O zachránci

O zachránci

Bylo mi tak 6 let. Věk, kdy člověk ještě  rozumu moc nemá, ale rodiče už nejsou na každym jeho kroku. Mám dojem, že už jsem byl docela samostatné dítě a maminka na mě byla po právu pyšná.

Inu jednoho deštivého letního dne, jsem dostal svolení jít zase sám ven a hrát si před domem. Je s podivem, jak dětem vůbec nevadí, že je venku slota. Ty by řádily, i kdyby padaly trakaře. Když to porovnám s tím, co se pak stane, když trochu zestárneme a kdy nás ven nedostane ani párek volů, říkám si, zlatý časy.

Co si pamatuju, tak si pro mě přišel jeden hodný hoch, kterému je dneska bůhví kde konec. Několik dní předtím jsem byl u tety na prázdninách a vůbec nevěděl, co se u nás před domem změnilo nebo dělo. Vím jen to, že moje láska ke kalužím byla nezměrná. Netuším, jak tomu říkají odborníci, ale pro mě to bylo období, které bych nazval "kachna". Ten deštivý den bylo louží spousty. Skákal jsem do nich s dětinskou radostí a cákal na všechny okolo. Zmáchaný od hlavy až k patě pokračoval jsem v putování po prohlubních v chodníku a nebyla ani jediná kaluž, kterou bych nezkusil.

Došel jsem až na kraj naší ulice, kde děti povykovaly okolo jedné výstavní vodní hladinky, nikdo ovšem neskotačil vevnitř. Chytil jsem se příležitosti, se v kolektivu opět blýsknout nějakou výstavní sestavou při skoku. Připravit, pozor a šup. Odrazil jsem se a pohlédl na všechny okolo a určitě jsem si říkal: 'to koukáte!' Vývrtka to byla excelentní, problém byl v tom, že to nebyla kaluž jako každá jiná. Tohle byl pět metrů hluboký výkop, kteří tu páni kopáči nechali nezajištěný a ve kterém shodou okolností praskl vodovodní řad, který počal produkovat velké množství vody. V deštivém počasí byl opravdu k nerozeznání od okolních napršenin.

Hnědá.....přečuhující tráva na krajích jámy....hnědá voda všude okolo......vzdalující se hladina...strach....maminka....maminko!...maminko, pomoc!....tma.....

Potom už si toho moc nepamatuju. Ale jedno přeci, i když je to jenom střípek. Pamatuju si ruku a tvářičku, která jí patřila. Nebo možná tvářičku, která ručičce patřila. Nevím. Ale v duchu tuším, že tahle bytost mi podáním ruky nejspíš zachránila život. A proč o tom vlastně píšu. Chci se jí omluvit. Nevím, kde nyní bydlí, kam se odstěhovala. Ale ten den jsem měl velký strach, že jsem něco hloupého provedl, když jsem skočil tam dolů. Byl jsem vyděšený a tak jsem udělal něco, za co se dodnes stydím a na co občas myslím. Když mě dovedli domů a milý rodičové si prohlíželi, co že jim to vedou za vodníka, bylo nasnadě, že se začnou vyptávat, co stalo, řekl jsem : "Lucie, mě tam strčila!" Tušíte správně, osočil jsem tu dívku, která byla mojí zachránkyní.

Závěr nechám otevřený. Nechci, aby to vyznělo moc pateticky. V šesti letech člověk udělá spoustu zvláštních, skoro nevysvětlitelných věcí.

Jedině snad: 'Lucie, promiň a díky'