrzí, že jsi tady.“ Jakmile se rozezněl tvůj hlas pokojem, roztála jsem. Všechna nejistota a strach ze mě spadly. Otočila jsem se k tobě a jen zašeptala: „Jsi kouzelnej. Tohle pro mě ještě nikdy nikdo neudělal. Děkuju. A ještě jsem chtěla říct, že…“ nestihla jsem to doříct. Objal jsi mě pevným obětím a zamkl moje ústa nejkrásnějším polibkem.
Nenechal jsi mě to doříct. Dopovím to tedy teď: „…, že tě strašně miluju…“

---