JO

která zabila štěňátko z his master voice, teprve tehdy se všechno zázračně propojí a můj život bude mít smysl i bez Pavla. Zatím to ovšem tak nevypadá, jelikož profesionální degenerací způsobenou nešťastnou láskou, jsem si pro nás dva vysnila absolutně dokonale šťastný život ve svitu táborových ohňů a za dětského smíchu. Jsem prostě tak hrozně hloupá a patetická, vůbec nevím jak mě takovéhle věci mohly někdy napadnout. Nevím…mám mu říct že ho miluju? Odpověď zní: ano, řeknu mu to, protože riskovat posměch je mnohem mnohem mnohem míň, než riskovat to že bych ho třeba neoprávněně ztratila navždy. Ach jo, nejsem prostě k politování? Ne, nejsem – jsem v pohodě, všechno zvládnu: odmaturovat i zkoušky, důležitá je psychická rovnováha.
Maturuju v úterý dopoledne, přesně čas, kterej jsem chtěla, na mámin svátek, a ještě k tomu je nějaký církevní svátek panenky marie: to jsem teda doopravdy ráda. Mamka říká, že to dobře dopadne: samo ještě den předtím je úplněk, podle mě prostě musí. No tak dost o tomhle.
Dnešek byl prostě výbornej den, od rána jsme lítali kolem školy a ničili malé děti razítky a tak…vybrali jsme celkově asi osm tisíc, což je docela dobrý. Ve škole jsem se lekla, že jsem ztratila svoje razítko s kočičkou, byla jsem moc smutná a koupila jsem si místo toho razítko s veverkou, která ale není tak hezká a vypadá naštvaně. Ale pak jsem svoji kočičku našla… super.
Pavlovi to dneska moc slušelo, vypadal jako skaut – okrová košile a šátek pionýrů a k tomu rádiovku, kterou si nasadil tak, aby mu co nejvíc odstávaly uši. Výsledek? Brouček.
Honzík byl nějakej posmutnělej, nikdy jsem ho tak neviděla: když jsem si je šla vyfotit, tak se nejprve jen zamyšleně díval a ani se neusmíval, ale pak, na mý požádání jo. Mám skvělou fotku, chtěla jsem fotit jen honzu a pavla, ale uviděla jsem martina a taky jsem řekla ať jde k nim. A martin se posadil na klín honzovi a pavlovi a objalo je kolem ramen, všichni se usmívají jako měsíček na hnoji.
Byla jsem z celý tý nálady dost smutná a pak mi navíc došlo, že teď už prostě budu mít asi jen dvě tři setkání s pavlem a pak už prostě zmizí z mýho života. A přišlo  mi to tak děsně smutný, že jsem se rozbrečela. Chtěla jsem se ovládat ale

nešlo to. Navíc pomoc přišla z neočekávané strany: bára se ptala jestli mi může nějak pomoct a dia taky a pak přišla irena:
„Anetko, neplač…“ a „Tys plakala?“ „No jo.“ (úsměv) „Je to smutný, že se teď jako všichni rozcházíme…“ „No tak nebuď smutná..“ a objala mě. To bych od irenky vůbec nečekala, fakt je milý vědět o účasti ostatních, i když nikdo nechápe jak mi je když prostě miluju….jen se teď opakuju.
Šli jsme pak s mari a irene za Friesie, jen se rozloučit a poděkovat, byla vážně ráda a moc krásně se usmívala.
Jen jeden ultrazoufalec mi dal na výzo čtyřku s chemie a já mám sto chutí se nechat přezkoušet: jen kdybych toho neměla kvůli matuře tolik, tak bych se nechala klidně přezkoušet od kohokoli jiného.
No, to je jedno. Už na něj kašlu.
Hanka mi včera řekla, že trpím kompulsivně-obsesivní poruchou, protože cestou do knihovny jsem odmítla šlapat na spáry  a poskakovala jsem na můstku tak kolkolem. Asi vážně něčím trpím. Jen to nebude tak složité diagnostikovat.
Me diagnosticaron mal de amores.

Me sube tú
Miluju kočky, miluju sny
Miluju v noci ptát se tebe, sebe
Líbají mě hvězdy
Z toho krásného
polonočního
a životem těžce zkoušeného nebe 

(Růžová je velmi kontradiktorní barva: jeden den vystupuje v telenovele a druhý  už mluví v ranní relaci o trestu smrti. Růžová Vám rozepne halenku, tak něžně a pomalu. Kde jste ji naposledy viděli? Ach ano, když zavřeli jste oči uprostřed parku s magnóliemi.
Růžový byl Váš první sex, když jste v noci leželi v cizí posteli a přemýšleli, jak daleko je na Měsíc. Růžová hraje v přivřených očích té nejsvatější ženy a ten samý odstín má i její svatozář. Když se poprvé odhodláte políbit kamarádku, růžová vám v srdci hraje kytarové sólo. Černá se k ní potom přidá na bicí.)  

No jo, hanku mám vážně moc ráda. Tohle up je přibližně můj poslední odstavec ve slohovce – ten, kterej se mi nejvíc líbil a připadalo mi, že jsem tam dala i něco ze sebe a ne jen to plkání na čtyři stránky čistopisu. Zubíková říká o mých obrazech, že jsou surrealistické. Hm.
„Kdyby byla černá barvou smrti, muselo by zapomnění mít barvu očí Andyho Warhola.“
„I černá si kdysi hrála s panenkami.“
„Ten stejný tón barvy Vám zpívá v karaoke baru, kde si historie sundá za tučný příplatek i kalhotky.“
Toto jsem včera četla nahlas, smích sklidil hlavně „odstín tři dny mrtvého kanárka“. 
„Žlutá je barva vyznání a vzkazů, které pozbydou naléhavosti.“
„Jako hříšnice je zatraceně sexy. Hluboký, mazlivý hlas: to jak mluví nemá se smrtí nic společného.“