Fotbal, to je hra!

Hned na začátek musím říct, že jsem naprostý sportovní antitalent a většině druhů pohybu se vyhýbám jako čert kříži. Je to celkem zvláštní, protože pro oba mé bratry je sport způsobem seberealizace a čas od času jen tak mimochodem zvítězí v nějakém přeboru nebo soutěži. Geny mají asi po otci, který nás odmalička ke sportování povzbuzoval (v mém případě spíš nutil). Povedlo se mu ve mně vypěstovat lásku alespoň k jednomu sportu, k sjezdovému lyžování. K pasivnímu sledování ostatních sportů sem vždy měla pozitivní vztah, ale časem jsem zjistila, že ani to není bez rizika...

Každý rok tráví naše rodina týden s rodinami matčiných bývalých spolužáků, většinou v nějakém malebném kempu v ještě malebnějším koutě Česka. Míváme štěstí na pěkné počasí,  a tak trávíme dopoledne naloženi ve vodě (jediný plavecký styl, který ovládám, jsem se naštěstí naučila už v předškolním věku...).  Pravidelně okolo poledne zjistím, že jsem naložena sama. Příčina je zřejmá: celý „tábor“ se rozhodl udělat něco pro své zdraví. Válet se sama na pláži mě po chvíli začne nudit, takže se vydám k fotbalovému plácku. Musím ale velkou oklikou minout volejbalové hřiště a pingpongový stůl,  protože vím, že jedině hrát fotbal po mně nejenže nikdo chtít nebude, ale ani by mi to nikdo (v hodině mé nejvyšší šílenosti) nedovolil. Aspoň jsem si to do minulého léta myslela...

Minulý rok byla obzvlášť velká vedra, průměr asi třicet stupňů ve stínu. Jedno odpoledne jsem se nudu pokoušela zahnat pozorováním snaživých fotbalistů. Časem se ke mně přidaly i tři kamarádky, Jana, Kamča a Kačka. Netrvalo dlouho a začaly jsme zápas trochu hlasitěji komentovat, až jsme přešly v poněkud zvláštní fandění. Zhruba deset vteřin nám trvalo, než jsme od někoho na hřišti zjistily, jestli provizorní bránou prolétl míč. Po nějakém čase naše ukázkové, ale přece jen opožděné GÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓL!!!!!!!, a dokonce i značně ironické NE – VA – DÍ!!!!!! začínalo lézt hráčům na nervy. Mého staršího bratra Láďu bůhvíproč vytáčelo, že fandíme oběma stranám, a po některé ze svých zmařených šancí nás vyzval: „Tak si to poďte zkusit samy, dyž ste tak chytrý!“ Tomu jsme se jen zasmály, ale Kačka prohodila: „Jestli nás necháte...“ „Ani omylem“ zmrazil ji Láďa. Konverzaci ale zaslechl od brány Tomáš: „Ať dou,“ zasmál se, „bude prča“. „No jasněěěě,“ ozvala se jednohlasně obě mužstva a Láďovi ztuhl úsměv na rtech. „Hm,“ řekl, ale to už jsme se rozestavovaly po plácku.  Já s Kačkou jsme byly „obránkyně“ vedle Emilovy brány, který tím také nebyl moc nadšen. „Zkuste pustit jedinej gól!“ zavrčel. „Asi zkusíme...“ usmála jsem se na něj, „vždycky si byl náš vzor“. Hra mezitím začala. Naštěstí jsme měli dobrý útok, takže se k nám dlouho žádný míč nedostal. Po zhruba pěti minutách,  kdy jsme si dlouhou chvíli zkracovaly nadáváním Emilovi (je to sice nečestné a nesportovní, ale on nám to se stejnou radostí oplácel), se k nám dostal první míč. Emil ho suverénně odkopl, posunul si brejličky na zpoceném nose a triumfálně si rýpl: „A já že sem děravý síto...!!!“ Mezitím bohužel kdosi míč vrátil. Nějakým zázrakem se mi ho podařilo kopnout směrem k Emilovi, který ho stejně suverénně, jako chvíli předtím, kopnul do branky. „SUPEEEEEER!!!!!!!! Emil dal góla!!!“ zařvaly jsme s Kačkou společně. „To byl tvůj vlastňák!!!“ rozčílil se Emil. „Aleee aleeeeee, přece bychom nebrečinkali“ křikla na něj Janča od druhé branky. „Emiiiiiiiiii, to bude dobrý, jestli dáš ještě 10 gólů, koupíme ti růžovýho slona!!!“ válela se smíchy po zemi Kamča. To už ale na Ema bylo moc a poslal nás do útoku. Po chvíli jsme zjistily, že pokoušet se doběhnout míč nemá při naši¨í fyzičce cenu. Rozhodly jsme se tedy dělat „osobku“ Tomášovi, který nám jako první dovolil hrát. Když jsme ho asi po třetí nenechaly běžet pro jasnou šanci (pravda, asi ne úplně podle pravidel fair play), odplivl si a svou češtinou se slovenským přízvukem utrousil: „Že já vás vůbec nechal hrát, vy bučoraci...“ To už jsme ale byly obě opravdu udýchané, a tak jsem prohlásila: „No my dem, když nás tady nechcete...“ a já i Kačka jsme se zdviženými hlavami odkráčely zpět do stínu. Udělaly jsme jen dobře, protože díky Emilovu (no dobře, možná trochu mému) vlastňáku se kopaly penalty a Janča vstřelila rozhodující ránu. Tomu jsem se s Kačkou ale mohly jen smát, na rozdíl od Emila, který na nás čtyři ještě dlouho poté vrhal vražedné pohledy...