Za zdí... lll

 Stěhování nebylo nejpříjemnější, ale zvládla to. Když viděla dům, ve kterém žila osm let, zalekla se. Jako by byl obalen něčím temným, i když vypadal jako ty sousední. Postupně procházela pokoji. U jednoho se zastavila a prohlížela si ho. Na zdech byly vzory kvítků a Barbara poznala, že tenhle pokoj určitě patřil jí. Dlouho se nerozmýšlela a rozhodla se mít tu ložnici. Sama pak zařídila odvoz nábytku a nádobí s drobnostmi odvezla sama. Stěhováci jí pomáhali i rozestavit nábytek. Po jejich odchodu srovnávala věci do poliček a skříní. Zrovna, když zapínala televizi do zásuvky, ozval se nahoře rachot. Barbara na chvíli ztuhla. Z kuchyně vzala nůž a opatrně šla po schodech nahoru. Zaposlouchala se. Zaslechla šramot ze své ložnice. Prudce otevřela dveře. Vyděšeně vykřikla a zabouchla je. Letěla dolů k telefonu a vytočila číslo jejího dávného přítele.

 "Ano?" ozvalo se.

 "Hanzi, to jsem já, Barbara. Máš na chvíli čas?"

 "Co se děje? Mluvíš, jako bys viděla všechny hrůzy světa."

 "Mám v ložnici krysu!" vykřikla. Z druhé strany se ozval smích.

 "Tobě je to k smíchu?!"

 "Ne, ne. Promiň. Zajedu k tobě, ano?"

 "Bydlím v našem starém domě. Adresu znáš, ne?" zeptala se. Odpověděl, že ano a zavěsil. Barbara se opřela o zeď. Nenáviděla krysy. Věděla, že můžou skočit na člověka a v nejhorším případě ho kousnout. Lekla se myšlence, že jsou tu i další.

 Hanz jí ukazoval mrtvou krysu. Barbara se odvrátila. Bylo to hrozné, když celou dobu vtipkoval, že našel hnízdo krys pod její postelí.

 "Tak, to bysme měli." řekl, když krysu vyhodil.

 "Strašně jsem se lekla. Taková krysa!"

 "No jo, měla bys mít sebou mužskou bezpečnost. Co ten tvůj... Bill se jmenuje?"

 "Ts! Ani mi ho nepřipomínej!"

 "Tys byla samá záhada. Už v dětství před tou nehodou jsi mluvila o jakémsi Makovi. A napsala jsi o něm jako o svém nejlepším příteli." řekl.

 "O tom nic nevím."

 "Náhodou mám sebou tvůj sešit. Tak nějak jsem si ho vypůjčil, než jste se odstěhovali." podal jí modrý sešit. Otevřela ho a začala číst:

 "Mak je můj nejlepší kamarád. Pomáhá mi a je moc hodný. Rád si se mnou hraje, ale jednou bych ho chtěla lépe poznat. Nejvíc asi na mě nenávidí moje věčné nezodpověditelné otázky. Jsem ráda, že ho mám."

 "Za tři. Myslím, že tenkrát by ses za něj provdala." zasmál se Hanz. Barbara se usmála.

 "Nevím. Možná ano. Ale tehdy jsem byla dítě. Ani nevím, kdo to je. Ta ztráta paměti je děsná!"

 "A to sis vůbec na nic nevzpomněla?"

 "Ne. Naši se mi snažili pomoct, ale nikdy se nezmínili o Makovi."

 "Ale tady máš podepsaný úkol a jak znám tvé rodiče, ti by tě zpovídali jako při podezření z vraždy!" zasmál se. Skříňka zavrzala. Barbara se na ni podívala a zbledla.

 "Co se děje?"

 "Ale nic." řekla po chvíli. Hanz se rozloučil a nabídl jí pomoc při zítřejším zavedení elektřiny. Barbara si sedla na pohovku a dívala se na televizi. Po chvíli začala usínat, ale nechtělo se jí jít do pokoje. Nakonec usla. Chvíli spokojeně oddychovala, ale najednou se místnost ochladila a z úst jí stoupl obláček páry. Televize se vypnula a světla taky.

 "Ahoj Barbaro." zašeptal Mak. Barbara spala dál. Vůbec nevěděla o jeho přítomnosti.

 "Víš kdo jsem?" zeptal se.

 "Maku..." zašeptala ze spánku. Vlasy se jí začaly vlnit od toho, jak jí je Mak hladil. Dotkl se její tváře. Barbara se zachvěla.

 "Maku, zavři okno. Je tu velká zima." zabručela. Mak se tiše zasmál a vzal jí do náruče. Vypadalo to, jako když se vznáší. Nesl jí do jejího pokoje.

 "Víš Barbaro, já počkám. Já mám času dost a ty si vzpomeneš. Určitě si vzpomeneš, protože se znovu setkáme!" položil jí na postel. Barbara se stulila do klubíčka.

 Pokračování příště...