Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Byl to pro mne kraj mládí, požehnaný prázdninovým letním sluncem a bezstarostností dětství. Je to již více jak třicet let. Půjčoval tehdy loďky na nejkrásnějším z vysočinských rybníků. Na břehu měl malinký domeček, nad dveřmi viselo prkno s nápisem "Půjčovna lodí", rukou neumělou vyvedeným. A hned vedle červenobílé záchranné kolo s černými, dálkou, mořem a romantikou vonícími písmeny - Santa Maria. Obojí tam pověsil ten děda, s krátkou námořnickou lulkou, trčící jako nedílná součást jeho tváře zpod bílého, na koncích vzhůru nakrouceného kníru.
Když borové lesy pročesával hřeben slunečních paprsků a blankyt oblohy se zrcadlil v hladině rybníka, chodil děda v bílých šortkách, pruhovaném námořnickém tričku a v bílé čepici s vyšitou kotvou po houpajícím se prkenném molu. Jeho důvěra v toto zchátralé, leč nezbytné zařízení půjčovny, byla tak neotřesitelná, že se přenášela i na "nedělňáky", kteří si sem přicházeli za korunu na hodinu půjčovat jednu z pramiček. Odstrkával je od mola, a narovnaje se, zapíral si ruce v bok, a s lišáckým úsměvem ve vrásčité, opálené tváři pozoroval, jak se pupkatí tatíci pokoušejí dát neohrabané pramici alespoň jakýs-takýs směr.
A když se potom objevily bílé hradby mraků nad obzorem, obhlédl oblohu, a říkal těm, co si půjčovali loďku - za hodinku tu máme bouřku, tak se raději vraťte. A říkal to se stejně neochvějnou jistotou, s jakou chodil po tom rozskřípaném molu, a každý mu věřil.
Nebe se ukrylo za mraky, a ty se stávaly těžšími a tmavšími; náhle přestal foukat vítr a hladina se vypnula v nehybnosti. Děda si sedl do poslední pramice na konci mola, a s lulkou mezi zuby hleděl na temná mračna těhotná bouří. Opozdili jsme se tehdy, a on nám poskytl úkryt ve svém domečku. Sám si navlékl gumák a vrátil se na pramici. Ptáci utichli. Vše strnulo v nepřirozené bezhybnosti. Krajina bez života, utopená ve Veermerovském sfumatu. Jen chvíli. Potom se hladina zavlnila. Nejprve lehce, jako tekoucí cín, potom rychleji, více. Vlny se zvedly z hladiny znenadání, a vítr, ženoucí se nad Vysočinou, ozdobil jejich hřebeny bílou čupřinou pěny. Děda vyklepl lulku o lub pramice, a zastrčil ji do hluboké kapsy. Pevněji si nasadil čepici a přitáhl si límec gumáku. Potom se v té pramici postavil, pranic nedbaje jejího zuřivého zmítání. Prkna mola téměř zmizela v oblacích vodní tříště z vln, rozbíjejících se mezi prkny a připoutanými loděmi. Děda se pevně rozkročil, založil si ruce na prsou a pohrdavě se díval vstříc větru, bičujícímu hladinu rybníka důtkami dešťových provazců. Na mokrém gumáku se zaleskl odraz klikaté čáry blesku, který provázen burácením hromu mizel někde mezi hroty Devíti skal. A děda se v lodi ani nepohnul, jakoby byl s ní jediným masívem. Dodnes věřím, že tehdy jako já jeho, i on sám sebe viděl, jak pevně svírá kormidelní kolo korvety jménem Santa Maria, ženoucí se pod plnými plachtami peklem bouře nekonečným oceánem.
Zanedlouho zase vysvitlo slunce zpod černých mraků, mizejících někde za Žákovou horou, a jeho paprsky s pomocí zvolna utichajícího větru rychle vysušily pár louží, které tu po vodním přívalu zůstaly. A vůně borovic, smrků, trávy, květin, písku a rašeliny byla náhle opojnější vína z těch nejslunnějších strání jižní Moravy.
Děda svlékl gumák, rozvážným gestem odcákl vodu z čepice a nacpal si lulku. Potom mě pozval pokývnutím ruky do pramice. Posadil mne vedle sebe, pukal "právé námořnické tabák z holanckejch doků" a vyprávěl mi o lodi Santa Maria, na níž se plavil za první války z Kotoru do Terstu.
Pokud se dobře pamatuji, bylo mu toho léta třiasedmdesát let. Mně o čtyřiašedesát méně. V té chvíli po bouři, kdy jsme seděli vedle sebe, byli jsme spolu někde jinde. Na korvetě jménem Santa Maria...
Písmák