Princezny a draci

Láska je věc, kterou jen tak nenajdeme, přemýšlela Hallie o tom, co ten den udělala, bude dělat a tak. Seděla na požárním schodišti ve starém domě, kde si Oz zamýšlel otevřít noční podnik. Hallie vzhlédla; nad sebou viděla akorát přehnaně mnoho železa, zákruty schodiště moderní parafráze onoho bájného labyrintu.

Hallie si zapálila cigaretu. Nadechla se a rozhodla se, že bude čekat na bájnou obludu, která podle pověsti mohla žít stejně v tomto domě, jako v tajné jeskyni. Myslela na Ozzieho, kterej si teď právě někde nejspíš bral do parády jednu ze svejch milenek.

Ozzie řekl ráno Hallie, že přijde na požární schodiště v půl šestý. Bylo skoro sedm, už byla tma, a poté, co típla cigaretu, rozhodla se Hallie, že odejde.

„Nic nemá cenu.“

„To je kretén.“

„Blbej starej barák,“ to byly myšlenky které zaznívaly v Halliině hlavě. Vstala ze schodů upravila si svoji sukni, a hodila si přes rameno tašku.

Sešla dolů, na ulici bylo hodně lidí, což zrovna v tu chvíli Hallie hrozně vadilo, protože jediné co si přála bylo být jen sama se svými myšlenkami.

Být sám se svými myšlenkami nikdy nikomu radost nepřineslo.

„To je idiot,“ řekla nahlas a odfrkla si. Lidé na ulici se na ní podívali, někteří se zájmem, jiní s odporem.

Hallie si uvědomila že je na čase jít domů.

Otevřela dveře svého bytu v podkroví; bývalej děsnej ateliér ještě děsnějšího malíře jí poskytl jen dočasný azyl, stejně jako Alfie, který byl jeho původním jediným nájemníkem.

Když vešla, uviděla Alfieho jak sedí na stole v kuchyni před oknem a zírá ven. Tiše ho pozdravila, ale neodpověděl. Hallie se v duchu rozbrečela.

„Ahoj,“ zkusila to ještě jednou, přemáhala svůj vlastní hlas, protože nechtěla, aby ji zradil.

„Hallie!“ řekl Alfie a pootočil svou hlavu konečně směrem k ní.

„Nepřišel.“

„Já vím.“

„Je to debil. Zasranej a zkurvenej debil.“

„Díval jsem se na déšť.“

„Já mám déšť ráda.“

„Já vím.“

Tu noc Hallie nespala klidně. Převalovala se, myslela na Ozzieho. Zvláštní jí připadalo, že i když to dneškem skončilo, tedy jejich vztah, ulevilo se jí a nemyslela na Oze se záští, vztekem či nenávistí. Byl pro ní jen věcí, která ji potkala. Pak se rozhodla.

Vstala a šla za Alfiem do pokoje. Viděla jeho siluetu jak leží na velké posteli, nádhera, pomyslela si. Alfieho tělo bylo nádherné.

Pomalu se položila na postel a objala Alfieho spící tělo. Alfie se zavrtěl a otevřel oči.

„Co tu děláš?“

„Potřebuju tě.“

Ráno spolu dlouho leželi v posteli. Mlčeli a bylo to krásné ticho dvou lidí, pro které nemohou být slova víc.

Objímali se.

Alfieho její vlasy šimraly na obličeji, jí zase jeho ruka tlačila do čela. Ani jednomu to však nebylo nepříjemné. Pak oba zaslechli jemný zvuk. Tříštění laboratorních sklíček.

„Zase prší.“

Ještě dlouho poslouchali zvuky deště dopadajícího na skleněnou střechu. Hallie probírala Alfiemu vlasy a on jí jemně spojoval pihy na tváři do souhvězdí.

Kdo nám ukradne okamžiky?

Kdo přetrhne provázky, za které liliputánský kůň táhne pluh?

Kdo nám odpoví na naše otázky?

Pak zazvonil telefon. Hallie zavřela oči. Alfieho ruka se zastavila. Vysmekla se mu z objetí a chystala se slézt z postele. Pak přešla k telefonu a zvedla sluchátko. Teď bylo na Alfiem, aby zavřel oči.

Hallie chvíli poslouchala, a pak zakryla rukou mluvítko a obrátila se na Alfieho.

„To je Ozzie.“

„Dobře.“