Deník Jasona McCoala

Vážení Písmáci, toto je první díl mého deníku, z období před vánoci a během vánoc. V následujících dnech se tu objeví několik dalších dílů. Zajímalo by mě, jastli se vám deník líbí a jestli mám pokračovat v jeho psaní. Doufám, že vás trochu pobaví.

18. 12 - 24. 12 2000 Možná by se hodilo počkat s deníkem až od prvního ledna, ale protože doba je těhotná událostmi a v těchto dnech prožívám tolik věcí hodných zaznamenání, že by byla věčná škoda nechat je ležet ladem. Proto se jistě nic nestane, když začne deník z půlky měsíce. Pondělí 18. 12. 2000 Ráno jsem jel do Štětí navštívit své bývalé kolegy na SOŠ a VOŠ ot. (Střední odborná škola a Vyšší odborná škola obalové techniky). Navíc jsem doufal, že potkám některé své bývalé žáky (zejména slečnu Pýchovou), kteří mě budou přemlouvat, abych se k nim vrátil, že se jim po mně stýská, že lepšího učitele ještě neměli a podobně. Měl jsem totiž připravenou vtipnou odpověď, kterou jsem si trénoval dva dny před zrcadlem a ze které mělo vyplynout, že se nevrátím, protože si mě dost nevážili. Nepotkal jsem ani slečnu Pýchovou ani nikoho jiného, takže jsem měl trochu smůlu. Nicméně jsem se potkal s Evou Rybákovou, takže to nakonec nebylo špatné. Ovšem z příjemného hovoru na samá příjemná témata nás vyrušil ředitel. Požádal mě o podpis na nějaký pamflet, ve kterém jsem se dočetl, že souhlasím s vydáním svých skript a že (to se mi líbilo vůbec nejvíc) se vzdávám honoráře ve prospěch školy. Asi aby mi to nebylo moc líto, nabízel mi, abych se k nim vrátil, protože schopných, mladých a perspektivních lidí není nikdy dost. Chvilku jsem zaváhal, jestli bych přeci jen neměl použít svoji vtipnou odpověď, ale odolal jsem pokušení. Spokojil jsem se jen s tím, že jsem zdvořile odmítl. Odpoledne jsem osedlal autobus a vyrazil jsem ku Praze. Nejprve jsem si zahrával s myšlenkou zastavit se v redakci, jestli už není redaktor hotov s knížkou, kterou jsem mu v pátek poslal. Naštěstí jsem včas dostal rozum a pokračoval jsem rovnou do Plzně. Dorazil jsem až v šest hodin. Opravdu už nebudu nikdy jezdit autobusem, auto je lepší. Úterý 19. 12. 2000 Ráno jsem si dal velmi záležet na tom, abych se neprobudil dříve než v půl deváté. Protože jsem večer udělal na své spolubydlící dostatečně ošklivý obličej, upustili od myšlenky probudit mě v půl šestý. Dobře udělali, protože kdy se vám stane, že máte poslední den dovolené. Jen jsem proškrábnul oko, uvědomil jsem si, že ten den je vážně poslední, a stálo by za to pořádně si ho užít. Na to konto jsem se rozhodl zůstat v posteli až do devíti. Ovšem představa narvaného nákupního centra, které jsem měl naplánované jako hlavní bod programu, mě v posteli udržela ještě další čtvrthodinku. Pak jsem usoudil, že není vyhnutí, a odevzdaně jsem vyrazil za nákupy. Jestli vás to zajímá, tak jsem koupil rodičům dvě CD, babičce knížku a Růžence ondulační kleště. Když řeknu, že to stálo šestnáct set, možná se nebudete divit. Já jsem se ale divil. Ovšem představa, že už brzo vypadnu z obchoďáku ven, mi tak zvedla náladu, že mi to ani nijak nevadilo. Dokonce mi náladu nezkazil ani mráz, který mě štípal do uší. Ještě musím koupit něco Hance a mám to za sebou. Z poslední věty by se mohlo zdát, že je na půl vyhráno, ale to je jen mylný dojem. S dárkem pro mou sestru bývá pravidelně největší potíž. Je to proto, že ona má neuvěřitelnou schopnost překvapovat mě originálními a vtipnými dárky. A pokud já tedy nechci vypadat jako blb, musím si lámat hlavu a slídit i po takových obchodech a místech, kam by mě jinak nikdo nedostal. Letos je to o to horší, že po loňském úspěchu s chodícím pštrosem je laťka pěkně vysoko, a já nemám žádnej nápad. No nevadí, taky ještě není 22. prosince. Večer jsem volal Ester Bartičkové a přál jsem jí, jako každý rok, vše nejlepší k svátku. Jako každý rok byla potěšená a překvapená. Před spaním jsem ještě zkontroloval poštu, jestli mi nepřišel mail od doktora Endla, kterému jsem v pátek psal, že můžu nastoupit kdykoli. Odpověď mi ještě nepřišla. Asi i v Německu řádí nákupní horečka. Středa 20. 12. 2000 Ráno začíná nepěkným šokem. Nevím, jak dalece to znáte, ale já prostě nemám rád první pracovní den po dovolené. Člověk se rozmlsá, vstává tak v osm nebo ještě lépe v půl deváté a najednou... Pic ho kozu do vazu, v půl šestý. Přežívám jen díky tomu, že je to naposled. Cestou do koupelny jsem se rozhodl, že si budu všechno děsně užívat. Díky tomu jsem bez újmy na zdraví vydržel cestu trolejbusem, kterou si ani nebylo čím zpestřit, protože ta slečna, která se nám tak líbí, ten den nejela. Spolu s Honzou to neseme se značnou nelibostí. Reptáme až na konečnou. Tam Honza ukončuje diskuzi větou: "Její chyba, měla jedinečnou příležitost jet naposledy s tebou." A to je taky pravda, říkám já, a jen se divím, že mě tento zajímavý úhel pohledu nenapadl dřív. Na mém stole leží výpověď podepsaná asi třemi řediteli a jejich náměstky a náměstky těchto náměstků. Zdá se, že se vše podařilo a já opravdu dneska končím. Zdánlivě zbývá maličkost – vrátit vypůjčené nářadí, pracovní oděv, dokumentaci, normy, speciální nářadí, speciální ochranné pomůcky a hygienické pomůcky. Přestože z těchto věcí mám jenom kalkulačku, jeden plášť a boty, zabere mi to celé dopoledne. Po svačině se se všemi loučím a všichni mi přejí, aby mě kapitalisté příliš nevykořisťovali, a koukají na mě jako na zbloudilou ovci. Jako zlatý hřeb večera mě čeká setkání s personalistou. Toho chlapa nesnáším už tři roky, prakticky od první chvíle, kdy jsem ho uviděl poprvé. Vždycky jsem si říkal, že až budu končit, povím mu něco hodně vtipného a drzého. A víte co, neřekl jsem mu nic. Možná jsem si to měl nacvičit spíš než odpověď slečně Pýchové. Ale nakonec proč? Nebudu si kazit pěkný den nepěknými výrazy. A když jsem s ním mluvil, nic pěkného mě nenapadalo. Cestou domů jsem se zastavil v Unitechu, abych si upřesnil, kdy nastupuji. Pan Hájek byl nadšen, že mě vidí, ale instrukce z Německa nedorazily. Proto jsme se předběžně dohodli na prvním lednu s tím, že se tam v pátek zastavím ještě jednou, a on mezi tím sežene doktora Endla, který má rozhodující slovo. Večer jsme měli doma besídku, kterou vymyslely minulý týden Růženka s Ivanou. Nakonec to neskončilo takovým trapasem, jak jsem se původně obával. Každý dostal nějaký vtipný dárek. Jirka kostky, Honza soupravu Malý železničář. Jenom já brožurku Opakujeme si pravopis - psaní čárek v souvětí, ha ha ha. Čtvrtek 21. 12. 2000 Ráno jsem se probudil, když šel Jirka do práce. Jen jsem se spokojeně otočil, a spal až do osmi. Když jsem se probudil, měl jsem skvělý pocit. Nikam nemusím, žádná práce, žádné nákupy ani nic jiného podobně nepříjemného. Kniha je hotová, nástupní termín se blíží, Vánoce jsou za dveřmi, život je krásný. Radost mi kazí jen, že ještě nemám nic pro Hanku. Nevadí ještě není 22. prosince. Venku je zima jak v ruském filmu. Odpoledne mám jet k Bartičkovým na návštěvu, abych předal malému Vojtovi dárek. Když přijdu k autu a otočím klíčkem, jen se divím. Vše nasvědčuje tomu, že ta baterka to myslela vážně a nechce si to rozmyslet. Marně ji přemlouvám, prosím, slibuju a nadávám, ani s tím neotočí. Po chvíli, kdy se pokouším tlačit, se tomu ani moc nedivím. Všechno je tím pitomým mrazem úplně ztuhlé. Nedá se nic dělat. Naštvaně beru dárek pro Vojtu a jdu na trolejbus. U Bartičků je vždycky dobře, ale že jsem tam nebyl autem, otevřelo zcela nové možnosti. Protože jsem asi vypadal dost naštvaně a zmrzle, Ester se nabídla, že mi uvaří medicínu, která se skládá z jablkového čaje a Jima Beama. Nejprve jsem chtěl zažertovat, že je to skvělý nápad, ale že vynechám ten čaj. Ovšem rozmyslel jsem si to, a ukázalo se, že jsem dobře udělal. Nebudete mi to věřit, ale bylo to skvělé. Nakonec jsme se Jardou shodli, že není důvod, aby nebylo, to JE prostě Jim Beam. Na odchodu jsem ještě vyžebral tašku, do které se mi zítra vejde ta baterka. Večer mi volal táta a ptal se mě, jak se mám. "Skvěle, to víš, život rentiéra," odpovídám. "Co je to?" slyším nechápavý hlas na druhé straně. "No rentiér, to je chlap, kterej nechodí do práce a jen čeká na to, až mu přijdou prachy," vysvětluji. "Aha, takže takovej nezaměstnanej," shrnuje to táta a já mám radost, jak jsem mu to uměl pěkně vysvětlit. "Jo něco na ten způsob," říkám a odvádím řeč jinam. Ono sranda je sranda, ale ještě jsem nenastoupil. Večer jsme s Růženkou měli Vánoce. Celý den jsem trnul, jestli ty ondulační kleště, co jsem jí koupil, byly ty ondulační kleště, které se jí tenkrát tolik líbily. Dobře to dopadlo a zdálo se mi, že má radost. Docela jsem si oddychl. Ale napadlo mě, ten den již podruhé, že nemám nic pro Hanku. Já jsem dostal tolik věcí, že jsem se až styděl, protože tak hodnej jsem snad ani nemohl být. Asi bude pravda to, co říká Jirka, že bejt hodnej se musí na Mikuláše, Ježíškovi je to jedno. Ať tak nebo tak, dostal jsem cédéčko, knížku a ještě videokazetu, heč. Pátek 22. 12. 2000 Ten rentiérskej život se mi začíná líbit. Honza je taky doma a oba si libujeme. Radost mi kazí jen to, že musím nechat dobít baterku do auta a je právě 22. prosince, a já nemám nic pro Hanku. Mrznoucími prsty jsem vydoloval baterku z auta a se zarputilým výrazem ve tváři jsem ji donesl do servisu. Ten maník, co tam byl, mi s úsměvem oznámil, že budu potřebovat novou. Mají ji za pouhých 1250 Kč. No nekupte to! Při placení jsem se mračil a on, asi aby mě podráždil, mi začal vnucovat další zboží, které jsem nechtěl stejně jako tu baterku. Nechal toho, až když jsem na něj udělal zlý obličej. "Veselé Vánoce," usmíval se za mnou. Protože jsem zdvořilý člověk, přemohl jsem se a odpověděl jsem mu. V mezích možností dokonce přívětivě. Cestou domů jsem přemýšlel, co koupím Hance, a vzpomněl jsem si, že chtěla videokazetu s nějakým českým filmem. Kdybych si jen vzpomněl, jak se to jmenovalo. E... ne En.., Ententiky...taky ne...Už vím, Eniky beniky. To jsou názvy, to je děs. Ale zvláštní věc, prodavačka, které jsem přednesl svůj požadavek, na mě nejprve koukala, jak když neví, o čem je řeč. Pak mi řekla, že nic podobného nemají. To zavánělo malérem. Ještě chvilku jsem se ujišťoval, že se nezmýlila a opravdu tento klenot české kinematografie někde nenajde. Nenašla. Protože jsem nechtěl nic podobného riskovat znovu, zvolil jsem cestu nejmenšího odporu a příště jsem si vybral samoobsluhu. Brousil jsem tam jak pes kolem řeznictví, a marně. Když už jsem propadal beznaději, konečně jsem ve spodním regále objevil, co jsem hledal. V tom jsem pochopil, proč to nikde neměli. Ten film se totiž jmenuje Ene Bene. Strašně jsem se styděl a snažil jsem se rychle vypadnout. Ale jak o tom teď přemýšlím, vůbec se mi nedivím, že jsem se spletl. Ten název je stejně blbej jako ten, co jsem si myslel. Jsem zvědavej, jakej bude film. Cestou jsem se zastavil v Unitechu, abych se zeptal, jestli se podařilo sehnat doktora Endla. Pan Hájek byl na obědě, ale jeho kolegové mi zaručili, že mi zavolá, hned jak se vrátí. Kolem třetí hodiny jsme se začali chystat na cestu. Jeli jsme do Tachova. Protože mi Hájek pořád nevolal, zavolal jsem ho sám, abych zjistil, co a jak. "Pane Hájek, chtěl jsem se zeptat, jestli už jste sehnal doktora Endla a dozvěděl se, kdy mám nastoupit?" "A to jste vy! Ano s panem Endlem jsem mluvil," ozvalo se. "Skvělé. No a? Co vám řekl." "Víte, ona je to taková divná věc. Dneska jsem se dozvěděl, že jde Unitech od prvního ledna do konkurzu a s ním i jeho česká pobočka." "A víte, že jsem dal výpověď a ve středu jsem skončil a jsem bez místa?" "Aha, no to je nepříjemné." "Velmi," povídám. Ještě chvilku se handrkujeme, ale pak je mi jasné, že stejně pláču na špatném hrobě, a tak se rychle rozloučím. "Veselé Vánoce," slyším ještě z telefonu. Přestože jsem zdvořilý člověk zavěsil jsem bez odpovědi. K večeru mi volal bývalý šéfredaktor Grady Pecinovský, jestli se nechystám do Prahy a jestli ještě potřebuju knihy, které mi půjčil. Volá jako na zavolanou. Ptám se ho, jestli neví o nějakém pěkném místě. Neví, ale práci by možná měl. Domlouváme si schůzku na zítřek. Návštěva v Tachově se vydařila, jen jsem se nacpal chlebíčků, až mi bylo těžko. Z Tachova jsem se vrátil kolem desáté a měl jsem toho všeho dost. Sobota 23. 12. 2000 Dopoledne jsem provedl zběžný vánoční úklid a pobalil všechno, co nesmím zapomenout vzít s sebou. Během toho se mi rozleželo, že mám dneska jedinečnou příležitost koupit si knížku, kterou jsem si vyhlídnul, a vnutit ji někomu jako dárek pro mě. Proto jsem se vydal přes celou Plzeň na Borská pole. To, co jsem tam viděl, snad ani nemá cenu popisovat. Když řeknu, že jsem na příjezdové křižovatce čekal patnáct minut, bude to stačit. Pikantní na celé záležitosti je to, že když jsem se probil až k regálu s knihami (měl jsem pocit, že tam jsem jediný, kdo ví, pro co jde), zjistil jsem, že u knihy není cenovka. Ve zlé předtuše jsem se začal shánět po strojku na zjištění ceny. Nevím, jak dalece to znáte, ale po obchodě je sem tam roztroušeno několik zařízení, ke kterým přiblížíte čárový kód zboží, a ono vám to řekne jeho cenu. A v případě té knihy mi to řeklo cenu, až mi to vyrazilo dech. Proto jsem ji zase vrátil, kde jsem ji vzal, a prchal jsem pryč. Když jsem vyjel za Plzeň, zjistil jsem, že jsem se kvůli tomu zdržel o hodinu a půl. Ach jo. V Praze nebyl žádný provoz, a navíc se mi podařilo zaparkovat přímo v centru, takže jsem na schůzku dorazil jen s desetiminutovým zpožděním, které jsem hravě svedl na složitou dopravní situaci. Knihy jsem vrátil a na práci jsme se nedohodli. Cestou domů jsem se, doteď nechápu, jak se mi to mohlo stát, špatně zařadil na magistrále a blbě jsem si zajel. To se mi zas Hanka bude smát. Do Rovného jsem dorazil ještě za světla. Zbytek dne jsem strávil nadáváním na proradnost zahraničních firem. A dá rozum, že jsem si dal na vztek frťana. Neděle 24.12. 2000 Ta knížka, co jsem si ji nekoupil, mi pořád leží v hlavě. Proto jsem se ráno rozhodnul zajet na Mělník, jestli by tam neměli nějakou jinou, stejně vhodnou, a ne tak drahou knihu, kterou bych mohl dostat večer pod stromeček. Mám totiž jeden zajímavý mindrák, že nebudu mít pod stromečkem dost knih. Je to zvláštní, protože se mi nikdy nic podobného nestalo, ale strach mám každý rok. Takže není divu, že jsem ani tentokrát nechtěl nic ponechat náhodě. Mělník mě, jako již tradičně, nezklamal. Koupil jsem si knížku, a navíc jsem sehnal "mahagono" pro maminku. To je pěnové tužidlo na vlasy s mahagonovou barvou. Kupuju jí ho na Vánoce každý rok, a letos to vypadalo, že ho už neseženu. Nakonec se to ale podařilo, takže se není co divit, že jsem byl ve značně povznesené náladě. Ta mě přešla hned potom, co jsem si chtěl v autě pustit kazetu, ale to rádio nejen že nezačalo hrát, ale navíc ještě nechtělo vydat kazetu ven. Nejhorší na tom bylo to, že jsem měl auto půjčené od Hanky. Když jsem jí to doma řekl, nesla to celkem statečně. Potom jsem rychle zabalil všechny dárky a užíval si vánoční pohody. Slavnostní večer proběhl v klidu, jak se na Štědrý večer sluší a patří. Pod stroměčkem jsem měl nejvíc knížek ze všech. Miluju Vánoce.

---