Výstupy na horu poznání - příběh první

Šel jsem nahoru nočním lesem. Pod nohama šustilo listí, praskaly větvičky a jehličí. Občas se uvolnil kámen a skutálel se po svahu. Nahoře jsem se zastavil a rozhlédl po ztichlé krajině. Dole pod kopcem svítily příbytky lidí, pouliční lampy, v dálce zářilo město.

Ze země u mých nohou k nebi vystupovaly kameny. Nejprve jsem se chtěl posadit na ten největší, ale vida, že bude nepohodlný, položil jsem raději bundu na ten menší, rozeklaný. Kupodivu se na něm sedělo pohodlně. Uvolnil jsem se a opět zahleděl na krajinu i na mraky ztrácející se na obzoru. Hvězdy si na obloze švitořily o drobných radostech a já začal přemýšlet, co je vlastně důležité. What is important. Co je důležité. Zeptal jsem se i nahlas, abych se slyšel a zaposlouchal se do té otázky. Vzápětí jsem dostal odpověď. Tak nějak se objevila v mé hlavě, jak už se to tak stává.

Důležité je dělat věci správně. Ano správně, podle nejlepšího přesvědčení. Nemá to nic společného s politikou, společenskými konvencemi či pravidly. Má to vycházet z nás.

Ale, ptal jsem se dále, co s těmi, kdo mají pokřivený obraz světa? Kdo nemají v duši dobro ostatních? Odpověď přišla, ale nezachytil jsem ji celou. Jen jakoby její obraz, vánek, letmý dojem. Jakože to je všechno v pořádku. Že je to zařízeno. Jakože nakonec budou rozhodovat Ti, kdo jsou toho hodni (což musím poznamenat, není úplně správná formulace, dojmy se prostě do slov špatně vměstnávají).

Tedy důležité je dělat věci správně.

To se ale netýká všeho konání a rozhodnutí, která člověk činí, nýbrž pouze činností, kdy máme nějaký úkol. Ať už jsme si jej dali sami nebo ne.

Např. pokud člověk studuje a je to po něj obor zajímavý, měl by to dělat důkladně. Přemýšlet nad problémy a hledat cesty pro jejich řešení. Pokud chci postavit loď pro plavbu po rybníku, měl bych věnovat dostatek času tomu, by vypadala k obrazu mému.

Protože pokud děláme věci správně (ne podle přesvědčení jiných, ale podle toho našeho), pak nás to posunuje výš. Dostáváme se na vyšší úroveň. Jak s tím jednou začnete, už to nikdy neskončí. Je to jako v jednom přísloví: Svět přeje připraveným.

S tím musím souhlasit. Denně nás totiž potkávají a míjí události a příhody, na které nějak reagujeme nebo nereagujeme.

Pokud zareagujeme, posune nás to někam. Kam, to záleží na intenzitě našeho zapojení a potenciálu dané příležitosti. A v závislosti na této naší případné účasti a na předcházejících zkušenostech, je úměrná odchylka od současného stavu.Události, které mineme nás nikam neposunou, prostě je mineme. Ty, které nemineme nás ovlivní (tak, jako my ovlivníme je).

V případě, že začnete pomáhat lidem (např. charita), nebo je léčit, pak vás to navždy ovlivní. Budete to vyvíjet, protože z toho budete mít radost a dobrý pocit. I když byste s tím přestali (aktivně) a jednou šli po schodech, kde starý člověk sípe a co chvíli zastavuje pod tíhou plné tašky, pak mu pomůžete. Pomůžete mu nahoru. Není mnoho těch, kteří by to také udělali. A proč vy? Protože jste zvyklí pomáhat. Protože jste to již dělali. Nemáte zábrany toho cizího člověka oslovit a nabídnout mu pomoc. Všichni ti, kdo prošli kolem nevyužili příležitosti udělat dobrý skutek (a tím i posunout svou osobnost o něco výše), prostě to jen minuli. Pak jsou takoví, které to napadlo, ale z nejrůznějších důvodů pomoc nenabídli (příště to třeba udělají). A nakonec je tu ten jeden (či několik), který tu pomoc nabídl. Oblažil svou duši hřejivým pocitem dobra (či láskou k bližnímu, chcete-li). Jen jeden z mnoha.

Je spousta událostí a rozhodnutí, která nejsou ani dobrá ani špatná. Samozřejmě, každé rozhodnutí nás někam posouvá, ale často dopředu nevíme, kam. Proto z pohledu osobního rozvoje je považuji za neutrální. Do těchto rozhodnutí zasahuje intuice, schopnost předvídat (ne věštit, ale prostě předvídat) a také schopnosti, o kterých toho zatím moc nevíme.