Za zdí... lV

Slyšíte cinkot skleniček, když jste samy doma? Ano? Tak pozor...!

 Bella váhavě šla do domu. Pamatovala si, co se tehdy odehrálo.

 "Dělej Bello! Musím ještě pracovat." lákala jí Barbara. Bella nakonec vběhla dovnitř a začala všechno očichávat. Barbara se usmála a zavřela dveře. Bydlela v domě už týden. Zachvěla se zimou a šáhla na topení.

 "To už je zase vypnuté? Vždyť včera tu byli opraváři!" podivila se. Zvedla sluchátko aby zavolala opravářům, ale pak se rozhodla, že jim zavolá později. Musela dokončit práci. Zasedla k počítači a napila se čaje, který postavila na stolek. Dala se do psaní a zběžně kontrolovala dokumenty. Dopsala větu a otřásla se zimou. Otočila se, aby si vzala čaj, ale zarazila se. Čaj na stolku nebyl Rozhlédla se a pak uviděla hrnek vedle klávesnice. Barbara se zamračila. Nedala ten čaj na stolek? Napila se a položila ho znovu na stolek. Na obrazovce se jí objevila tabulka. Povzdychla si a odstornovala ji. Sáhla po myši, ale vzápětí vykřikla. Vedle myši byl čaj. Vstala a rozhlédla se po pokoji. Pak vzala čaj, položila ho na stolek, rozhlédla se a znovu se na něj podívala. Stál na místě. Bella zavrčela.

 "Klid, Bello. Nic se neděje. Začínám z té práce bláznit." usmála se a podrbala jí po hlavě. Bella zakňučela a šla prozkoumat kuchyni. Barbara se podívala na stolek. Hrnek tam stále stál. Dopila ho a odnesla do kuchyně. Bella přejížděla čumákem po lednici a mlsně se olizovala. Barbara se zasmála. Bella se na ni tázavě podívala a štěkla.

 "To maso tam zůstane ještě do zítřka Bello!" zahrozila jí prstem. Bella sklonila hlavu a zakňučela.

 "Co bys řekla granulím?" navrhla. Bella zvedla hlavu, zavrtěla ocasem a štěkla. Barbara vzala krabici granulí a nasypala je Belle do misky. Bella se hned do nich pustila. Zazvonil telefon.

 "Barba... Ahoj Hanzi! Ne, jsem tu sama, proč? Bill jede sem?!" skoro křičela. Bez rozloučení zavěsila a popadla kabát. Nazula si boty a otevřela dveře. Vyděšeně v nich zůstala stát. Před ní stál Bill a usmíval se na ni.

 "Ahoj Barbaro. Smím dál?" zeptal se. Barbara, která měla na jazyku spoustu slov, je spolkla a ustoupila ode dveří. Bill vešel a obdivně pískl.

 "Hezký. Někam jsi šla?" podíval se na ni.

 "Ano. Dál od tebe. Co tu chceš?" zeptala se.

 "Po té naší hádce jsem se s ní rozešel. Měla jsi pravdu. Přičel jsem tě požádat o odpuštění." pokrčil rameny.

 "O odpuštění nebo o střechu nad hlavou?" naklonila hlavu. Bill si povzdychl. Sáhl do kapsy a vyndal malou krabičku.

 "Chtěl jsem se tě znovu zeptat, jestli by sis mě vzala. Tentokrát už nebudu takový blbec, přísahám!" usmál se na ni. Náhle se nad nimi ozvala hrozná rána.

 "Bello!" vykřikla Barbara a běžela nahoru po schodech. Bill běžel za ní. Bella stála před pokojem a štěkala. Skříň ležela na zemi.

 "Bello, copak je?" zeptala se. Bella zavrčela a dívala se na skříň.

 "Co s tím psem je?" podivil se Bill. Bella přestala vrčet a šla pryč. Barbara šla do pokoje a zvedla skříň. Bill jí pomohl.

 "Takže?" zeptal se.

 "Když mi dojdeš na nákup, tak ti odpovím." dala mu do ruky připravený seznam. Bill se jen usmál a šel. Barbara si povzdychla a šla do obýváku. Proč to jen řekla? Mohla mu hned odpovědět. Venku už se stmívalo. Šla do kuchyně a začala krájet chleba. Zazvonil zase telefon. Barbara se lekla a řízla se. Zaklela. Zvedla sluchátko.

 "Hanzi, copak? Bude lepší, když sem přijdeš. Myslím, že to, co uslyší nebude respektovat." řekla. Přikývla a rozloučila se.

 "Bude tu pěkně rušno, co Barbaro?" ozval se za ní hlas. Vyděšeně pustila sluchátko a otočila se. Nikoho neviděla.

 "Ale no tak Barbaro, znáš mě. Otevři lednici." řekl Mak. Barbara jako ve snách otevřela dveře od ledničky. Zděšeně vykřikla a odskočila. Z lednice se na ni sápaly tlapy s dlouhými drápy. Cosi jí podrazilo nohy a táhlo jí to ke schodům. Začala křičet a volat o pomoc.

 "Ale copak? Nepoznáváš svého starého přítele?" zasmál se Mak.

 "Nech mě! Maku dost!" vykřikla. Znovu uslyšela jeho smích.

 "To nepůjde Barbaro, už je pozdě!" řekl. Táhl Barbaru po schodech. Křičela bolestí a strachem.

 

 Bill se podíval na postavu, která stála před domem. Byl to Hanz.

 "Hej, co tu děláte?" zavolal na něj. Hanz se otočil.

 "Á, vy jste Bill. Barbara mi o vás vyprávěla. Zavolala mi, ale neotvírá." odpověděl. Bill se podíval do okna v kuchyni.

 "Sakra!" vykřikl. Viděl sluchátko, jak visí dolů a na něm je krev. Hanz se podíval taky a zaklel.

 "Vyrazíme to!" řekl Hanz.

 "Nepočkáme na policii?" zetal se Bill. Nebyl moc odvážný.

 "Ne!" řekl pevně Hanz a rozeběhl se ke dveřím. Narazil do nich ramenem a snažil se potlačit bolest. Uvnitř zazněl výkřik. Hanz se znovu rozeběhl. Teď už dveře vyrazil. Běžel nahoru po schodech. Bella štěkala jako šílená.

 

 Barbara si vzpomněla. Bohužel až teď. Byla zase zamčená v pokoji a zase měla strach.

 "Maku, co chceš?" zeptala se.

 "Zradila jsi mě, Barbaro. Až moc často jsi o mě lidem říkala a nakonec mě tvůj otec našel. Víš vůbec kdo jsem?" zahřměl. Barbara vystrašeně zavrtěla hlavou.

 "Jsem Martin Adam Krauser. Bylo mi sedmnáct, když se můj otec vrátil opilý domů. Zabil matku a mě taky. Jí pak zakopal a mě zazdil. Prodal dům a odjel. Já tu ale zůstal. Nemůžu ven z domu a tak jsem se zapřísáhl, že když se o mě někdo dozví, zabiju ho!" řekl. Barbara ucítila tlak na krku.

 "Ale ty ses ke mě přihlásil sám." zasípala. Tlak povolil.

 "Doufal jsem, že mě nezradíš." odpověděl. "Ale teď je čas..." zašeptal. Skříň odlétla a místo za ní zčernalo. Objevil se otvor a vyšlehl z něj plamen. Barbara vykřikla. Dole zaslechla hluk a Bella za dveřmi štěkala.

 "Maku! Ne! Prosím ne! Já nechtěla, aby tě našli!" vykřikla, když jí zase táhl. Zděšeně se dívala na otvor, ze kterého šlehaly plameny. Náhle se dveře rozrazily a v nich stál Hanz. Bella vlětěla do pokoje a štěkala na Maka.

 "Barbaro!" vykřikl Hanz a přiskočil k ní. Mak ho popadl za hrdlo, ale vzápětí zakřičel. Pustil je a oni sledovali hrůznou scénu. Mak se začal potahovat žílami a objevily se oči. Viděli, jak se jeho kosti potahují svaly. Křičel bolestí a spadl na zem. Měl velké bolesti. Za chvíli se objevila kůže, vlasy a oblečení. Barbara vstala a přitiskla se k Hanzovi. Mak vstal a podíval se na ně. Ve tváři měl neutrální výraz. Pomalu šel k nim.

 "Barbaro!" oslovil ji. "Ty potvoro jedna, tři chlapy v domě a ani je nepozdravíš?" ušklíbl se. Podíval se na Hanze a podal mu ruku. "Díky. Ale že ti to trvalo!" usmál se. Hanz zmateně přijal ruku.

 "Co se tváříte, jako by jste viděli ducha?" zasmál se.

 "Maku..." začala Barbara.

 "Ne, jsem Martin Adam Krauser. Ostatně... už nemusíš mít strach. Ten tvůj tě moc miluje a myslím, že Bill si bude muset najít nevěstu jinde." vysvětlil. Pohlédl nahoru a povzdychl si. "No, musím zmizet. Mějte se a nikomu o mě neříkejte!" mrkl na ně a zmizel. Barbara a Hanz se na sebe podívali.

 

 O pět let později...

 

 "Všechno nejlepší!" usmála se Barbara na svou dceru. Judita zatleskala a sfoukla svíčky.

 "Strejda Mak už má zase Martina!" vzolala náhle.

 "Práskačko!" ozval se Makův rozmrzelý hlas. Nebyl vidět, ale zato malý kojenec ano. Vznášel se ve vzduchu a spal. Hanz se zasmál.

 "A to jsem si myslel, že jen naši jsou šílení!" řekla a objal kolem boku Barbaru.

 

 KONEC

---