Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSbírka padlejch andělů
29. 09. 2005
0
0
1095
Autor
johny_deer
Mám takovej zvyk, možná díky němu působím trochu divně, snad až staromódně, ale nemůžu si pomoct. Můj zvyk souvisí s láskou. Miluji oddaně a jsem romantik, všechny mé dívky jsou pro mě andělem. Uctívám je způsobem až nábožným a vlastně jsem se k nim i modlívám. Má dívka je pro mě vše, ovšem dokud mě neomrzí nebo nezklame, potom ji měním za jinou a tu uctívám do té doby, než ji vyměním zase za jinou.
Někdo tohle nechápe, lidi si myslej, že jsem nějakej netvor, ale proč si vydržovat milenku, co mě podvádí nebo se mi omrzela a nedokážu už na ní najít nic vzrušujícího. Ale nejsem zas takovej nelida, moje dívky se mnou zůstávají navěky stále je nosím v hlavě a dokážu si vybavit obličej každé z nich. Pojďte, něco vám ukážu…
Šli sme za naším průvodcem do sklepa. Schody divně vrzali a na stěnách se srážela vodní pára. Vyplašili sme několik pavouků velikých jako pěst. Nějaký tarantule. „To jsou moji miláčkové,“ ozval se Cassanovův zasněný hlas. Schody byly dlouhý a příkrý. Došel ke dveřím otevřel je a mě se naskytl hrůzný pohled.
Podlaha byla vystlaná kůží, zřejmě lidskou. Na bedně, která zřejmě měla něco společnýho s oltářem ležela čerstvě upižlaná hlava hodně pěkný holky a kolem černý svíčky. Kolem stěn stály vitríny a v nich další a další vysušený ženský hlavy s prázdnym korálkovym pohledem.
Moje sbírka padlejch andělů, pěkný ne? Sem se k nim chodim modlit, tady sou mi blízko, všechny je pořád miluju a nedokážu se jich vzdát…
Někdo tohle nechápe, lidi si myslej, že jsem nějakej netvor, ale proč si vydržovat milenku, co mě podvádí nebo se mi omrzela a nedokážu už na ní najít nic vzrušujícího. Ale nejsem zas takovej nelida, moje dívky se mnou zůstávají navěky stále je nosím v hlavě a dokážu si vybavit obličej každé z nich. Pojďte, něco vám ukážu…
Šli sme za naším průvodcem do sklepa. Schody divně vrzali a na stěnách se srážela vodní pára. Vyplašili sme několik pavouků velikých jako pěst. Nějaký tarantule. „To jsou moji miláčkové,“ ozval se Cassanovův zasněný hlas. Schody byly dlouhý a příkrý. Došel ke dveřím otevřel je a mě se naskytl hrůzný pohled.
Podlaha byla vystlaná kůží, zřejmě lidskou. Na bedně, která zřejmě měla něco společnýho s oltářem ležela čerstvě upižlaná hlava hodně pěkný holky a kolem černý svíčky. Kolem stěn stály vitríny a v nich další a další vysušený ženský hlavy s prázdnym korálkovym pohledem.
Moje sbírka padlejch andělů, pěkný ne? Sem se k nim chodim modlit, tady sou mi blízko, všechny je pořád miluju a nedokážu se jich vzdát…