Králíčkův čtyřlístek

„Povídej mi pohádku na dobrou noc," řekl malý králíček tátovi králíkovi, když se uvelebil v pelíšku.
„Byl jednou jeden králík a ten měl svou králičici. Vždycky všude hopsali spolu, starali se o sebe a měli se strašně rádi. Úplně nejraději se vyhřívali na letním sluníčku a pořád se očuchávali čumáčkama. Jenže jednou se stala strašná věc. Odkudsi z nebes se snesl strašlivý velký orel… "
„Co je to orel, tati? "
„Orel je veliký pták, který si lítá na nebi a občas se prostě spustí dolů, popadne nějakýho králíčka a odletí s ním."
„Já se ho bojím."
„Ty se ho bát nemusíš, to spíš králíci kteří žijí za plotem, sem k nám na zahrádku nelítá."
„On ty králíčky odnese do nebe? A jak pozná který jsou hodný?"
„Jo, do nebe," odvětil rozmrzele táta králík, protože se mu nechtělo vysvětlovat, co orel s králíky dělá. Možná to úplně přesně ani nevěděl. Jak taky…
„Aha," broukl si králíček spokojeně pro sebe, „no a co ten orel?"
„Orel se snesl z nebes, popadl králíka a s jediným mávnutím křídel byl zase pryč. Králičice se děsně lekla, nejdřív proto, že do ní její milovanej králíček šťouchnul, až se odkutálela a pak ještě jednou a mnohem víc, když spatřila, jak orel nese králíka pryč."
Králíček měl oči na vrch hlavy, „a pak ho běžela zachránit?"
„Nech mě povídat. Králík si totiž všiml, jak se orel snáší, ale už nestihl udělat víc, než že odstrčil svou milou aby orel chňapl jeho."
„To byl králík hrdina?" zeptal se králíček.
„Asi jo, myslím, že tohle k hrdinství stačí ne?"
„Hmmm," zamručel si králíček pro sebe, „a co dál, běžela ho teda jeho milá zachránit?"Králíček rád přerušoval tátovo vyprávění aby se ptal. Nikdy ale neztratil nit příběhu.
„Kdepak neběžela. Ze spárů orla nikdy nikdo žádnýho králíka nezachránil. Ale to víš, že zkoušela svýho králíčka najít. Co kdyby náhodou. A tak plakala a hopkala všude po celým světě. Nakoukla úplně všude. Od Lesa až k Řece a od Plotu až k Ohradě. I celou Ves pročmuchala ale králíčka nenašla."
„To je smutný"
„Je to smutný. Ale… jak plakala a hopkala sem a tam, všude, kam dopadla její slza, potom vyrostl čtyřlístek."
„Čtyřlístky nosí štěstí," usmál se smutně králíček.
„Jo,jo," pokýval hlavou táta králík.
„Na naší zahradě taky nějakej roste?" Zeptal se s nadějí králíček.
„Určitě, na každým i na tom nejmenším dvorečku je aspoň jeden, protože tam nešťastná králičice určitě nakoukla a uronila slzu" odpověděl táta králík.
„Tak já ho zejtra najdu," řekl odhodlaně králíček.
„To víš, že jo. Ale až zejtra. Teď už spi."
Králíček se ještě zavrtěl, aby si udělal lepší pohodlí v pelíšku a usnul, jako když ho do vody hodí.

Druhý den čile vyhopkal na trávník a hned se hnal k první jetelince. Pořádně ji prozkoumal a pak schlamstnul. Jenom trojlístek, pomyslel si. A tak přeběhl k další a další, vždycky pečlivě přepočítal lístky a pak jetelinku snědl. Nebyl to hloupý králíček. Začal pěkně u jednoho konce zahrady a pečlivě postupoval ke druhému. Táta a máma králíkovi ho pozorovali.
„Co to vyvádí," optala se máma.
„Hledá čtyrlístek," odpověděl táta králík s úsměvem, který se používá, když komentujeme něčí zvlášť pošetilé chování. A vyprávěl jí, co včera večer vyprávěl králíčkovi na dobrou noc. Zakoulela očima.
„Víš jak bude večer nafouknutej?" kroutila hlavou máma kraličice, ale táta ji odvětil: „Aspoň nebude mít zejtra na jetel ani pomyšlení"
Máma kraličice jen zvedla oči v sloup a odhopkala se napít.
Ale králíček byl svědomitý a houževnatě cílevědomý a tak do večera byla víc jak třetina zahrady zbavena všech trojlístků. Táta nad tím kroutil hlavou, nečekal, že bude králíček takhle vytrvalý. Ale taky slyšel jak mu z toho jetele škrundá v bříšku a tak si řekl, že zejtra bude od jetele pokoj. A s tím táta králík usnul.

Jenže druhý den, když se probudil, králíček už hopkal po zahradě a pokračoval ve svém včerejším dílu.
„Bude tě bolet bříško," varoval táta starostlivě králíčka.
„To nevadí, já chci najít ten čtyrlístek," odsekl králíček a slupnul další jetelinku.
Táta králík ho nechal být. Bude mu pořádně špatně, pomyslel si, patří mu to, měl mě poslechnout. Totéž řekl i mámě, když ho prosila ať přesvědčí králíčka ať toho nechá. Má po kom bejt takhle paličatej, pomyslela si.
Večer už chyběl králíčkovi jenom jeden růžek zahrady a když ho táta hnal do pelechu, moc se mu nechtělo.
Tu noc se tátovi králíkovi moc dobře nespalo. Jednak protože králiček si hlasitě ulevoval jak byl nacpaný tím jetelem a pak protože věděl, že až králíček slupne poslední trojlístek a žádnej čtyřlístek nikde neobjeví bude hrozně moc zklamaný.Vždyť si tu pohádku celou vymyslel. A hlavně netušil, s jakou vervou se pustí králíček to hledání čtyřlístku.
Zdály se mu podivný a popletený sny. Nejhorší byl ten poslední. Zdálo se mu, že králíček právě schroupal poslední jetelinku a čtyřlístek nenašel. Otočil se na něj a s výrazem plného smutku ale i zlosti na něj vybafl:
„Tys mi lhal tati, tady žádnej čtyřlístek není"
„Vždyť to byla jen pohádka na dobrou noc," bránil se táta králík ve snu. Ale králíček to nebral na vědomí a začal křičet: „Orlééé, orlééé pojď ho sebrat, on mi lhal"
A orel se opravdu začal s děsným hřmotem a rámusem snášet z výšin.
Táta králík se probudil. Ale hřmot a rámus probudil i králíčka, nebyl totiž ze snu ale skutečný. Byl to ten vjem, který spojuje sny s realitou jako nějaký podivný most. Pak ale náhle ustal.
Králíček vyhopkal ven a nemohl uvěřit svým očím. Všechna tráva teď byla strašně kratičká, ze země vyčuhovaly jen spodní části stonků a lístečků trávy. Všude se nesla vyjímečně silná vůně trávy a ještě něčeho jiného. Benzínu.
Táta králík se postavil vedle králíčka a přehlédl tu spoušť. Vlastně si oddychl. Věděl že králíček bude smutný, ale aspoň ne kvůli němu.
„Sekačka," pravil věcně králíčkovi.