Návrat Teroru ------ část 13.

Doufám že na ty pokračování moc nespěchám, ale když už to mám napsaný. Eště chvíli... ale pak už to tak rychle nepude :I

Ulicemi Elagnosu se rozléhal zběsilý křik. Zbraně řinčely o kov, dupot ocelových bot se rozléhal po všech ulicích ve městě. Některé domy hořely a temný dým zaplavil a zamořil několik městských čtvrtí. Elitní oddíly královské gardy přebíhaly z jednoho konce města na druhý, aby zastavili, nebo alespoň zpomalili postup černě oděných útočníků, kteří se přelévaly přes ulice jako přílivová vlna. Tucty královských šermostřelců nacházely úkryt v opuštěných domech a odtud pálili smrtící střely do změti černých hávů. V zadním voji černé armády jel na démonickém koni jezdec. Albrecht Ciraeus – rádce lorda Greywounda. Na sobě měl lehkou, ale pevnou ocelovou zbroj a na hlavě šarlatovou helmu ve tvaru lebky. Z nadočnicových oblouků mu vystupovaly dva černé rohy, které stejně černě zářily. Temnota z nich oslepovala i šermostřelce schované v domech. Po několika hodinách armáda kultu vyplenila více než půlku města. Elagnos byl architektonicky nejkrásnějším městem v Dearl’doru. Hradby ve tvaru pravidelného kruhu měly v průměru tři míle. Uprostřed města byl asi půlmílový prstenec tvořený dalšími hradbami a z obou stran obtékaný řekou Ilis. To byla palácová čtvrť. Kromě královské citadely se tu samozřejmě nacházel chrám paladinů a akademie čarodějů. Také kasárna a velký městský trh. Přes řeku vedly čtyři mosty chráněné branou na začátku a na konci každého mostu. Navíc na vnitřním okraji řeky byly rovnoměrně rozsety střelecké věže. Ty byly nyní osazeny obyčejnými lučištníky, zatímco elitní šermostřelci se seskupili kolem bran, aby mohli v první vlně zasypat útočníky šípy a potom se do nich pustit meči. U každé brány byla také skupina paladinů a čarodějů, která se starala o posilování královských vojáků a případný boj s nepřáteli.
Nejvyšší Rektor Šareš z Aquaranu a Dan-Forgar – nejstarší paladin, spolu s Herodunem králem se uzavřeli v citadele a plánovali obranu. „Celá vnější část města padla. Domy hoří a ti černí útočníci se tlačí na brány palácové čtvrti. Nebude jistě trvat dlouho a jedna z bran padne. Potom se nahrnou dovnitř a během chvíle to tu vyplení. Mají převahu asi deset na jednoho, ne-li víc a mají černého mága. A řekl bych, že ani my je nedokážeme zastavit.“ Šareš se podíval nejdřív na Heroduna a potom na Dan-Forgara. Ten si mnul vousy na bradě a tiše přemýšlel. „Neubráníme město. Elagnos padne. Vy asi nevíte, co proti nám stojí.“ Rektor si z králem vyměnil pohled a znovu upřel své oči na paladina. Ten stál v plné výši. Stříbrné brnění se mu lesklo. Ačkoliv byl dost starý, tíha krunýře mu nijak nevadila a kdyby bylo nejhůř, vytasil by svůj jednoruční meč, který mu visel u pasu a bojoval by až do skonání světa. Skonání, které se rychle blížilo. „Ti útočníci jsou členové prastarého kultu, který datuje své začátky do prví invaze démonů.“ Šareš zavřel oči a viditelně nasadil grimasu bolesti. „Kult Blackskull.“ Vydechl čaroděj. „Jsi si jistý Dan-Forgare?“ Ujišťoval se čaroděj, než začne dělat závěry. „Ano příteli. Nemůžeme je zastavit. Nevím, kde sebrali tuhle armádu, ale jedno je jisté.“ „Jestli byli ukryti tak dlouho, mají nesmírnou moc, proti které se zrovna teď nemůžeme ubránit,“ doplnil paladina Šareš. „Přesně tak.“ Paladin pohlédl na krále, který se mezitím posadil na trůn a sklopil obličej do dlaní. „Můj pane, není čas, abyste trucoval nad tím, co se právě teď děje venku.“ Poznamenal rektor. Král měl stále sklopenou hlavu a zdálo se, že neposlouchá. „Pane!“ „Přemýšlím mistře Šareši.“ Král se posadil rovně a lokty složil na opěradla svého trůnu. Už, už chtěl něco říct, když se přiřítil sluha. Nebo spíše posel? „Můj… pane, Lord Albrecht chce vyjednávat,“ Vyhrkl ze sebe posel, který stěží dýchal, jak běžel zprávu oznámit. „Lord Albrecht? Co si o sobě tenhle Albrecht myslí!!?“ Zahřměl král a postavil se. „Kdo je ten… lord Albrecht?“ „Stojí před jižní branou v čele svého vojska.“ Paladin po králově levici se zachmuřil a řekl: „Přijmeme ho.“ „Tady snad rozhoduji já mistře Dan-Forgare! Nicméně ho přiveďte. Nechci ale, aby u sebe měl zbraň.“ „Ovšem pane,“ řekl sluha a odkvačil. „Albrecht. Albrecht Numilor Ciraeus,“ vydechl potichu paladin. „Vy ho znáte?“ otočil se král tázavě na paladina a přivřel oči. Paladin se na krále zahleděl a kývl. „Ano. Albrecht Ciraeus je… bývalý paladin řádu Tří měsíců. Jeden ze tří, kteří opustili řád.“ „Děláte si legraci mistře Forgare?“ „V žádném případě výsosti. Ciraeus byl kdysi mladý ctižádostivý rytíř. Velmi mocný. Nejslabší z bludné trojky, ale stále velmi mocný. Myslel jsem, že se vydal hledat své dva bratry, kteří opustili řád před ním a že na své cestě zemřel. Jak je vidět, přidal se k nim.“ „Jeho bratry?“ zeptal se opatrně Šareš a opřel se o svou magickou hůl oběma rukama. „Ne jeho rodinné bratry, nýbrž bratry ve smyslu… kolegy z řádu. My si navzájem říkáme bratři.“ „Jistě.“ „A co ti další dva?“ Poznamenal král a napjal sluch, když uslyšel tvrdé kroky, mířící zvenčí k mohutným dvoukřídlým dveřím. „Oba se přidali k temnotě, ale nikdo neví, zda ještě žijí, nebo zemřeli. Nikdo neví, jak se nyní jmenují a kde jsou. Byli to dva největší přátelé a kam šel jeden, tam šel také druhý. Mož…“ mistr paladin nestačil domluvit a dveře se rozlétly. Na prahu stál černý velitel. U pasu mu visel velký černý meč. Na sobě černo-šarlatový plášť a na hlavě rudou přilbici. „Je mi ctí vás poznat, Herodune.“ „Raději králi Herodune, nebo výsosti,“ vyjel na něj čaroděj a postavil si hůl do pozice, kdy bude moci rychle reagovat na útok. „Ale, ale. Proč tak nakvašeně mistře… Šareši?“ Černooděnec se otočil na paladina. „Ale! Snad to není můj milý mistr-paladin? Snad to není Dan-Forgar z řádu Tří měsíců?“ Paladin napřímil hlavu a ruku položil na jílec meče. Černooděnec se zasmál a promluvil znovu: „Herodune… králi. Před branou tvé nádherné citadely stojí několika tisícové vojsko. Ti nejlepší. Cvičení v temných útrobách tvého vysněného města.“ Herodun se nevěřícně podíval na paladina a potom na čaroděje. „Ano slyšíš dobře. Celé toto vojsko se po desetiletí… po staletí skrývalo v Elagnosu a vyčkávalo návratu temného pána démonů. A ten nyní přišel.“ Poslední dvě věty byly vyřčeny s nechutí. „Já tě ale nyní vyzývám. Přidej se ke mně a já ušetřím tvůj život. Pomož mi porazit temného pána a zaujmout jeho místo a já ti nechám kus tvého království. Nezemřeš, ani nikdo z tvých lidí. Ale musíš mi pomoci.“ Král si promnul bradu a vypadal, že přemýšlí. Jenže paladin se postavil před krále. „jakým právem se opovažuješ žádat krále o takovéhle zvrácené jednání?!“ Vykřikl a dal si ruce v bok. „Nikoho o nic nežádám. Dávám vám pouze na vybranou. Život,… nebo smrt.“ „Přátelství s tebou je smrt tak, jako tak.“ „Uhni z cesty mistře Forgare!“ Zazvučel král a paladin odstoupil z jeho pohledu na černého Albrechta. „Tvá nabídka mě zaujala. Ale jakmile porazíme temného pána, chci, aby se všechny tvoje jednotky stáhly na vaše území. Nechám vám celý Haedun.“ „To je šílenství!“ Vzkřikl paladin a po jeho boku se postavil rektor Šareš. „Tak je to. Nic než šílenství!“ Zvolal a pozvedl proti lordu Albrechtovi hůl. „Jak se opovažuješ odporovat svému králi? Ty červe.“ „Přesně tak. Já jsem král a ty budeš poslouchat mě. Nebo tě vyženu ze země. Jak jednoho, tak druhého.“ Rektor spustil ruku k tělu a nevěřícně zíral na krále sedícího na svém trůně. „On mluví nesmysly, pane. Nemůžeme ho poslouchat. Je to lhář a vrah!“ Albrecht tasil meč a napřáhl se proti oběma mužům. „Vy jste zrádci. A mě zrádci urážet nebudou!“ Král vstal z trůnu. „Za neuposlechnutí příkazu svého pána vás odsuzuji k vyhnanství. Odplujete z Dearl’doru do deseti dnů a vaše místa, jakožto místo mistra-paladina převezme lord Albrecht a místo rektora na akademii také on sám, nebo někdo koho určí.“ „Můj pane…“ Hlas paladina byl přerušen královým. „Ztraťte se mi z očí zrádci!“ „Nemožné. On vás očaroval!“ vykřikl paladin a vrhl se na svého bývalého rytíře. Ten útok mečem vykryl a praštil paladina pěstí, až ten odlétl několik kroků. Albrecht couvl od trůnu a postavil se do agresivní obranné pozice. Čepel mířila nyní na rektora. Ten chvíli zíral a mlčel. Potom vyhodil hůl do vzduchu. Ta se otočila dvakrát dokola. Z ní začalo vycházet bíle světlo, které začalo zaplavovat místnost. Albrecht Ciraeus couvl a zakryl si hledí své helmy rukou. Jenže během malé chvíle, kdy Šareš vyhodil hůl a vyvolával kouzlo, z míst výše položených, odkud své proslovy vedli královští rádci, odtud se vynořil víc než tucet lučištníků, kteří měli černé odění. Jejich luky zazpívaly v jediné vteřině a než zářící hůl stačila dopadnout do čarodějovy ruky, který se chystal vyvolat jedno z nejsilnějších kouzel, šípy prořízly vzduch a čaroděj se zhroutil. Hůl dopadla na zem a odkutálela se. Odkutálela se pryč od čarodějova těla. Těla, které se ve chvíli vypařilo a zblo po něm pouze roucho. Paladin zařval a skočil na Ciraea. Oba spadli na zem. Brnění třesklo o mramorovou podlahu a meč vyklouzl Albrechtovi z ruky. Jeho černá magie ho ale posílila. Jediným pohybem byl na nohách a do natažené ruky mu vletěl meč. Paladin ležící na zemi se vymrštil a přesto, že měl na sobě brnění a byl již starý, obratně se octl na nohou a z jeho ruky vyšlehl paprsek, zasáhnuvše Albrechta do hrudi. Černý pán se zapotácel. V tu chvíli nevydržely střelcům nervy a vypálili na paladina. Spousta šípu se odrazila od brnění, jeden paladin odrazil mečem, ale jeden šíp si našel cestu skrz ocelové pláty a zaryl se mu do paže. Paladin se chytil za zraněnou ruku. A to byla chvíle, kterou Albrecht potřeboval. Jeho černá energie paladina postupně oslabovala a ten se jen těžce bránil útokům černého meče. Najednou Ciraeus udělal výpad, meče zazvonily a čepel paladina vylétla do vzduchu. Byl slyšet zvuk proražení ocele. Temná čepel civěla paladinovi z břicha i ze zad. Albrecht vytáhl meč a srazil paladinovi hlavu. Ta upadla na zem a tělo se zhroutilo k černě ozbrojeným nohám. „Bojoval jste dobře, mistře paladine.“ Zachechtal se Albrecht a zasunul meč do pochvy. Král seděl na trůně a celou dobu se zábavou sledoval souboj. „Výborně sire Albrechte. Ti zrádcové se nyní budou smažit v pekle.“ Albrecht se pekelně usmál, neboť věděl, že ho v jeho helmě není vidět. „Nyní osud Dearl’doru spočívá jen v našich rukou…“ řekl Albrecht a pokynul lučištníkům, aby opustili svá místa, která jim prve ukázal a poslal je tam. „I když jsem říkal, že nemáte chodit ozbrojený, vypadá to že jste vše předvídal a rozumně jste si svůj meč přece jen přinesl,“ pousmál se král a povzdechl si, „ je to škoda, že život těchto velkých bojovníků skončil takhle. Mohli být velkou pomocí v nadcházející válce.“ „Válce? Válka je pod naší kontrolou. Pokud se vojska Dearl’doru spojí s armádou Blackskull, mohli by nám pomoci v jediné nadcházející velké bitvě, kterou nemůžeme prohrát.“ Albrecht se otočil ke dveřím a dodal: „Ale než zničíme nepřítele, je třeba zničit přítele…“

---