Ground Zero ..

\"Seru na Boha!Na všechny vaše Bohy ... seru.Ten můj je JINÝ.Vlastně není,i když s Ním mohu mluvit,dívat se na něj,existovat s Ním.\" Jakub Pettek

Znáte strach?!Já ano.Realita děsí všedností!Bezejmené tváře davů,lhostejnost v očích,které si uzmuly právo na anonymitu.A nakonec se všichni stejně sejdou v koutku jako k smrti vystrašená zvířata,zahnaná do temných koutů svých slabostí... ubozí v šeru,velcí a "silní" na světle.Jsem stín,který Ví.V katedrále svého ega,mezi chatrčemi běsním zuřivostí a sladím něhou,která je vzdálená lidem jako obzor nekonečného vesmíru opalizující se nad poslední hranicí atmosféry... rodné planety,malé hroudy,nemocné životem.
Jsem stín,který se toulá po hvězdách lidských duší,v hlubokém vesmíru tajných komnat duchovních časo-prostorů.Znáte strach?Já .. ano.Za chvíli vstoupím do cely,abych se opět vtěsnal do ... někoho.

Byla tam tma.A zima.Všudypřítomné ,mazlavé vlhko.Moje nahé tělo se začalo nezvladatelně třást.Musím si zvyknout!Upínal jsem veškerou svou vůli k tomuto předsevzetí,které bylo spíš toužebným přáním zoufalého.
"Sahábí?..." můj první kontakt s klientem.Jak je na tom asi ona?Někde tady byla už několik dní sama se svou vírou.Opatrně jsem se usadil u vstupní přechodové komory pár kroků nalevo.Mohla být vyděšená,zoufalá,šílená .. mohla mně zranit.Dlouho bylo jen ticho.A pak se někdo připlazil k mříži.Slyšel jsem jak se něčí ruce snažily bezradně šmátrat okolo sebe ...
"Ty nejsi američan.." zašeptala a její hlas byl zlomený a utopený v beznaději.Mohla se pomstít a Oni Jí vzali poslední naději.Křičela by,úpěla třeba celé hodiny tak dlouho až by z toho zešílela ona i ten druhý,už neměla co ztratit .. jen pomstu a víru v Alláha.
"Ne.Nejsem,jsem Bůh." Ticho.Na chvíli jsem si myslel,že ta hutná temnota strnula v troufalosti,které byla svědkem.Pomalu jsem si sáhl na obočí a zmáčkl miniaturní spínač pro aktivaci noktovizoru.Viděl jsem ji!Byla přitisknutá ke studené mříži a dívala se do temnoty jakoby v té neproniknutelné černotě hledala sebemenší možnost jak odhadnout kde se ukrývám.Její výraz ve tváři se najednou změnil.
"Jsi člověk,který si říká Bůh?!" začala se hystericky smát,aby se najednou zarazila a nenávistně plivla před sebe.
"Jsi americká svině,židovské prase!" vykřikla nenávistně a útěkem s několika krkolomnými pády na kluzké,mastnými žmolky pokryté dlažbě se snažila dostat zpět do rohu.Poslední uklouznutí se jí stalo osudné,upadla tak nešikovně ,že si zlomila klíční kost a několik minut sténala bolestí až vysílením omdlela.
Vstal jsem a přistoupil ke stěně za zády.
"Kód 7." Neviditelné dveře se otevřely a já zmizel za nimi.

Seděl jsem za několik minut u poloprůhledné stěny a pozoroval ošetřovací tým při práci.Ani jsem nezaregistroval plukovníka jak si přisedl.
"Tak co,CHyrene .. dostaneme ji na naši stranu?" věděl jsem,že tuhle otázku položí,ale dnes bylo ještě příliš brzo.Co mu mám říct?Pravdu?!Má ji teda mít.
"Nevím.Ale je to dobrý pokus.Musím tam s ní být jak nejdéle to půjde a chci mít k dispozici holoprojekci v jejím prostoru,taky permanentní "masáž" odérového programu, pokud to chcete urychlit ... příštích 50 hodin budeme spát oba jen půl hodiny po čtyřech hodinách.A už žádná "ale".Nikdo není dokonalý,ani Bůh ... "
Plukovník se na mně zamyšleně podíval.Zestárl,bylo to na něm vidět stále víc od spuštění programu,ale spolehnout se na něj dalo pořád.Vstal z pohodlné pohovky.
"Mozek není Jeho dílo,Ty jsi dostatečný důkaz.Nevím,jestli mně to má vůbec těšit." odcházel a já zase viděl člověka,který umíral sentimentem po světě s vírou v cokoliv.

---