love and hate

„Love and hate“

 

Petra  prošla kolem zamilovaného páru tulícího se k sobě na ošuntělé lavičce v nehostinném městském parku. Chtěla se otočit, ale nakonec si to rozmyslela. Chtěla se jim podívat do tváře, jak vypadají, jak se tváří, jak vlastně vypadají lidé, kteří něco cítí, jak se tváří lidé, kteří se mají rádi. Je to už tak dlouho, co něco podobného cítila, co něco podobného zažila. Už je to tak dlouho, že už vlastně ani neví jaké to je. Skrze neupravené koruny stromů jen lehce prosvítalo slabé světlo podzimního západu slunce. V dálce bylo slyšet štěkot zatoulaného psa. Bylo něco kolem sedmé hodiny. Ještě chvilku a začne se pomalu stmívat. Dny se budou krátit

a den bude ubývat před očima stále rychleji. Podzim je tady. Brzy začne padat listí, taky asi pršet a foukat vítr. Silueta Petry se vzdalovala milencům z očí až uplně zmizela. Zase tam byli sami, jen stopy na vlhkém asfaltu značily, že zde šel ještě někdo jiný.

 

Ještě chvilku a už budu doma. Tak akorát si ještě dát jednu cigaretu. To už je dneska asi pátá. No a co. Pořád lepší než kouřit celou krabičku, i když už od toho nejsem tak daleko.

 

Vítr foukal možná víc, než se Petře zdálo. Cigaretu se jí podařilo zapálit až na několikátý pokus. Poslední pokusy doprovázely nadávky. Těch nadávek stále přibývalo, asi jako těch cigaret.

 

Ještě jednou natáhnout a dost. S posledním práskem zaklonila hlavu, dým rychle stoupal kolmo vzhůru. Na nebi probleskávaly první hvězdy. Nedopalek se svíjí na zámkové dlažbě a zvolna přestává dýmat. Dveře lehce zaskřípou a už je slyšel klapot podpatků na kameninové podlaze starého činžovního domu. Klec výtahu se hlučně zaklapla. Stroje se daly do pohybu. Spoře osvětlená klec začala líně stoupat k horním patrům. Znovu klapot podpatků, teď však o poznání kratší dobu. Cinkot klíčů naruší hluboké ticho potemnělé chodby. Klíč zajel přesně do zámku, nebylo zamčeno. Bouchnutí dvěří ponořilo halu zpátky do ticha. Časový spínač domovního osvětlení zahalil prázdnou chodbu znovu do šedivé tmy.

 

Z obývacího pokoje se ozývaly zvuky televizních zpráv.

„čau, jak bylo“, zazněl vzdálený pozdrav.

„jako vždycky, normálně, nic extra“

Znovu záplava informací linoucích se z ploché televize, tam kdesi vepředu.

„zítra jdeme na tu oslavu k Ivaně, nezapomněla si na to??“

„počítám s tím, jdeme tam ale až na osmou nebo ještě dýl?“

„ne, říkal jsem ti, že tam máme být už v sedum, mám ti to napsat nebo si schopná si to aspoň jednou zapamatovat?“

„ne, nemusíš, nejsem blbá…“

 

 

 

 

 

To víš, že jsem nezapomněla, ty blbečku. Je mi jasný, že jí zase celej večer budeš koukat na ty její kozy a budeš přemýšlet, jak by sis to s ní rozdával. Já si budu muset povídat s tvejma ubohejma kamarádama, který nejvíc zajímá to, jestli ta nová sekretářka nosí kalhotky nebo ne a jestli to dělala s třema chlapama nebo ne.

O jejich partnerkách, které mají asi tak dva roky po maturitě ani nemluvě…

 

„jo, ještě jsem ti vlastně neřekl, v sobotu jedu s klukama na ryby, budeme tam spát, pánská jízda, chápeš. Vrátím se asi až v neděli večer. Tuším, že jsi stejně říkala, že chceš jít v neděli dodělat nějakou práci, tak jsem si říkal, že si najdu nějaký program.

Je to ok?“

„jo, jasně, jeď, půjdu do tý práce, máš pravdu, co bys dělal doma, budu s tebou počítat až v neděli večer.“

 

Hm, kam to vlastně jedete tentokrát, vy samečci. Vidím to v barvách, vožralý jak prasata přemlouváte dvacetiletý holky, aby se s vám za jednu blbou večeři, trochu dobrýho pití, svezení v drahým autě, vyspaly a ještě vám říkaly, že lepšího milence nikdy nezažily. Tak nevím, kdo z vás tam bude největší kretén, jestli ty mladý děvky nebo některej z vás. Hm, možná jsem ten největší kretén já, že jsem se s tím smířila a je mi to vlastně jedno.

 

„Úplně jsem zapomněla vrátit Romaně ty DVDéčka z minula. Radši tam skočím hned, abych jí to nemusela nosit další tejden, za chvíli jsme zpátky“

„hm“ ozvalo se z obýváku.

Televize zesílila.

 

Venku už se citelně ochladilo. Pouliční světla jako mávnutím kouzelného proutku osvětlila potemnělou ulici. Petra zhluboka dýchala studený vzduch. Chvíli jen tak nehybně stála, oči zavřené, hlavu zakloněnou. Po drahné chvíli se znovu pohnula. Podívala se před sebe a nevěděla, kam vlastně jde, kam vlastně chce jít. Kamkoliv, jen nebýt doma. Dělalo se jí špatně. Chtělo se jí zvracet. Všechno jí přišlo najednou bez smyslu. Copak má tohle cenu? Copak má takhle vypadat život, ten život, který si vysnila? Teď má být na vrcholu fyzického i psychického štěstí, přesně takhle to přece má vypadat. A jak to vlastně vypadá? Hledá záminky jen, aby nemusela být nablízku tomu, komu se slíbila na věčnost. Ten, kdo jí měl vést životem a místo toho se chová jako když mu je pořád dvacet? Co se otočí za každou ženskou, která jen trošku vypadá, že sex s náhodným cizincem by neodmítla? A ještě k tomu se pak dokáže vrátit s pusou od rtěnky a říkat do ucha něco o lásce?? Bezmoc je to správný slovo, který by vyjádřilo ten stav. Nejhorší na tom všem je to, že to celou dobu ví a nemá sílu s tím něco udělat. Už to přece dávno není láska, ani stín, který by lásku připomínal, je to letargická setrvačnost, slabošská odevzdanost a zbabělá neschopnost říct dost a jít. Takhle to přece není možný, jak to že je tak slabá a nedokáže to monstrum poslat do hajzlu a vykopat ho pryč ze svýho života?takhle to přece nemělo nikdy dopadnout.

 

Jdu se někam napít. Prostě se nemůžu vrátit domu, musela bych vyskočit z okna, prostě to tam už nevydržím ani vteřinu. Kde je tu vlastně nějakej bar? To je zvláštní, bydlím tu už léta a nikdy jsem tu vlastně v okolí nikde nebyla. Je mi jedno kam, ale chci si rychle sednout a prostě sedět a být tam a ne tady.

 

„Co si dáte mladá paní?“

„dvojku červenýho, díky“

„jaký by to mělo být, spíš něco sladšího?“

 

Žádná odpověď

 

„ptám se, jestli něco sladšího nebo spíš sušší, jak si budete přát?“

„prosím?“

„to víno!“

„víno, jo, promiňte, červený..“

„máme tu dobrýho Vavřince, může být?“

„jo, toho Vavřince si dám, díky“

„budete si přát něco k jídlu?“

„prosím?“

„jestli budete jíst?“

„ ne, děkuju.“

 

Číšník se pomalu vzdaluje. Dveře do kuchyně se zaklapnou.

 

„tady máte to červený“

„děkuju“

 

V rohu místnosti bliká plochá televize. Převážně mužské osazenstvo se zaujetím sleduje sportovní zpravodajství. Cosi vykřikují a halasně komentují nějakou událost. Někteří si notují, jiní zase nenávistně odvrací zrak a lámou rukama.

 

„dobrý večer, máte tady volno, můžu si přisednout?“

„jistě, je to volný“

První mililitry vína mizí v Petřiných ústech.

 

Jak je to dlouho, co jsem se naposledy těšila na sex? Jak je to dlouho, co jsem měla opravdu orgasmus? To je fakt směšný, jsem celá směšná, chce se mi brečet.

 

„mohu Vás pozvat na jednu dvojku, pokud by Vám to tedy nevadilo?“

 

Teprve teď se Petra podívala, kdo si to vlastně přisedl. Zkoumavým pohledem si ho pozorně prohlížela, dělala to tak neomaleně, že si toho určitě musel všimnout. Asi tak čtyřicet, lehce prošedivělé vlasy, strniště, dobře oblečeném, docela sympaťák.

 

„jo, proč ne, akorát jsem dopila, dám si to samý“ rukou ukazuje skleničku.

„pane vrchní,dám si vodku na led a pro dámu dvojku červenýho, díky“

„děkuju. Jmenuju se Petra, aby řeč nestála“ pokusila se o úsměv, na to, že se do toho musela nutit, se jí to docela podařilo.

„těší mě, Richard. Můžeme si tykat?“

„jo proč ne, když už spolu takhle pijeme“ znovu úsměv, ještě o něco podařenější než ten předchozí.

 

„nechci bejt nějak moc zvědavej, ale nevypadáš, že bys na někoho čekala“

„taky, že nečekám, ani tak nepotřebuju vypadat, už mi není dvacet“

„promiň, nemyslel jsem to špatně“

„ne, nic se neděje. Prostě nejsem zvyklá sedět takhle na baru a asi ani se takhle bavit s cizím chlapem. Ale je to ok, konverzace je příjemná a tobě taky není dvacetdva“

„no vidím,že se neztratíš, proč tolik cynismu nebo se mi to jenom zdá?“

„cynismu? Nevím. Připadám ti cynická? Pokud jo, tak asi jo. Možná máš pravdu. To je život“

„no nic mi do toho není, ale nevypadáš příliš šťastně“

„to máš pravdu,nic ti do toho není. A co tady děláš ty? Neměl bys být doma se ženou a dětma?“

„Asi měl, ale nejsem, protože jsem tady. O co míň bys ty měla být teď doma s manželem?“

„možná stejně, možná víc, možná míň. Co na tom sejde“

„možná je to uplně jedno“

„pane vrchní, ještě jednu vodku, dvojitou, díky.“

„a ty jsi šťastnej?“

„Hm, jak se to vezme…“

„…takže nejsi, vy chlapi jste v tomhle hrozný srabi, nedokážete říct, že to neklape..

i když mi ženský jsem zase blbý v něčem jiným, je to asi prašť jak uhoď. Máš asi pravdu, měla bych spíš jít, říkám tu nesmysly a tahle naše konverzace je jak ze špatnýho nízko rozpočtovýho filmu, promiň, není to nic proti tobě, směju se vlastně sama sobě. Neměla jsem sem vůbec chodit“

„ ne, to je uplně v pohodě, máš vlastně pravdu, my chlapi jsme na tohle fakt srabi, jedno jestli nám je dvacet nebo padesát.“

„chtěl by ses se mnou vyspat?“

„a ty bys se mnou chtěla spát?“

Smích. Hlasitý smích se rozléhá po celém baru. Letargický číšník zvedá hlavu a snaží se zjistit, čemu se ta divná ženská směje. Je blbá nebo co? Chlapík vedle ní se evidentně nebají. Ta ženská je snad zfetovaná nebo co? Co to sem chodí za lidi..

 

„Richarde, vykašlem se na to, já půjdu domu ke svýmu manželovi, který už vlastně dávno není mým manželem a ty se vrať domů ke svý ženě, máme to, jaký jsme si to vybrali, udělali a nechali dojít. Je to naše chyba. Děkuju za víno, třeba se tu ještě někdy potkáme. Třeba se tu už taky nikdy nepotkáme, protože už sem třeba ani jeden z nás radši nikdy nepůjde. Hezky se vyspi, těšilo mě. Sbohem.“

Dveře se zavřely a do baru zavál studený podzimní vítr.

„pane vrchní, zaplatím. Platím to víno, co měla dáma a ty vodky“

Dveře se podruhé zavřely a do baru znovu zavál studený vítr. Hlouček chlapíků stále sedí u televize a pořád něco komentují a rozhazují  u toho rukama.

Na baru bylo prázdno. Barman líně posbíral sklo, podíval se na hodinky a v duchu počítal čas do zavíračky.

 

Petra     – žena, 35 let, 175cm, 58 kg, vdaná, bezdětná, vzdělání vysokoškolské,  konzultant  

   nadnárodního   koncernu

Richard – muž, 38 let, 185cm, 86 kg, ženatý, dvě děti (9 a 6), vzdělání vysokoškolské, majitel

              střední agentury

---