KATY

   KATY

 

 

   Červencové noci bývají často dusné a suché, stejně tak jako ta dnešní. Když se Kateřina probudila svítilo na displeji budíku 1:32. Ani ji to nepřekvapilo, neboť se v noci budila často, ale tuto noc to bylo horší: dusno se jí usazovalo pod kůží a suchý vzduch ji dráždil ke kašli. Měla by se napít, ale to musí vstát, dojít do kuchyně a z kohoutku odtočit vodu a to vše ještě potmě, aby nevzbudila manžela.

   „Jak může v tomhle dusnu tak tvrdě a klidně spát?“ pomyslela si a měla sto chutí ho nějak probudit. Prohlížela si ho v proužcích světla, které dopadalo na postel přes žaluzie; potil se, všimla si kapiček potu na jeho čele. “Určitě je pod pyžamem celý zpocený,” problesklo jí hlavou a posadila se na postel. Teprve teď si uvědomila, že i ona je mokrá od potu. Přišlo jí nechutné jak se tady v tom dusnu válejí zpocení pod dekou a noční košile, která se jí lepila na tělo jí připadala jako bahno. “Musím ji ze sebe sundat, jinak už vůbec neusnu.” Potichu si klekla na postel, aby mohla košili vyhrnout a pak si ji zvolna přetáhla přes hlavu. Připadala ji dvakrát tak těžší a mokrá jako hadr na podlahu.

   Opět tiše zasunula nohy pod deku, jen ke kolenům, protože ji bylo opravdu horko, a košili nechala sklouznout na zem. Rukou si přejela po zpoceném břiše a bylo jí velice příjemné stírat si rukou pot. Když se dostala ke stehnům, uvědomila si, že ji to vzrušuje a znovu dostala chuť manžela probudit, lákala ji myšlenka milovat se v tom dusnu, zpocení: jejich těla by po sobě klouzala jako po oleji.

   Už mu chtěla vsunout ruku pod pyžamo, aby ho vzrušila stejně jako je ona, když ji zaskočila nezvaná myšlenka podložená zkušeností. Dovedla si představit jak by zareagoval: „Co blbneš, Katy? Víš, že ráno vstávám do práce a ty taky, měla bys spát.“ Přesně to byla jeho osobnost, dokázal vše pochopit, přebrat a posoudit úplně z opačného úhlu pohledu, což Kateřinu dokázalo naštvat. A navíc by určitě řekl „Katy“: „Vyloženě nesnáším,“ řekla si, „když mi tak říká, připadám si jako děvka z nějakého levného bordelu. Katy! To je skoro to samé jako Lucy.“ O Lucy četla před lety v nějakém románu z prostředí kurtizán a Lucy byla jednou z hlavních hrdinek, kterou nakonec zavraždil zvrhlý učitel v pokoji nevěstince a užíval si s ní dokud nevychladla. „To byla blbost,“ vzpomněla si na obsah knihy, „divím se, že jsem to dočetla do konce.“ Otočila se na záda a natáhla si nohy. „A nejsem nakonec i já taková coura?“ prolétlo jí hlavou, „Copak to, že se mi někdo dvoří, a já dělám jako že se mi to líbí, není už jen krůček k nevěře? … Ne, já nedělám, že se mi to líbí, mě se to líbí skutečně!“     

   Začalo ji pronásledovat svědomí. „A co to bylo zrovna v pátek? Je fakt, že Roman je milý a hodný chlap, ale to jak se na něj usmívám není jen profesionální úsměv recepční. A zrovna v pátek jsem u něj byla na kafi! … No a co? Vypili jsme kávu, povídali si a nic víc. To přece nemusím doma hlásit, natož si s tím dělat hlavu.“ Ani nevěděla jestli jsou to výčitky svědomí, nebo vzpomínka na něco pěkného, ale bylo jí jasné, že už neusne a nebude přece jen tak koukat do stropu.

   Posadila se na postel a ještě chvíli si prohlížela manžela. Začal chrápat. „Zvíře!“ zaznělo jí v hlavě, aniž by si to nějak uvědomovala.

   Nešla rovnou do kuchyně, ale zamířila do koupelny, kde si pestře barevnou osuškou utřela všechen pot. Jakmile se otočila viděla matně svůj obraz v zrcadle – její oči už si na přítmí přivykli - a připadalo jí, že takhle v šeru vypadá mnohem lépe, než ve skutečnosti. Otočila se z profilu a prohlížela si prsa. Vzpomněla si, jak ji kdysi manžel řekl: “Katuško, máš krásnější prsa než Afrodita.“ Ale kdy to bylo? Přišlo ji to dávno. „Jsem vdaná jedenáctý rok a připadám si jako vdova. Ani nevím, kdy mi Karel naposled něco pochválil, kdy se zajímal o to co chci, nebo mi koupil aspoň zmrzlinu. Na druhou stranu, když jsme slavili deset let od svatby, tak byl velice pozorný: Skvělá večeře v luxusní restauraci, krásný náhrdelník a večer plný vášní… Ale tím to pro něj na dalších deset let skončilo!“

   Otočila kohoutkem a nechal vodu chvíli odtéct, než se napila. Už jí bylo mnohem lépe, nepotila se. „Je mi třiatřicet, jsem zaopatřená, … ale bezdětná. To bylo pořád kolik budeme mít dětí a teď budu ráda, když stihnu jedno. Jenže kdy? Když to řeknu Karlovi, tak jen odsekne, že je času dost, a že se teď musí soustředit na práci, že není doba brát věci na lehkou váhu, že bla bla bla.

   Ale co biologické hodiny, ty se brát na lehkou váhu můžou? Copak jako manažer nemá právo na soukromý život? Že radši není obyčejný dělník, jako Roman…“ Zarazila se. Přestala pít a podívala se do zrcadla. „Už je to tu zas. Proč stále myslím na Romana? Vždyť je to jen jeden z mých kolegů v práci, nebo ne…?“ Utřela si rty a pomalu vyšla z koupelny, v hlavě ji stále znělo: „Jen kolega, JEN kolega.“

   Pozvolna došla k posteli a lehounce sklouzla pod deku a zamlaskala. Chrápání se ztišilo. Zamlaskala ještě jednou a bylo ticho, jen venku zastavilo nějaké auto a řidič nechal běžet motor. Kateřina se ještě podívala na budík, který ji hlásil, že je po druhé hodině a zavřela oči. Už se ani nesnažila za každou cenu usnout, jen tak existovala, připadala si jako marioneta přehozená dekou a pouze poslouchala hlasy pod oknem. Když utichly, usnula.

 

   Ve 4:30 Kateřina stiskla tlačítko budíku, který začal nepříjemně pískat, snažila se to provést co nejrychleji, aby se nevzbudil Karel, který chodil do práce až na sedmou, ale ten se ani nepohnul. Kateřina položila budík na místo – nemusela ho přeřizovat, neboť každý měl budík svůj – a po špičkách vyšla z ložnice.

   Hned jak zavřela dveře, rozsvítila světlo v koupelně a postavila se před zrcadlo. I když venku již svítalo, koupelna byla ještě ponořena do tmy, čemuž vděčila závěsu nad malým okénkem. Kdysi ho sem pověsil Karel, aby mu sousedi neočumovali ženu, když se koupe. Kateřina stála před zrcadlem a nevypadala ani trochu unaveně, byla zvyklá spát jen několik hodin denně, takže jí to stačilo i tuto noc. Pustila vlažnou vodu ze sprchy, a když se chystala pod ní vklouznout, vzpomněla si, že nechala u postele noční košili, ale nechtěla probudit manžela jejím hledáním. „Uklidím ji odpoledne,“ mávla rukou s vědomím, že Karla určitě nenapadne ji sebrat, natož ji hodit do koše na prádlo, a její drobná postava zmizela pod proudem vody.

   Nalíčila se, oblékla a připravila si snídani, která spočívala v šálku kávy a jablku. Nikdy nesnídala nic jiného, než kávu a nějaké ovoce a Karlovi to vždy přišlo jako šílená kombinace. Často jí říkal: „Tohle sníst ráno já, tak můžu jít rovnou do lékárny pro krabičku Anacidu a v žaludku bych měl peklo až do oběda.“ Mírně se zasmála, když si vzpomněla jak kysele se vždycky tváří, když to říká.

   Do práce dorazila ve tři čtvrtě na šest, šla pěšky, pokaždé chodí pěšky, protože se jí zdá rozjívenost brát si na ten kousek auto.

   Na recepci seděl noční hlídač a vypisoval něco do sešitu. „Dobré ráno, paní Málková.“ usmíval se hlídač, „Jak jste se vyspinkala, krásná vílo?“

   Měl již něco po sedmdesátce, ale stále byl vitální ,a co Kateřinu vždy fascinovalo, staromódně galantní.

   „Jako vždy do růžova.“ opětovala úsměv a položila si kabelku na židli.

   „Zjistil jsem při obchůzce, že nám u skladu nesvítí dvě světla, tak jsem to napsal tady do závad.“ poťukával hlídač na sešit.

   „Já to nahlásím panu Malému jen co dorazí.“ řekla Kateřina.

   „Ať má taky nějaké starosti, že?“ dodal hlídač a balil si ešus a noviny.

   Kateřina se posadila za počítač a čekala až s ní začne komunikovat, každé ráno musela pročíst došlé e-maily. Hlídač se ještě zastavil u dveří, smekl čepici, jejíž stáří nemělo daleko od jeho a s přáním krásného dne odešel. Dala se do práce a začala pročítat poštu. Bylo zde kolem deseti e-mailů, které vesměs přeposlala na adresy kompetentních lidí. Pokaždé, když někdo prošel kolem, zvedla oči a pozdravila. Ani se na to nesoustředila, stalo se každodenní rutinou prohodit s někým pár slov a tvářit se příjemně.

   Ve dveřích se objevil Roman. „Ahoj Katko.“ pozdravil ji s úsměvem, při jeho pohledu si vždy připadala jako nahá, určitě musí poznat každé deko, které přibrala a všimnout si každého vlasu, který se odmítl přizpůsobit rannímu česání.

   „Ahoj, jak je při pondělku?“ zeptala se jen jakoby frází.

   „Hůř než o víkendu, znáš to…“ zašklebil se znechuceně Roman.

   Kateřina se zasmála a vyčítala si způsob jakým to provedla, ale nemohla si pomoct. „Když on je tak milý, že se tomu nevyhnu.“ omlouvala své chování. „Ale určitě v tom není jen to. Má i krásný zadek…“ Její vlastní myšlenky jí děsily. „Na co to myslím? Tohle se mi až do minulého pátku nestalo.“

   Tupě zírala na monitor, kde se matně odrážel její obličej. Nechtěla věřit tomu co se sní děje, od svatby se ji nic takového nestalo, necítila žádnou potřebu koukat chlapům na zadek a myslet na to, jaké by to s nimi bylo. Myslela na Karla: „Možná že se něco takového děje i s ním, třeba má milenku a já o tom ani nevím. Scházejí se za mými zády a rozdávají si to u ní doma, nebo někde v hotelu jako to bývá ve filmech. To by vysvětlovalo i to, proč se mnou už skoro nespí. Vlastně za to může on, že pak koukám chlapům na zadek!“ Ale ani tahle omluva ji neuklidnila, ba naopak začala přemýšlet o tom co dělá Karel v době, kdy není doma.

   „Máte tu klíč od kopírky?“ vyrušil ji hlas od jejího zamyšlení.

  

   Po druhé hodině, když už se chystala odejít, zazvonil telefon a nějaký pan Král se ptal na inženýra Soukupa.

   „Moment, já vás přepojím,“ ohlásila, stiskla tlačítko a zavěsila. Když se znovu otočila ke dveřím recepce, uviděla u nich Romana. Cítila jak v ní hrklo a rozbušilo se jí srdce. Ale proč, proč má takové pocity? Je to radost, nebo úzkost, že provede něco co se u vdaných žen nesluší? Opět se stejným, neovladatelným úsměvem došla k Romanovi: „Ahoj, čekáš na mne?“

   „Přesně tak.“ řekl Roman a otevřel jí vchodové dveře, „Napadlo mě, jestli nechceš hodit domů?“

   „Vždyť to mám je kousek, to dojdu.“

   „Já vím, ale myslel jsem ke mně domů,“ pohotově dodal Roman se šibalským úsměvem, „zvu tě na výtečnou, brazilskou kávu.“

   „Ne, nesmím!“ křičel Kateřině její vlastní hlas v uších, „Přece k němu zase nepůjdu, když jsem měla už minule takové výčitky, prostě mu řeknu, že nemůžu.“

   „Proč ne, jedna káva člověku neublíží.“ vypadlo jí z úst, jakoby někdo mluvil za ní. A ještě ten její úsměv, který jí vadil snad víc, než to co řekla. Ale mnohem víc jí vadilo, že toho rozhodnutí ani nelituje, vlastně se k Romanovi i těší. Dnes určitě provede něco, na co nebude moct být pyšná. A i když si to připustila, nestyděla se za to. V ten pátek se v ní něco změnilo, něco se po tolika letech hnulo a ona to nedokáže zastavit. Sžírá jí touha provést něco hříšného - ne proto, že Karel určitě dělá to samé, to ji napadlo až dnes - ale pro svou potřebu, pro své potěšení, jen a jen pro své ego.

   „Ne, to neudělám,“ vpadla si do svých myšlenek, když nasedala do auta, „nechci se cítit jako děvka. Kdykoli by mi pak Karel řekl Katy, zčervenala bych hanbou! Dám si kafe a půjdu domů, udělám večeři, podívám se na televizi a půjdu spát.“

   U Romana to bylo stále stejné jako posledně: předsíňová stěna se třemi věšáky a zrcadlem, botník, na stěně vedle lampičky visel obraz Palerma. I když to byly tři dny od poslední návštěvy, připadalo jí to divné, ale netušila proč, snad je to tím napětím, které pociťovala v krku a vysušovalo jí hrdlo.

   „Posaď se do obýváku, já zatím udělám kafe,“ řekl Roman, když odcházel do kuchyně.

   „Nemáš, prosím tě, nějakou minerálku? Mám strašnou žízeň.“

   „Pomerančovou, může být?“

   „Jo, díky.“

   Kateřina dosedla zlehka na křeslo, bylo měkké a příjemně se v něm sedělo.

   „Můžeš si pustit televizi, nebo rádio,“ zněl hlas z kuchyně.

   „Rádio bude fajn,“ odpověděla a natáhla se k rádiu, ale moc ho stejně neposlouchala. Myslela na to co se dnes stane. Jestli najde sílu Romana odmítnout, pokud o ni projeví zájem. Co mu řekne a jak? Vlastně teď mohla pít kávu doma a nemusela se touto otázkou zabývat. Co vůbec člověka nutí dělat takové věci? Má pak manželství nějaký smysl, když se dějí takové věci? A určitě se dějí v mnoha případech, nejen u ní, kolik vlastně může být manželství, kde alespoň jednou nedošlo k nevěře, moc jich asi nebude a to její k nim určitě už dávno nepatří. Karel by jistě bez sexu dlouho nevydržel, a když ho nemá s ní, tak musí být nějaká jiná.

   Byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla Romana, který přinášel kávu. Když ji pokládal na stůl, trhla sebou a zase se tak divně usmála. Roman si sedl naproti a míchal kávu, nikdo nemluvil, jen se dívali do kafe a míchali ho lžičkou. Roman sáhl po krabičce cigaret: „Nebude ti vadit, když si zapálím?“

   „Já jsem zvyklá z domova a navíc jsi kouřil už posledně, tak se nemusíš pokaždé ptát,“ odpověděla pobaveně.

   „A co doma, nebudeš mít nějaké problémy, že ses zdržela?“

   „Ne, manžel chodí z práce až po páté, ne-li ještě později. Prostě workholik, znáš to.“

   „Jasně, přesně opak mne.“ zasmál se Roman, „Tak to bychom mohli načít lahvinku vína, nějaké tu shodou náhod mám.“

   „Ne, ne, stačí kafe.“

   „Tak aspoň skleničku, přece nebudeš pít jen tu minerálku, tady nejsi v práci.“

   Kateřina se neubránila úsměvu a Roman toho hbitě využil: „Tak já jdu pro ní.“

   „Dobrá, ale jen skleničku“ dodala když odcházel.

   Uvědomila si, že napětí už z ní spadlo, a že se vlastně cítí příjemně. Jen byla na pochybách, zda je to tak správně. Ale nikde přece není dáno, že si nemůže dát s někým kafe a víno, na tom není nic špatného. Prostě má jen přehnané zábrany, které jí nedovolují uvolněně se bavit; a to určitě taky není dobré. „Vlastně je to téměř to samé, jako když nad skleničkou vína kecáme s Alenou,“ uvědomila si a připadala si jako husa, že si dělala takové výčitky z pozvání na kafe. „No, a že se mi Roman líbí je vlastně taky normální, jsem zdravá žena a naopak by bylo divné, kdyby se mi chlapi nelíbili.“

   Přicházel Roman a nesl láhev červeného v jedné ruce a v druhé skleničky. Posadil se a beze slova otevřel láhev; nalil skleničky a jednu podal Kateřině: „Tak na tebe,“ natáhl ruku se skleničkou. Víno jí hladilo v krku, bylo polosuché, které měla nejraději. Roman pohotově dolil jí i sobě.

   „Neblbni, řekla jsem jen skleničku,“ řekla a snažila se okraj skleničky zakrýt rukou, což se jí včas nepovedlo.

   „Vždyť jo, stále máš tu samou,“ nenechal se odbýt.

   Když se Kateřina mezi řečí podívala na láhev, shledala ji téměř prázdnou a uvědomila si odlehčený pocit, který se vždy dostavil pokud došla ke své míře. Jelikož nebyla moc zvyklá pít, byla její míra vždy brzy pokořena a to se jí v tomto případě nelíbilo. Hlavně vzhledem k tomu, že pociťovala větší uvolnění, než jaké si mohla připustit. Vlastně už jí nepřišlo ani tak nemyslitelné, že by se dnes mohlo něco stát.

   Když se znovu podívala na Romana, viděla jeho upřený pohled. „Co je?“ zeptala se překvapeně. „Nic, jen jsi mi neodpověděla.“ řekl klidným hlasem.

   „Promiň, trochu jsem se zamyslela. Na co ses ptal?“

   „To už je jedno. Hele, nemyslíš si snad, že jsem to víno otevřel jen abych tě opil a pak toho využil?“

   „Ne, nemyslím,  ale ta možnost tu vždycky je.“

   „Nemusíš se bát, neudělám nic co bys nechtěla,“ usmíval se.

   „Já neřekla, že bych nechtěla. Navíc… to víno jsem taky nechtěla.“ Sama netušila, kde vzala odvahu tohle říct a trochu se obávala následků. Ale mnohem víc převažovalo očekávání, jak zareaguje na její vyzývavé připomínky.

   Ani nemusela dlouho čekat a Roman se zvedl a přešel k jejímu křeslu. „Teď. Teď to prostě udělám. Budu se milovat s jiným mužem. A proč bych nemohla, když můžou jiné?“ Vstala, objala Romana kolem krku a ještě než přitiskla své rty na jeho, viděla v jeho očích mírné překvapení. „Žena prostě potřebuje vědět, že ještě někoho zajímá, že se líbí. Potřebuje něhu a lásku. To snad každý chápe, a když jí to nenabídne manžel, tak ji sám posílá do náruče jiného muže,“ utvrzovala se, že dělá správně.

   Cítila Romanovo velké ruce jak jí kloužou po blůzce a ještě víc se k němu přitiskla. Těžce dopadli do křesla a nohou srazila prázdnou skleničku na zem, bylo jí to jedno. I kdyby se bořil svět, tak je jí to jedno. Dnešní den si užije v naprosté rozkoši a nic a nikdo jí v tom nezabrání. Romanovo ruce se toulaly pod blůzkou a Kateřině naskočila husí kůže, když se dotkl jejích bradavek. Třináct let se jí takhle dotýkal manžel, ale teď jí to přišlo úplně jiné, nové. Cítila uvolnění v pase, pochopila, že jí Roman rozepnul pásek u kalhot. „Jestli to teď udělám, budu se do smrti cítit jako děvka!“ Tahle věta se jí vetřela do mysli bez ohledu na to, o čem byla doteď přesvědčena. Prudce se od Romana odtáhla.

   „Co se stalo?“ zeptal se Roman překvapeně a podrážděně zároveň.

    „Promiň, já nemůžu,“ odpověděla a zapínala si pásek, „teď ne, prostě to nejde a navíc už je manžel určitě doma.“

   Roman na ni zíral, ale nic neřekl, jen kýval hlavou jako že je vše v pořádku, ale bylo na něm vidět, že se hodně přemáhá.

   „Musím domů,“ dodala a chtěla se stát neviditelnou. Pocity po víně byly ty tam a ona si připadala jako ta nejhorší žena na Zemi. Myslela na to, že v několika minutách zklamala dva muže najednou.

   Roman ji doprovodil ke dveřím: „Tak ahoj zítra.“ „Ahoj,“ odpověděla chraplavým hlasem, neotočila se, až když zaklaply dveře, na chvilku obrátila hlavu, ale stále pokračovala k domovním dveřím.

   Bylo jí do pláče. Ač šla nejkratší cestou, připadala jí nekonečná. Bylo jí špatně, jen nevěděla jestli je to tím vínem, nebo nepříjemnými pocity.

   „Jsem děvka a nezáleží na tom, jestli jsem s ním spala, nebo ne. Je to úplně stejný! Už že jsem na to jen myslela, že jsem to chtěla je strašný a ještě jsem podezřívala Karla z nevěry, abych omluvila svou ubohost. Jak se mu mám podívat do očí, co mu mám říct?“

   Před dveřmi bytu se zastavila. Měla chuť se otočit a utéct. Ale kam? Co tím vyřeší? Vzala za kliku a vešla dovnitř. Z obýváku bylo slyšet televizi. Přepadla ji strašná úzkost a pocit marnosti. Na odkládací stolek položila kabelku, nic neřekla, jen přešla do koupelny, rozsvítila světlo a opřela se o umyvadlo. Těžce oddychovala jako by měla málo kyslíku, pročísla si rukou vlasy a podívala se do zrcadla – její obličej se jí protivil, tak se ho snažila ignorovat. Přes zrcadlo si prohlížela koupelnu za sebou: stěnu s poličkou, věšák na osušky, prádelní koš, na kterém ležela její noční košile.

   Když uslyšela Karlovy kroky, musela se ještě hlouběji nadechnout. Jestli neomdlí, bude to první úspěch.

   „Ahoj Katy, kdepak ses nám toulala?“ zeptal se Karel ve dveřích a jeho úsměv působil na Kateřinu jako studená sprcha. Cítila jak jí červenají tváře…

   „Katy, ano teď už má právo říkat mi Katy!“

 

 

---