Ó, krutí

Na krajinu, sevřenou údobím dešťů , se snesl soumrak. Monzun neúnavně bičuje hřebeny skal. Vítr ohýbá štíhlé kmeny datlovníků a rve listí i plody granátových jabloní. Golanské výšiny, oděné ve večerní dešťové toaletě, vrhají vlečku vodních přívalů do dna hlubokých údolí. Zemi naplnil strach z prostoru, tmy a času... --- Prudké svahy, vyšperkované vápencovými balvany, skrývají hedvábnou nit karavaní stezky. Nespočet potůčků a kalných bystřinek ledové vody si razí cestu jejím udusaným pískem, mixují bahno a drobné kaménky v nezadržitelný postupující val. Déšť pozvolna prohlubuje staré jizvy rozervaných písečných hřebenů, v odvěké pravidelnosti přicházejících děšťů, rok co rok pečuje o make up pochmurné krajiny... Tvárné hřebeny stáhly svou tvář v hrůzostrašný úšklebek, když se postupující řídká hmota zastavila u neobvyklé překážky. Šedý plášť a zmáčený burnus skrývají bezvládné tělo. Kalná voda se smísila s krví a unáší ji dolů do údolí. Cestou zahlazuje čerstvé stopy početné karavany, vedoucí stezkou vzůru k hřebenům. Tvrdohlavě kopírují stezku, ale o kus výše se nebezpečně přiblížily ke srázu, aby se zdaleka vyhnuly hrůznému místu... Ledový déšť pronikl pod burnus a tělo se zachvělo zimnicí. Ostrý vítr rozptýlil páru z velbloudího trusu a nadzvedl cíp šedého pláště. Studené kapky zabubnovaly na rozpáleném čele. Napojily okoralé rty. V ohlušujícím rachotu hromu úplně zaniklo tiché sténání... --- Hřebeny Golanských výšin nemilosrdně bičuje polední slunce. Rozpálený vzduch, tetelící se v blankytném nekonečnu nebeské klenby, rozkmital fantastickou křivku karavanní stezky. Pod skalním převisem, nedaleko srázu, v sotva znatelném stínu se bělají kosti. Na neporušenou lebku, vysušenou doběla ve sluneční výhni, usedla docela nepatrná muška...

---