Purpurové snění

kdy slunce za obzor zapadá.. zas a zas.

Jistě říkáte si, tak přec to má být,

ne tak pro snílka,

jenž vysněnou svou lásku chtěl mít.

Purpurová mračna obestřela jeho mysl,

jak Romeo se zamiloval,

no řekněte, má to smysl?

Pošetilé zdá se to i dnes,

jak hluboko zabředl jsem

v onen krvavě rudý les.

V něm snílek bloudí po temné stezce,

vznáší se, nohy jsou jen na obtíž,

přesto své břímě nese těžce,

tíha lásky strhává jej níž a níž.

Když téměř plazí se, nemilován,

zjeví se múza v bílé říze,

láskou slepý stojí na stezce jak trám,

múza však čte v něm jak v otevřené knize.

Ví, co trápí jeho srdce, ba co víc..

polibek svůj dá mu milosrdně,

aby v básních mohl žal svůj vyjádřit..

Nikdy neztratí svou naději,

snílek bláznivý, pošetilý,

stokrát zklamán, dřív, teď i později,

bude snít svůj sen třpytivý.