PROUD TAM U DNA

netřeba

Voda se valila korytem řeky v nahnědlých, vzedmutých vlnách, nesouc na hladině vše, co se jí kvapnou cestou podařilo sebrat. Vždy s jarem, stávala se z říčky řekou, a splav o kousek dál pořádným jezem, dunícím do daleka svoji temnou hrozbu. Duben sčítal své poslední dny, a slunce marnotratně pohazovalo údolím náruče paprsků. Výletní restaurace, kousek proti proudu nad splavem, se jmenovala příznačně - U splavu. Mohli jste tam dostat naložené buřty s cibulí, jež se tu pro možnost nevhodné asociace nenabízely pod obecněji vžitým názvem „utopence“, někdy ohřívanou klobásu, vždycky potom pivo, kávu a sodovku. Mohli jste sedět na malé terase a dívat se na splav, kroužící racky, nebo dívky, opalující se v létě na protější louce. Museli jste tu vidět Ferdinanda Mařáka. Toho, co prohlašoval svým svérázným nářečím, posbíraným na toulkách republikou, že „plave jako čolek, a bel i v reprezentačním véběru“. A vždycky, když tohle řekl, ozval se v odpověď hostinský Karlík, tedy pro upřesnění Karel Karlík, jehož rodiče měli zřejmě zvláštní druh humoru rádi: „Jo, bévals, než si se dal na chlast.“ A v tomto nesčetněkrát reprízovaném dialogu byla řada na Ferdovi zvaném Čolek, aby dodal: „Dal, nedal, selaví. Tak sem dé ešče jedno, Kadlíku.“ Tohle jaro přišlo později. Vody, jež ještě před nedávnem byly sněhovými pláněmi ve vzdálených horách, hnaly se korytem říčky k jezu, a potom dál a dál, chvátajíc do náruče oceánu. Karlík leštil půllitry a Čolek Mařák na terásce táhl čtvrté pivo. Svítilo slunce a žlutohnědá masa vod, hučících přes splav, se do jeho všeproteplujících paprsků vůbec nehodila. Mařák hleděl na kypící hladinu, a jako snad tisíckrát předtím, zase mu v uších znělo ono kdysi důvěrně známé: hop - hop - Čol - ku - ma - kej - hop - hop..., slýchané, když „ešče béval v reprezentačním véběru“. „Čím mohu posloužit, milostivá,“ vytrhl ho z chmurných úvah o nenaplněných ambicích hlas Karla Karlíka. Otočil se. Blonďatá víla s vlasy do půli zad a v sukni jako na prodlouženou, prohodila směrem k pípě: „Pivo, prosím.“ Hodilo se to k ní jako digitální budík na gotický hrad. „Brý den, slečno,“ zachrčel Ferda, jak jen nejmileji dokázal. „Dobrý den,“ usmála se víla. Potom si sundala z očí italské zrcadlovky a Čolek měl pocit, že se v jejích očích zahlédl s andělem. Podala mu ruku, poodhrnula sukni a usedla k jeho stolku. Ohromený Čolek stále ještě svíral její dlaň ve své ruce, ne nepodobné lžíci menšího bagru. „Paní,“ dodala ona, „paní Bergová, vdaná Vitoušová a rozvedená zase Bergová.“ S nemizejícím usměvem vymanila lehce svoji ruku z Čolkovy. Karlík před ni postavil půllitr s hladinkou jako pro inspekci: „Bergová...“ zatahal se zamyšleně za knírek, „ňákej Berg tady má někde chajdu. Tuším někde tam u toho převisu,“ máchl rukou někam za řeku. „Ano, to je přesné. Teď ji mám já. Táta vloni na podzim umřel.“ „Ježíš promiňte, sle... paní,“ Karlík si rozpačitě utíral ruce do kostkovaných kalhot. „To nic,“ usmála se zase, „ta chajda je jediná dobrá věc, kterou od něho za celý život mám.“ „Tak jste přijela, připravit ji na sezónu?“ nadhodil Karlík, šťastný, že má hosta a s kým si povídat. „Přivezla jsem dcerku trochu na vzduch. Hraje si tam na louce s nějakými kluky ze sousední chaty.“ „To jsou Tončovi kluci, pěkní sígři,“ zamračil se Karlík, „Kolik je holčičce let, aby jí něco neprovedli.“ „To snad ne,“ řekla víla a nahnula si z půllitru. Když ho postavila z poloviny prázdný na stůl a hřbetem ruky si otřela pěnu kolem úst, Čolek jenom ohromeně vzdychl: „Šmárja, viděl si to, Kadlíku ? Se z toho zvencnu, to je teda tah milostivá, to umíte zpaměti?“ „To je vody,“ prohodila blondýnka, jako by jeho repliku neslyšela, „dole zase budou záplavy.“ „Tož to vemte jed, že budó, a fest, jako dycky z jara. Jednó sem v takové vodě plaval, to dyž sem ešče bel v reprezantačním véběru.“ „Vy jste plaval závodně?“ stočila k němu víla pohled. „Jo,“ vložil se do toho Karlík, „plaval, než začal chlastat.“ „Začal, nezačal, selaví. Tak sem dé ešče jedno, Kadlíku.“ Bergová - Vitoušová se zasmála a Čolek slyšel loretánskou zvonkohru. Do toho svítilo slunce a hučel jez. „Mamí!“ Výkřik plný strachu prořízl hukot vody a zajel do uší. Karlík pustil půllitr, který se s třeskem rozprskl po betonu. Víla ztuhla na židli a Čolek se postavil. „Mamí!“ V zákrutu řeky se objevily necky a v nich pod dvěma slámovými culíky pár vyděšených očí. Víla se prudce postavila, seskočila z terasy a klouzala hliněným břehem k řece. Karlík jen nevěřícně zíral. Čolek se na nepříliš jistých nohou pustil za Bergovou. Ta stála na samém kraji řeky, a bezradným, k smrti vyděšeným pohledem sledovala blížící se necky. „Maminko!“ Bergová udělala krok do vody. Těžká Čolkova ruka ji dopadla na rameno a stáhla zpět: „Todle nejní pro vás, paní, to je moc vody, zatraceně moc, a tady je hluboko...“ Trošku ztrácel rovnováhu, když si stahoval boty a sundával svetr. Podíval se na těstovitou hladinu, potom na necky. „Šmarja!“ vzpamatoval se Karlík, kterému náhle došlo, k čemu se chystá. „Ty blboune...“, hnal se k němu. Pozdě. Čolek se ještě jednou podíval, kde je děvčátko, a skočil. Za tenhle skok by ho stejně z té reprezenatce vyhodili, napadlo zcela nelogicky Karlíka. Víla se ho chytila křečovitě za paži, a chvěla se neschopna slov. Čolek dopadl do vody. Ruce automaticky začaly roztáčet kolotoč kraulových temp. Ďábelský kolotoč, jak mu vtloukali do hlavy už od dorostu. Kolotoč, který z tebe udělá mistra světa, hučeli do něho tak dlouho, až tomu uvěřil, a myslel si, že může všechno na světě. Věřil, že může do půlnoci vykládat holkám u baru, jak vyhrál „juniórskej světovej majstršaft v Bruselu“, věřil, že bude vyhrávat dál, i když si potom dvě z nich vezme do pokoje. Věřil, že nemusí trénovat jako ostatní, protože bude nejlepší i bez toho. Věřil spoustě nesmyslů. Když ho poprvé nepozvali na soustředění reprezentačního výběru, opil se v baru Adelaide a hulákal, že „ešče dondó škemrat!“ Nedošli. Když to pochopil, bylo už pozdě. Hop - hop - Čol - ku - ma - kej...Chlad se zařízl do těla s razancí motorové pily. Proud začal Čolka nekompromisně táhnout k jícnu jezu. Tož to teda né, pomyslel si, todle teda né. Na okamžik zvedl hlavu. Necky s vystrašeným pohledem byly snad osm, deset metrů. Hop - hop - Čol - ku...Příšeru se zpěněným chřtánem slyšel řvát příliš blízko. Lopaty dlaní ho poháněly blíž k děvčátku, blíž k těm slámovým culíkům. Potom najednou pochopil, že tuhle rozplavbu už nevyhraje. Okraj necek vystřelil k obloze. Dětská ručka se kmitla před sluncem. Čolek ještě zahlédl bílou nožku v červené polobotce. Ledová voda ho udeřila zlostně do tváře, několik dní neholené. Když ucítil pod nohama hranu jezu, na okamžik se vztyčil, a než ho voda stačila strhnout, odrazil se vší silou. Prolétl vzduchem a dopadl do žlutohnědé pěny. Náraz do ramene ho málem ochromil. Druhou rukou se po tom ohnal a ucítil, že jsou to ty necky. Do hajzlu, pomyslel si vztekle, tady někde mosí bét...Tápal kolem sebe jako slepec ve vánici, a najednou si s hrůzou uvědomil, že mu docházejí síly. Tělo decimované denodenním pitím už nemohlo roztáčet proslulý dábelský kolotoč paží. Plíce zruinované cigaretovým kouřem lačnily po troše vzduchu. Pro jedno nadechnutí se musel porvat s krvelačnými víry, stahujícími ho do hlubiny. Na hladinu se dostal jen s vypětím sil a myslel si, že tohle je konec. Lapal po dechu a marně se snažil ve vodních spoustách cokoli zahlédnout. Oslepovaly ho, zahlcovaly, valily se jako švédské hordy při třicetileté válce, chtěly ho zničit, rozdrtit, odpočítat...Sračka seš, žádné Čolek, blbá sračka seš, řval sám na sebe. Hop - hop - Čol - ku - ma - kej - hop - hop...zase uslyšel ten hlas mnoha hrdel, nesoucí se nad bazénem vždycky, když byl ve vodě on, a plaval si pro další vítězství. On, který znal, jak se roztáčí ďábelský kolotoč. Vyrazil rukou dopředu a ucítil něco měkkého. Uchopil to jako svoji jedinou spásu. Teď začne finiš, pomyslel si, poslední vobrátka a du na to... Přitáhl děvčátko blíž k sobě a volnou rukou rozdával direkty na všechny strany. Sakra, to je teda šrumec, letělo mu hlavou a smál se. Víry už na něho nestačily, ve finiši na jeho ďábelský kolotoč nestačil nikdo. Nohou nahmátl dno. Uchopil děvčátko oběma rukama a zvedl je nad spáry vln, zuřících, že jim vyrval to, co už jim téměř patřilo. Ještě krok, dva...Náhle mu v hlavě explodoval granát. Slunce se rozprsklo na tisíc střepin a prudce vyhaslo. „Čolku, tak sakra, ty blboune !“ Otevřel oči. Tak todlencto že só nebeský anděli. Dyť načisto vypadajó jako Kadlík. A navíc mě fackujó. Posadil se. O kousek dál k sobě Bergová tiskla dva urousané slámové culíky. „Co mě sakra mlátíš, Kódl! Já už su domlácené dosť!“ „Konečně. To to trvalo. Už sem myslel, že tady budeš ležet do večera.“ „Je mě zima, Kadlíku, strašná zima. Postav na kafé...“ pokusil se zvednout, ale těžce žuchl zpět. Uvědomil si, že jednu ruku takřka necítí. „To je dobrý,“ řekl Karlík a pomohl mu na nohy, „to ti jen ty necky daly petelici, když si se hrabal z vody jako zapomenutej vodník.“ Čolkovi koukal z deky, do níž ho Karlík zabalil , jen nos, jímž do sebe nasával vůni kávy. Blonďatá víla na něho upírala vděčný pohled. „Jestli se mu chcete zavděčit, milostivá,“ všiml si jejího pohledu Karlík, „tak se ho zeptejte, jak to bylo, když byl v tom reprezentačním véběru.“ „Di s tým někam, Kódl,“ zavrčel z deky Čolek. „A jak se ta vaša potápka menuje,“ otočil se na vílu, „dyž už sme se spolem kópali...“ „Lucka,“ píplo to stvořeníčko z druhé deky a popotáhlo. „Ale bel to svinské pród, tam dóle u dna, Lucko, co?“ Usrkl horké, protekční kávy.

---