Les silhouettes

Stáli jsme na silnici, tedy Daniel stál na silnici a já a ona vedle ní, a koukali jeden na druhého. Darlenina přimhouřená očka v sobě měla jakousi primitivní přitažlivost. Jako by byly přimhouřené oči u  našeho živočišného druhu signálem k páření. Druhem vábení.

Já i Daniel jsem se na ní museli dívat. Bylo nám při tom všelijak; nevěděli jsem, na co máme myslet, nebo jestli je lepší nemyslet vůbec na nic. Darlena ke svému zkoumavému, přitažlivému a zároveň přitahujícímu, trochu nazlobenému, provokujícímu pohledu přidala úsměv. Nebyl to úsměv v pravém slova smyslu, spíš úšklebek, asi jako úšklebek, co mohla mít na tváři královna, která právě posílá na smrt své milence. Děsilo nás to.

Mě i Daniela.

To, jak se na nás ta sladká bestie, která nás dostala do problémů, jak se na nás usmívala. Ale zároveň, já i Daniel jsme Darlenu milovali, právě kvůli tomu jejímu úšklebku. A taky kvůli mnoha jiným věcem. Možná to nebyla láska, ale závislost.

Ale co je láska, než druh závislosti?

Už dlouho kolem neprojelo auto. V jedné chvíli Darlena sklopila oči, posadila se na kámen u cesty a vytáhla ze svého batohu krabičku cigaret a zapálila si jednu. Promluvila jako první z nás:

„Jste úplný dementi.“

Pak si dlouze potáhla z cigarety a zavřela oči. Stále jsem se na ni díval, ale Daniel ne; cítil jsem na sobě jeho pohled, pohled, a vyvádělo mě to z míry. Nebyl jsem člověk, který by byl zvyklý na pohledy jiných, byl jsem tichý a nenápadný stejně, jako Darlena byla ta hvězda, která přijímala pozornost a obdiv se stejnou samozřejmostí, s jakou já už celých sedmnáct let obé odmítal. Danielův pohled mě nadále propaloval.

„O co ti jde?“ vyštěkl jsem na něj.

„O nic,“ řekl prostě a obrátil svou pozornost k Darleně.

„Budete na mě ještě dlouho tahle čumět?“ otázala  se nás Darlena, zatímco znova přimhouřila oči a naklonila hlavu k  levé straně. Pak  levou rukou, ve které držela cigaretu pokývala směrem k Danielovi a řekla:

„Tebe. Tebe.“

Pak jí ruka vylétla do vzduchu.

„Úžasný. Miluju vás, kluci, že jste mě sem vzali.“

„To je dobře,“ řekl Daniel. 

Darlena si v tu chvíli uvědomila, že jsem už dlouhou dobu nepromluvil.

„A co ty, Witte. Jak se tu cejtíš?“

Znovu jsem na sobě cítil nepříjemný Danielův pohled a poloviční pohled Darlenin. (Ta víčka)

„Je to fajn,“ řekl jsem.

„Možná byste měli jít stopovat, abychom byli do setmění zpátky. Nechtěla bych tu nocovat.“

Já a Daniel jsem mlčky uposlechli jejího rozkazu, zatímco naše královna sama zaklonila hlavu a odhodila cigaretu do dálky.

„Ať žijeme!“ zakřičela.

Snažili jsme se s Danielem stopovat, ačkoli si jsem  téměř stoprocentně jistý, že se pozornost nás obou soustředila hlavně na zpoza keře vykukující Darlenina stehna, na lem její dokonalý barevný pletený sukně, která se jí vyhrnula skoro do pasu a odhalila sladce růžové kalhotky.

Daniel se obrátil na mě. Od té doby co jsme v poledne odjeli z Barretu to bylo poprvý, co na mě sám od sebe promluvil. Zatím na mě spíš civěl.

„Nejezděj tu žádný auta, Witte.“

„Ne.“

„Nedá se stopovat, když tu nejsou žádný auta.“

„Nedá.“

„Neměli jsem si nechat ujet poslední autobus.“

„To němeli.“

„Co je s tebou, Witte?“

„Nic.“

Darlena k nám přiběhla a oběma se pověsila kolem jednoho ramene. Nejdřív políbila na ucho Daniela a pak mě.

„Asi nás sežere divoká zvěř.“