About a white woman

taky máte rádi vysoké ženy?

“About a white woman“

 

Prolog

 

Vysoké ženy

 

Míří vysoko v kariéře a jejich touhou obvykle nebývají děti. Výzkumy na skotské univerzitě St. Andrews uvádějí, že nadprůměrně vysoké ženy chtějí mít děti podstatně později než ženy malé nebo průměrně vysoké. Dřívější studie dávaly do souvislosti menší počet dětí u vysokých žen s obtížným hledáním dostatečně vysokého životního partnera. Nejnovější teorie tvrdí, že příčinou je zřejmě vyšší úroveň hormonů typických pro muže, které vysoké ženy mají, a proto jejich chování do určité míry připomíná muže.

 Zdroj: 100+1 20/2005

 

Venku není ani teplo ani zima, tak nějak nijak. Někdy za chvilku se bude měnit čas, ale nevím přesně kdy. Přeřídím si hodinky, až když to říkají v televizi, dřív ani „ň“. V autě mi pořád hodiny ukazují zimní čas, pořád musím přičítat hodinu, teď se budu cítit jako vítěz. Budu jediný, kdo nebude muset nic měnit – jediný blbec, který musel celé léto přičítat hodinu, aby všude nepřišel o hodinu pozdě. Vlastně to ani neumím nastavit, tím je to. Než bych se podíval do návodu, tak bych radši počítal zlomky a odmocniny..

 

Za okny se ozývá večerní hluk frekventované ulice. Nikdo by mě tu nehledal, nikdo by tu asi nechtěl bydlet, nikoho, kdo tu nikdy nebyl by ani nenapadlo, jak je to vlastně dobrý místo. Nikoho o tom přesvědčovat nebudu. Nehledě na to, že se asi budu brzo stěhovat. Myslím, že se mi bude možná trochu stýskat. Ta cikánská ulice má něco do sebe, absolutní anonymita, lidé tu chodí, hulákají, pijou pivo z lahve před večerkou, scházejí se v baru, kde bych asi nepřežil ani minutu. No, není tu moc blonďatejch hlav, aspoň si přijdu naprosto jedinečný, není mi to na nic, jen nad tím můžu několik vteřin přemýšlet. Myslím, že si mě nikdo za ty skoro tři roky ani nevšimnul. Asi si mě pamatujou ve večerce, vypadám asi trošku jinak než většina místních štamgastů kupujícíh „bráník“ a půlku chleba, taky nechávám dýško, možná mě i rádi viděj, ne že by mě měli rádi, ale že se na chvíli odreagujou, prostě jim zpestřím několik vteřin jednotvárnýho dne. Dneska jsem si koupil dva dny starý noviny, vůbec nic se nestalo, měl jsem stejnej pocit jako kdybych si koupil zítřejší. Sportovci vyhrávali a prohrávali, politici hlasovali a bojkotovali hlasování, někde byl zase uragán, někde záplavy, někde zase sucho, někdo zbohatl o miliardu někde má miliarda lidí hlad. Pořád plus mínus stejný věci. Otázka je, jestli vlastně chceme číst, vidět a žít něco jinýho.

 

Přemýšlím, jak asi dlouho vydrží stolní voda v lednici, teda ta načatá. To, co moc nechutná je potřeba dobře vychladit, teda vlastně přechladit, pak se to sleje, chuťový buňky to nejsou schopný zaregistrovat, krkem to proteče a pak se uvidí.

 

 

 

Taky rádi pijete víno? Taky rádi pijete červený víno? Taky rádi pijete červený víno s někým? Taky rádi pijete červený víno třeba sami? Miluju svoje zvyky, miluju, když mám na stole dobrý červený víno, vychlazenou sodu s přijatelně velkejma bublinkama, malý silný dobrý kafe bez cukru a doutníček. Říkám tomu čtyřkombinace. Jelikož sedím doma a nechci mít zahulenéj byt, tak je to bez doutníku.

 

Už jsem vám vyprávěl o svým bytě? Nevyprávěl?? To je chyba, něco vám teda k tomu řeknu. Má užasnou terasu, část na sever s výhledem na ostatní baráky, nejvíc na byty, který jsou větší než ten můj a taky dražší, teda asi o hodně větší a asi taky teda o hodně dražší. Druhá část terasy je hrozně úzká, ale dělám, že je to pořád fajn, tak ta je teda na východ s výhledem na jih. Zní to divně, ale je to tak. Vidím na baráky a taky na stromy. Tak přesně na tý terasy budu mít malej stolek, židličky, skleničky, víno, sodu, popelníček a svůj svět s nebem nad hlavou. Nebe může bejt modrý nebo šedý nebo třeba s hvězdama, ale já budu mít pořád pocit, že to nebe vidí jenom mě a že ostatní tak hezký nebe nevidí. Ostatně je to určitě pravda.

No přál jsem si určitě větší byt, všechno čemu jsem se vysmíval, se mi teď tímhle bytem stane, budu mít mrňavej a drahej byt, na dalších xy let ze mě bude otrok hypoteční banky, která ze mě bude mít jistej vysokej a bezrizikovéj úrok. Scheisse katze. Zaplať pán bůh za ní, děvku. Na druhé straně si plním svůj sen, budu bydlet v nejvyšším poschodí a budu mít velkou terasu. Budu si tam kupovat jenom hezký moderní efektní věci. Teda jako všechno, co si kupuju. Hezký věci mě uklidňujou. Je to můj malej byt, moje malý království. Díky mojí hlavě, ale můžu vstupovat do čtvrtho až osmýho rozměru a to z toho bytu dělá palác nedozírné rozlohy. Ještě ten byt nemám. Ještě ten byt nemám a už k němu mám citovou vazbu, kterou se mi u lidí nedaří realizovat ani s výrazně větším úsilím. Piju to kafe a piju to víno, čím více piju kafe, tím víc mi chutná to víno, čím víc piju to víno, tím je to víc fajn :o)

 

Věříte, že si věci kolem vás pamatujou děje, který viděly? Tak já tomu teda věřím skoro absolutně. Tak třeba moje žlutý křeslo, na kterým teď sedím si musí připadat strašně důležitě. Je to totiž jediný mobilní sedátko v kuchyni. Židle se mi všechny postupně a velmi potupně rozpadly, děvky, tak teď šoupu křeslo, když se potřebuju najíst nebo si jenom tak prostě sednout  ke stolu. No a ta sedačka v obýváku mě nemá ráda, celou dobu z ní padaly šroubky a já je…. A já je nezašroubovával zpátky, ale házel do koše a to jen v lepším případě, v horším jsem je prostě nakopal někam do kouta, aby je snědli havrani.. No, tuším, že tu sedačku mám asi tak šest let, vypadá zle, je odřená, nelíbi se mi, je neforemná, už boha nejde rozložit a jsem skálopevně přesvědčenej, že už v tomhle bytě zůstane. Taky je těžká jako kráva. Tak mi prostě nemůže mít ráda, ale nějak se vzájemně pořád respektujeme.

O posteli v ložnici snad ani radši nechci mluvit. To je zlo. Dostali jsme jí se sestrou asi když mi bylo 9 let, což už je skoro dvacet let. Nerad bych počítal ty ženy, kterým jsem na ní sliboval hory, doly,moře po kolena, svatby, děti, rodinu, budoucnost,  nehasnoucí lásku, věčnost, spoustu slunce a další nekonečnou řadu nesplněných věcí. Ta postel to všechno slyšela, ta postel to všechno cítila, ta postel pokaždé věděla, že to dopadne zase a zase a zase na tužku… Jenom to nikdy žádný neřekla. Mě to říkat nemusí, protože bych jí stejně neposlouchal a i kdybych jí slyšel tak bych jí stejně nevěřil, protože je to postel a nemá mi do toho co povídat nebo snad jo?

Nejen pes, ale i postel vás podrží, i když ví, že lžete jak prokoplej.

 

No a třeba ta lednice, bože, ta snad nikdy v životě nebyla plná. Dva roky mi tam leží fernet a vodka, ani jedno nepiju, z obojího se mi dělá blbě už když vidím ty flašky.

Je tam kečup, stará, ale hodně stará hořtice a jakýsi kompot od maminky. Do nového bytu si koupím novou nerezovou velkou lednici. No a budu v ní mít stejnou tužku jako v týhle. Bude ale dobře vypadat a bude se na ní hezky koukat a mě to bude uklidňovat. Bude to jeden z hlavních pilířů mého nového světa. Nevím jak vy, ale já do ledničky chodím jako do kina, mám k ní velký respekt. Pod svícnem je největší tma, do té své jako do kina nechodím, pač tam nikdy nic kloudného nehrajou. Dneska jsem byl u rodičů, tam hráli docela dobře. Mám rád když v ledničkovým kině dobře hrajou. Čím větší kino a čím více herců tím lepší film. V tomto případě to platí absolutně. Máte to stejně? Někdo z vás určitě. Víte co? Vykašlete se na něco tak trapného jako třeba koupit novou pračku, protože ta stará blbě pere a skoro nemáchá a neždímá, kupte si novou pořádnou a drahou ledničku. Je to o stylu. Mějte respekt z ledničky, ta vás taky vždycky podrží.

 

Máte rádi vánoce? Jestli jo, tak jste buď šťastní nebo si dobře lžete. Přál bych vám, aby jste byli šťastní. Opravdu bych vám nepřál, aby jste to dotáhli tak daleko, že by jste si kdy tak dobře lhali. To by se už špatně couvalo zpátky. Jsem chytrej co, blbě se to čte, že jo? Člověka to pak nutí přemýšlet, jak to vlastně má, se nenadějete a už tam máte první pochyby.Té prvné skupině z duše, ale v dobrým závidím. Taky bych se tam chtěl dostat, cest jsou tisíce, každá jiná, každý potřebujeme jinou, ještě jí poznat a neztrácet čas ve slepých uličkách, nebo naopak být trpělivý a nevystoupit ze správnýho vlaku, jenom kvůli tomu, že se nám zdá, že jede moc pomalu nebo že moc zastavuje. Důležitý je, aby se dalo kouřit z okna, občas svítilo sluníčko, občas pršelo, občas se jelo v noci a potichu, občas, aby byla z nádraží slyšet hlasitá hudba. Pak nikdy nebudete chtít vystoupit a budete strašně rádi, že je Země kulatá a že vlak může jezdit dokola a dokola až navěky. Víte jak poznáte ty, který v tom vlaku jedou?

 

Máte rádi vítr ve vlasech? Já jo. Takovej ten pocit, že žijete, že cítíte svět a že svět ví, že jste tady a že žijete, prostě najednou víte, proč vlastně dýcháte, proč vlastně žijete a všechno má najednou smysl, všechno je průzračný a vám je divný, že jste to neviděli už dávno předtím, když je to tak strašně jednoduchý a na dosah ruky každém den a vy jste jenom tu ruku dávali špatným směrem, maličko vedle, jenom malinkatém kousíček a přece tak strašně daleko. Nemám moc rád déšť, teda mám, ale baví mi ho mít na dosah ruky. Že tu ruku můžu kdykoliv jenom dát před sebe a koukat a cítit jak je mokrá a jak to studí. Kdykoliv jí můžu dát zpátky, utřít do trika a už je zase teplo. Nemám rád déšť, kdy vám teče po hlavě a vy cítíte ty malý potůčky co vám tečou mezi vlasama. Poněvadž to si většinou nevyberete a nemůžete hned zastavit. Je fajn se dívat na déšť za okny. Musím někdy vyrazit někam do tropů, možná se mi začne líbit i ten déšť, před kterým se nemůžete nikam schovat. Možná se taky vrátím a už se nikdy nehnu bez deštníku ani na krok. Mraky nemraky.

 

 

 

 

 

 

Máte sny? Jistě, že máte sny, všichni máme sny. Tak třeba mě se dneska zdálo, že organizuju jakýsi výlet pro klienty v Americe, někde u New Bernu. Pokud je to tedy nějaký město a pokud je to město někde v Americe. Ale myslím, že to město je a myslím, že je dokonce i v tý Americe, ostatně je na to dost veliká, aby tam byla spousta měst s různými názvy. Ještě jsem v Americe nebyl, radši bych jel do Ruska, kde jsem taky nebyl, myslím, že by se mi líbily víc Rusky než Američanky. Určitě je ale dobrý vidět oboje, tj. mít možnost srovnání, tj. možnost vyhodnotit, co s čím jde srovnávat a co ne. V tom snu jsem byl nejistý, asi kvůli tý angličtině, což bych v zásadě vůbec nemusel, ale nějak to klaplo. Bylo to hodně živý.

 

Pro pány a pro Králíčky (zejména pro ty)

 

Už jste si někdy psali sms s ženskou, která vám vůbec nepíše zpátky? Kecáte, jasně, že psali. A s kolika? Že s jednou? Tak to zase kecáte. Jsem mistr světa amoleta v psaní sms, jednou o tom budu přednášet hubenejm čínskejm studentkám na Harvardu a stejně se to toho chytím jako vy, co nemáte šajn o tom, co všechno musí umět mistr světa amoleta…Rozeberme si tedy důvody, proč vám (mě) ta ženská prostě nepíše.

 

1) prostě na vás uplně sere – což je blbý, ale prostě se to může stát i Bradu Pittovi. Jestli jste tak ješitní jako já, tak se vám to stejně blbě chápe jako mě. Zůstaneme-li šovinisty, což zůstaneme, můžeme si s klidem říct, že je uplně blbá a že vůbec neví, co je dobrý a že neví o co vlastně přichází. No, všichni cítíme, že s tímhle vysvětlením si vystačíme asi tak na pět minut.

 

ŘEŠENÍ a) rychle si najít jiný číslo, nejlépe nějaký jednodušší.

ŘEŠENÍ b) buďte dubový víc než dub a ona povolí. Pokud nepovolí, zapijte to   

                sodovkou a uchylte se k řešení a).

 

2) má frajera a nechce si komplikovat život – to je ještě mnohem pravděpodobnější než možnost 1) – tak to se na to prostě pro změnu vyserte vy, to má daleko víc nevýhod než výhod, romány jsou do televize ne do života, co pak s takovou citově nevyrovnanou ženou, to je peklo na zemi.

 

3) prostě se jenom bojí, že se zklame – tak pánové, to se nám taky blbě chápe, jelikož my jsme střelci a jdeme do toho rovnejma, ženy uvažují jinak, radši nic nezačnou, pokud jsou v nich pochyby o výsledku.  No, jaké myslíte, že vzbuzujete v ženách pochyby vy??? Já o sobě mám jasno a tak se těm ženám divím méně. Teda vůbec.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nicméně ženy milují filmy, ženy chtějí žít filmy, ženy chtějí hrdinu s jizvou ve tváři, s neklidným v dálce ztraceným pohledem, chtějí se s ním milovat za hřmotu vodopádu v dalekých rovníkových krajích, nosit ve svém lůně jeho dítě a pak nasednout do luxusní klimatizované zaoceánské lodi a vrátit se zpátky k synovi továrníka, který se postará. Postará a postará. Hrdina zůstává sám v jungli, pije špatně pálenou whisku, kouří špatně ubalený doutníky, má špinavý bílý tílko, týdenní strniště a negramotnou černošsku, s kterou ho ani ten sex nebaví a která ho miluje a on si jí neváží. Ona doma líbá továrníkova syna a myslí na hrdinu. Hrdina souloží s černoškou a myslí na evropský parfém bílé ženy. Bílá žena porodí bílé dítě, které spinká v bílé postýlce. V očích se mu ale leskne nespoutaná jungle. Časem i ta jungle zbělá. Bílá žena v bílém domě i opálený muž, vládce jungle, stárnou, ani jeden není šťastný. Štastný je továrníkův syn, má bílou gramotnou ženu, která evropsky voní, bílé dítě v bílé košilce a chodí píchat černý děvky do drahýho bordelu. Pak přijde domu, smyje ze sebe pach černé ženy a přitiskne se studeným objetím ke své bílé ženě, které je zima, které je zima celou tu dobu, odkdy se vrátila z jungle. V jungli právě zachází slunce a nebe je plné krve. V bílém domě svítá. Bílá žena jen stěží zahání slzy. Opálený muž si místo pláče zapálí smradlavý doutník.

 

Už víte proč je potřeba mít rád lednici? Už víte proč i malý byt může být velká jungle? Už víte jako fungují bílé ženy? Už víte jak fungují opálení bílí muži daleko v jungli? Už by jste to vzhledem k věku kurva fakt měli všichni vědět.

 

The end

 

Epilog

Z žádného doposud známého výzkumu jasně nevyplývá, proč milujeme právě vysoké ženy. Milujeme je právě proto, že nám svým způsobem více než ostatní ženy připomínají nás samé, nás muže a proto si podvědomě myslíme, že si s nimi budeme více rozumět?Tato otázka i nadále zůstane zahalena rouškou nevysvětlitelného tajemství a bude skýtat prostor pro další bádaní.

 

Zdroj: neuvádí se

 

 

 

---