Vlastní slzy

Když byla všude na světě ještě poušť, vynořila se z písku zelená ruka s růžovými nehty a zasadila větev. Bylo to cosi jako pokus, zda rostlina bez živin bude růst. Jenže pokus se nezdařil, větev se v zemi neuchytila. Stála zabořená do písku a byla to jediné co z něj vyčnívalo. Do noci větev uvadla a rozpadla se v úrodnou půdu.
Při úplňku se ruka znovu vynořila a zasadila na to samé místo novou větev. Tentokrát však větev zalila svou krví a upadla pod ní jako hnojivo. Ještě téže noci větev zapustila do písku kořeny a začala růst. Rostla a rostla. Ráno už měla zelené plody, které do poledne seschly a vydaly semínka. Ta semena, která spadla do stínu pod listy větve, se zasadily a dalšího dne z nich vyrostly nízké rostliny s obrovskými listy a květy. Pod listy těchto rostlin se schovával černý stín a odpařovala se zde krev zelené ruky z písku. Vytvořila se tam kaluž.
Postupem času se rostliny rozrůstaly a kaluž se zvětšovala v jezero. Za několik let se zde narodily první organismy. Takové malé buničky, které se začaly shlukovat a vytvářely tak složitější životy. Ti, kteří vylezli z jezera, se proměnily v opice a další suchozemské tvory. Ti, kteří zůstali v jezeře se lépe přizpůsobovali a zdokonalovali se, takže suchozemci byli poněkud pozadu. Ale i přes to se měnili a zdokonalovali, až se zdokonalili v lidi. Ti žili okolo jezera, kde byla nejúrodnější půda.Žila tam i jedna krásná dívka a pěkný chlapec. Milovali se a žili spolu.
Jednoho dne se šel chlapec, se svými kamarády, vykoupat a nalovit nějaké ryby k večeři, ale na tu už se nevrátil. Když totiž lovili ryby tam, kde to bylo bezpečné, moc se jim nedařilo a tak museli jít o kus dál. Tam však bylo nebezpečno. Žili tam totiž krokodýli a zrovna se rodili mladí. A jedna matka, na místě kde lovili, hledala potravu pro své mladé. Ostatní stihli vylézt z vody včas, jen on tam zůstal. Když se pak zbylí chlapci vrátili domů do vesnice a oznámili té dívce co se stalo, utekla. Běžela za vesnici na menší písečnou dunu, kde si klekla a vzhlédla k nebi. Zadívala se do slunce a pak založila plačící obličej do dlaní a plakala. A plakala dlouho. Tak dlouho až z jejích slz rozlilo se slané jezero, ale plakala dál. Jezero se rozvodnilo v moře a moře v oceán. Když jí došly slzy, otřela si oči a jelikož byla stále smutná, nezbylo jí nic jiného než se utopit.

---