Pocity IV.

11.8.1997 pátek

Odmítám převzít doporučený dopis od obecního úřadu. Tuším oč jde! Vyzvednutí nechávám na pondělí, abych měla možnost, poradit se na odpovědi. Dnes, v pátek s následující sobotou a nedělí a třídenní lhůtou odvolání, bych takovou možnost neměla. V kanceláři obecního úřadu mne dohnala slečna. Ze zvyku na mne koulila očima a chrlila: „Proč jste nepřevzala dopis? Řeknu to panu starostovi!“ Domu odzvoní! Zmizí důkaz násilí, svévole, lhostejnosti.

14.8.1997 čtvrtek

Očekávání se dnes naplní. Od desáté hodiny dopolední je tu televizní reportér a kameraman. Konečně se mohu veřejně vyjádřit ke svým potížím. Stojím venku pod rozbitým zdivem a asi hodinu mluvím. „V ničeném domě setrvávám z přesvědčení. Jde mi o mé právo. Mám nárok na slušný, odpovídající byt, ale toto právo mi majitel upírá. Násilím mne nutí přistoupit na jeho neodpovídající podmínky. Odstupné neočekávám. Jsem přesvědčena, že získané peníze, ani majetek nikoho neopravňují zasahovat do života druhého člověka, šlapat po jeho právu a neřídit se platnými zákony. Majitel je členem zastupitelstva obecního úřadu a tím zřejměji by se měl zákony řídit.“ Hledají si další názory na věc, mají být oboustranné. Vedu televizní tým ke třem mým známým. První mě překvapila neochotou mluvit a neobvyklou těžkostí vyjadřování. Tamhleta známá žije také v bytových potížích a často si u mne stěžovala na chování majitelky. Druhý den se pochválila, jak dobře mluvila. Další známá odsoudila chování majitele. Byla odvážná už proto, že pracovala na obecním úřadě. Třetí seděla na zahradě, zády k nám. Netušila, že nejsem sama. Reportéři ji nakrátko zrozpačitěli, ale rozhovořila se. Odsoudila postup majitele a jeho chování ke mně. Obě dvě zaujaly svým vzhledem i nebojácností. Členové majitelovy rodiny nebyly k zastižení, i když o dnešní události věděli. Dcera, bydlící samostatně, odmítla mluvit do kamery, prý: „Taťka zakázal“. Vztažená ruka dotvrzovala slova. Dostala označení velmi tvrdé ženy, bez vlastního myšlení. V hospodě se názory rozdělily „půl na půl“. Velkým překvapením pro mne bylo odsouzení majitele vyřčené starostou, ale mimo kameru.Řekl, že veřejně slova popře.



22.8.1997

Bydlím v nouzovém, a podle starosty do doby, než dostanu odpovídající byt. Jak dlouho, nevím! Jedná se stále o tentýž sporný byt. Od počátku narážím na různé záludnosti. Objevuji zpuchřelé stěny i v dalších místnostech. V síňce pod okny, jsem při odstraňování odfouklého místa, narazila na zdivo. Omítka vypadla. Majitel vybílil stěny ne proto, aby mi usnadnil práci, ale z osobní nutnosti. Vadí mi přebíhání do další části bytu přes průchozí chodbu. Oceňuji však poměrný klid. Neprší sem, mám použitelnou vodu a dívám se do zeleně.

24.8.1997

Probouzím se do prosluněného dne. Otravují nás komáři. Myšlenky ubíhají ke zničenému domečku. Jsou smutné. Uvědomuji si však, že nepostrádám pohled na protější dům za silnicí. Za jeho okny se skrývaly dva páry očí. Také často sedávaly pod okny, slídily. Myšlenky se nezastavují a ubíhají jiným směrem. Zastavují se u stromu, u lípy. Chodívám sem často a opírám se o rozložitý sukovitý kmen s odsekanými spodními větvemi. Lípě nebylo dopřáno rozrůst se podle svých možností. I když má v těle zatlučené ohromné skoby, působí majestátně. Hladím vrásčitou rozpraskanou kůru a v úžasu hledím na modrou zář kolem jejího kmene, tolik odlišnou od okolní modři. Děkuji.

---