Poslední

O zašlé slávě druidů...

Mady stál mezi třemi starci a jeho argumenty padaly jako listy na podzim, rukou hladil vrásčitou kůru stromu. "Musíme se přece bránit. Nenecháme pozabíjet těmi přistěhovalci!" "S těmi dvěma se nespolčím ani kdyby nevím co!!" rozlítil se drobný stařík v rudém plášti. "Celé generace jsme se nenáviděli a teď na tom nehodlám nic měnit." přizvukoval stařešina v modrém plášti. Hnědoplášť jen mlčel, jako ostatně vždy.

Najednou, jako by se dohodli se všichni tři zvedli a vydali se svým směrem. "Ale, ale počkejte přeci." snažil se je zastavit. Odhodlal se k poslednímu zoufalému pokusu: " Jsem Dračí Druid." "Pchá!" zasmál se Rudoplášť "Tohle ti odpustím jako mladistvou nerozvážnost. A už konečně zanechej těch hloupých pokusů." Všichni pokračovali dál. "Tímhle zpochybnili mou přísahu pravdomluvnosti" sršel Mady. Sáhl si pod plášť a vytáhl malý kousek dřeva s vyrytým dráčkem, který měl pověšený na krku. Zhluboka se nadechl a zprudka foukl z jedné strany do té podivné trubičky. Údolím proletěl teskný tón. To přimělo i starce zastavit.

Vzduch se podivně zachvěl a po větru se donesl zvuk, vzdáleně podobný šustotu peří. Nad hlavami skupinky se mihl zelený stín, jednou, dvakrát, třikrát. Mady znovu zapískal. Přímo na mýtinu, mezi tři staré Druidy dosedla opancéřovaná hora svalů a kostí.

"Chápete to už." vydechl "Chráníme své tradice, tyto překrásné lesy, údolí plná zvířat, říčky, jezírka a v neposlední řadě naše svatyně. To je to co naše předky i přes veškeré rozepře, drželo v těžkých chvílích pospolu. Ale nespojovalo je jen to. Hlavním důvodem byla jejich moc. Stali se nejmocnější skupinou našeho národa díky magii, kterou bezchybně ovládali. Prostí lidé jim důvěřovali. Oni také intrikovali, jeden rod proti druhému, avšak v nejtěžších chvílích se dokázali spojit. Tak jako se musíme spojit my!" dokončil rázně svou řeč a pohladil draka po tlamě.

"To bych ve tvém věku nečekal." uznale pokýval hlavou Hnědoplášť. "Myslím, že jsi právě dokázal něco, co se jen tak nestane." pronesl najednou klidně a mírně Rudoplášť "Dokázal jsi nám náš omyl. Všichni jsme byli zaslepeni touhou po moci a přestali jsme vnímat, co je dobré a co ne. A ty jsi nám znovu otevřel oči." "Tak, tak." pokýval hlavou Modroplášť. "Teď už snad budete souhlasit s mým návrhem. Odejďeme do hlubokých lesů na severu a přenechme toto, pro nás stejně velké uzemí přistěhovalcům z moře. Není zde žádná svatyně, na co tedy to území déle držet, za cenu vlastních životů." navrhl znovu Mady. "Dobře tedy." poprvé za celou dobu se starci shodli "Opustíme naše nynější sídla a staneme se skrytým národem."

Po mnoho a mnoho týdnů se Druidové chystali k odchodu, ženy, děti, muži. Každý ze tří rodů se svým vůdcem, až na malou skupinku, kterou vedl Mady. Další měsíc si nacházeli v prastarých hvozdech sídla, teď však všechny rody společně. Než se život rozběhl jako dříve uběhl celý rok, plný dojmů z nového prostředí, dobrých i špatných. Zdálo se, jakoby nastala doba největšího klidu. Nicméně, může vše trvat věčně?

Velká rada, zasedala, jak to bylo běžné od příchodu do hvozdu, téměř každý den. Řešila nejrůznější problémy s magií a lidmi. V jejím čele stál Mady, na toho se téměř nikdy nečekalo, až toho osudného dne. "Tohle mu není podobné." neklidně chodil po místnosti Hnědoplášť. "Asi se něco stalo." nepřidal mu na chladnokrevnosti Rudoplášť. každá minuta jakoby se vlekla hlemýždím tempem. Po hodinách čekání se ozval radě tak známý šustot a doprostřed sněmovního sálu vlétl drak. Na jeho hřbetě seděl Mady, v ruce měl zabodlý šíp. Modroplášť vyskočil ze židle, přiběhl k němu a jedním pevným pohybem mu šíp vytáhl z paže. Hned potom ji svou mocí vyléčil."Co se stalo!" zhrozili se ostatní členové rady, jakmile ho uviděli. Mady, usazen už pevně na svém stolci začal vyprávět:

" Letěl jsem se podívat za hranice lesa do vesnice. Nevěřili by jste co vše se tam změnilo. Lidé nás mají za démony a zplozence zla. Ve všech městech vyrostly, podivné budovy. V nich žijí "knězi" jak si říkají. Lidem namluvili o nás samé lži. Ti co se odváží odporovat upálí jako kacíře. Modlí se k jednomu "BOHU" jak ho nazývají, snaží se zapomenout na staré bohy. A lidé jdou za přistěhovaleckými knězi, zorganizovali proti nám trestnou výpravu. Pár jednotlivcům se ubráníme ale ne celému národu." povzdychl si smutně. Všichni na něj jen mlčky zírali.

Nastal čirý ruch. Nebezpečí mohlo přijít kdykoli. Oddíly s dostatečně, i nedostatečně vycvičenými Druidy se chystali k obraně. Bylo jich žalostně málo, ale odhodlaných v boji za svůj nový domov zemřít. Poznali, tohle místo dost dobře na to aby ho mohli bránit. Bude to ale stačit?

V bezměsíčné noci třetího dne vtrhli do posvátného lesa sedláci s pochodněmi a vidlemi. Včele stála skupina knězů, odhodlaných "vymýtit Ďábla". Druidové, sice připravení, ovšem nezvyklí na boj se nezmohli na odpor. Jeden oddíl po druhém, dříve či později padali mrtví mrtvi, zem hltala lačně jejich krev. Do čela bitvy vstoupila nová postava. Sám Mady přiletěl se svým drakem, navzdory názorů tří starců. Oni sami chystali velké a mocné kouzlo, které by odpojilo Les od ostatního světa. Mladík neváhal a naletěl přímo na skupinu knězů. Ti sice znatelně zbledli, jenže dál mleli své modlitby a chrstali kolem sebe svěcenou vodu.

Drak také nezůstal pozadu, svými pařáty dlouhými a ostrými jako břitva se rozháněl, kde jen mohl. Průběh boje se obrátil proti útočníkům. Zděšené skupinky rolníků utíkaly, co jim nohy stačily, ven z lesa. Pouze pár nejvytrvalejších lučišníků zůstalo na svých místech. Ti ovšem byli nejnebezpečnější, hlavně pro draka, několik šípů ho zranilo na krku. Ten v zuřivém záchvatu letěl a chrlil kolem sebe plameny, nerozlišoval přítele od nepřítele. "Dost!" ozval se Madyho mohutný hlas. Drak se přestal ošívat a uklidnil se tím, že vyletěl vysoko nad bojiště aby byl z dostřelu. V té chvíli zahájil dračí druid svou velkolepou řeč:

"Nestydíte se všichni! Bojujete jako malí kluci, kvůli naprosté hlouposti. dříve jsme neviděli mezi námi," ukázal na druidy "a mezi vámi." ukázal na útočníky. Všichni ho jen užasle pozorovali. "A co víc, přátelili jsme se. My jsme pomáhali vám, vy nám. Nikdy jsme si navzájem nevadili. Má to být jinak? Chcete nás zabít jen kvůli těm vašim knězům, ti jen přijdou a už je zle. Je tohle zapořebí?"

Rázem nastalo ticho. Každý přemýšlel nad tím, co mu předhodil, někteří se tvářili jako spráskaní psi. Jen knězi si snažili zachovat důstojnost. "Žádám vás-odejděte. My s Vámi chceme žít v míru. Opustíme tento svět a necháme ho. Náš čas zde vypršel." Až v té chvíli bohulibcům došlo, s jak velkou a prastarou mocí si zahrávají.

Pak se lidé sebrali a opustili posvátný hvozd, s ponaučením, které jim zůstane ještě po mnoho let, než se na něj zapomene.

Mady se zatím vrátil do svatyně. Tři druidové uprostřed zaříkávání: "...alim Modolik Sebera..." prováděli přesně předepsané úkony. Zem se jemně chvěla, oheň ve středu svatyně vzplál jasnějším modrým světlem. Mady se k nim tiše přidal. Voda u oltáře zesklovatěla. Druidové nepřestávali. Do svatyně přicházeli další a další Druidové, přidávali se k obřadu, zaříkávání už znělo jako mnohohlaný chór. Svatyně se postupně plnila lidmi až k prasknutí.

A Les zmizel navždy z map světa s mohutným rachotem. V moři se zvedali vlny velké jako domy,zuřila vichřice. Lidé si pamatovali události toho dne. Předávali si je mezi sebou. Napřed jako vyprávění, potom jako pověst, jako báj, jako povídačku pro malé děti, až se na ni zapomělo. A draci s Druidy se pro lidi navždy ztratili ve víru dějin.

Druidové opouštěli svatyni s vědomím, že navždy a nevratně opustili svět jak ho znali. Možná mohli zvrátit to kouzlo ale ne v dohledné době.

"Takhle to tedy končí." pronesl Hnědoplášť k Madymu "Ne ještě ne, já odcházím." "Cože to nemyslíš vážně. Napřed nás dáš dohromady a pak si jen tak odejdeš?" "Jo, asi jo." "To nemyslíš vážně?" "Myslím. Sbohem." Zablesklo se a Mady zmizel i s drakem, jen ta podivná dračí trubička po něm zůstala. "Snad se ještě někdy uvidíme!" ozvalo se jakoby z dálky. "Určitě, sbohem."

---