Kapitola 3. – Evoluce

Veči-Rí během svého putování došla až k velkému oceánu, právě tady se rozhodla počkat na ten velký okamžik vzniku zvířat, aby se dočkala vytoužené společnosti. Vždyť právě v rozlehlých prostorách oceánu musí být rozvoj života nejzajímavější. Každý den se potápěla na dno moře, aby odhalila tajemství nových bytostí. Zdálo se jí, že snad dokáže rozeznat jednotlivé druhy i u tak drobných organismů. Její představivost fungovala naplno, jakoby přímo pozorovala osudy jednotlivých jedinců, jejich snahu o zachování existence i jejich všední život, vzájemné soupeření, boj, první opravdové války. Jak báječné by bylo umět vidět očima mikroskopu.

Tak vznikl třeba kyslík, původně jako jed, jako zbraň před těmi cizími. Byla to pravá atomová bomba. Tak skončila první světová válka, kdo prohrál, byl odsouzen k smrti, nebo poslán do vyhnanství na dno moří, kam žádný kyslík nepronikne. Skrývat se u základů hor před jedinou molekulou. Tam je později objeví zvídaví lidé, ty první průkopníky života.

Ale kromě válek tu byly i aliance, spolupráce a to je základ pro organizace, kolonie, mnohobuněčné bytosti. Konečně byli tu. Nejprve by se vám nezdáli o mnoho krásnější než husté slizovité prapolévky baktérií, jejich hlavní potrava. Ovšem podle jejich měřítek krásy neboli užitečnosti byste také neskončili na prvním místě.

Teď šlo vše mnohem rychleji, život získal nejenom barvy – modrou, červenou, žlutou a zelenou, ale i tvary a na těch rozhodně fantazií nešetřil. Vezměte si třeba toho prazvláštního tvora, kterému paleontologové dají jméno Halucigenia. Marně si budou vědci lámat hlavy nad podivnými otisky fosílií. Kde je konec a kde začátek, nahoře-dole?

Však k čemu všechny ty ostny, proč mají všichni těžké pancíře? Před čím se chrání, před kým? I má paní si všimla té náhlé změny v životě moří. Ta důkladná obrana musí mít svůj důvod! A pak se s ním setkala. Největší predátor kambrických moří, ve své době pravý král, lidé ho později pojmenují Anomalocaris – uchvatitel živých tvorů. Jeho tělo pokryté destičkami měřilo na délku téměř metr. Pohyboval se rychle, hbitými synchronizovanými údery šupin na bocích těla. Velké bystré oči pátraly po potravě. Obludná hlava byla zakončena párem příústních nožek, které podávaly sousta do strašlivých čelistí. Kdo se jednou dostal do jeho spárů, už životem nevyvázl.

Má paní zrovna laškovala s průhlednými Yunnanozoony, kteří připomínali tenké pásky ne delší než pár centimetrů, když se zpoza archeocyatidového útesu, té skály tvořené drobnými pilnými organismy připomínající zedníky vynořil on. Droboučkých Yunnanozoonů si ani nevšiml, ale Veči-Rí jakoby ho přitahovala. Nikdy se s ničím/nikým podobným nesetkal, nikdy neokusil hořké sousto neúspěchu. A tak se ve své pýše rozhodl zaútočit. Útok to byl bleskový, ale tentokrát si vybral až příliš velké sousto. Jeho ostré zubní destičky se svezly po kůži na dívčině předloktí a zanechaly tam hlubokou rýhu. Vytryskla krev, voda se zabarvila její rudou barvou a Země se zachmuřila. V té chvíli se obloha zatáhla, i ona získala šarlatový odstín, tak jako voda zbarvená krví. Biný/Veči-Rí vykřikla překvapením nad tou opovážlivostí. Udeřil blesk, tak jako hněv mé paní na drzého tvora.

Její druhá nezraněná ruka se vymrštila jako útočící kobra-to by bylo přirovnání, které byste použili vy, ale na této planetě ještě tvor tohoto jména nebyl znám. Chytla opovážlivce těsně za hlavou a mrštila s ním. Pak hlasem Biný vyřkla tu strašlivou kletbu, jež se bude týkat každého, kdo přímo ohrozí existenci Večerního Větru i naší planety.

„Proklínám tvůj život i tvé pokolení, Anomalocarisi! Měls být králem, ale teď za svou pýchu poneseš trest, protože nikdo se nesmí obrátit proti samotnému stvořiteli. Tvá podoba se změní, staneš se nejdrobnějším a nejpřehlíženějším zvířetem mezi všemi. Pouhým okem tě nebude možné zahlédnout, takže po tobě budou všichni šlapat. Budeš se plazit v sedimentech, jež vytvořili jiní a hledat tam svou ubohou stravu. Ztratíš své velkolepé čelisti i mrštné plovací tělo, nahradí je jen několik párů nožek s ubohými drápky. Tvé nové tělo bude připomínat obtloustlý pytlík a každý tě bude moci rozmáčknout.

Novými vládci této planety jmenuji potomky a příbuzné drobného Yunnanozoona. Oni ovládnou rozlehlé oceány, časem osídlí i souš, která se zazelená, a vzduch. Snad někdy opustí i samotné brány mé planety, ta jim však stále bude pravým domovem. Někteří z nich dosáhnou obřích rozměrů, budou těmi největšími tvory, jež Země ponese. Jejich společným dědictvím bude ta tenká struna uvnitř těla.

To je mé přání, to je váš úděl!“

Slunce se zakrylo závojem mraků.

Na pláži z oblázků leželo vyplavené tělo mé paní. Vlny jí co chvíli omývaly tváře a sůl se jí lepila ve vlasech. Na pravé ruce měla jizvu ve tvaru kruhu. Probouzí se. Neříkejte jí, co se stalo včera u archeocyatidového útesu. Nepamatuje se na to. Ještě je příliš brzy, aby poznala plnou pravdu, ještě neví, jakou vládne mocí. Stále věří, že je člověkem.

Setřela si vlasy z čela, ve spáncích jí bušilo. Cítila se strašně vyčerpaně, celé tělo jí bolelo. Bylo slunečné ráno a paprsky laskaly její kůži. Posadila se, přitom si všimla svojí ruky, zamračila se na šarlatový kruh, ale nemohla si vzpomenout, kde k téhle jizvě přišla. Ale na tom vlastně nezáleží, pomalu se přesunula k nedaleké skále, která jí už dlouho sloužila za přístřešek. Znaveně se natáhla a usnula.

Nepovím vám, jak dlouho spala, vždyť už víte, že pro nás má čas jinou hodnotu, než jakou mu přisuzujete ve vašem světě. Jisté je, že jí ze spánku vytrhl zlý sen, noční můra. V tom snu se míhala štíhlá lesklá těla, krunýře, ostré zuby, tekla krev.

„Pomoz nám, pomoz nám! Splň svůj slib. Král je pryč, ale na jeho místo nastoupili jiní a my jsme dál těmi nejnižšími,“ znělo jí v uších.

Ty hlasy byly nesnesitelné, ozvěna jí hučela celou hlavou, steny a výkřiky, prosby. Nedalo se to vydržet. Večerní Vítr se rozběhla prázdnotou barev, utíkala, na pozadí se vlnila blankytná barva moří, sluneční jas a jako plíživý stín rozlévala se červeň. Pryč, pryč, dál jen dál! S rudou barvou se násobily i výkřiky zoufalství. Už jí byly na dosah, už se jí chystaly pohltit… Tu se před ní objevila zelená propast, jeden zoufalý skok do prázdnoty. Moment, kdy tělo letí vzduchem. Bylo slyšet jen šumění v uších. Bezpečný dopad na pevnou zem, teď už je ticho, všude klid. V zeleném blankytu nehrozí žádné nebezpečí. Barvy se klidně pohupují a vlní. Útěk se zdařil, bezpečné místo bylo nalezeno.

Víc už nic nenarušovalo odpočinek mé paní. Slunce ji lehce lechtalo na skráních, ale nepřesvědčovalo ji, že by měla vstávat. Ani hluk vln dorážejícího příboje ji neprobudil. Země se měnila a utvářela a tak se stalo, že když se chtěla přetočit na druhý bok, udělat si ve svém dlouhém snu pohodlí, skulila se dolů z útesu, který za tu dobu moře stačilo důkladně ohlodat. S velkým šplouchnutím dopadla do zpěněných vln. Skutečně nepěkné probuzení. Zoufalým kopáním nohou  se jí podařilo dostat hlavu nad hladinu, kde získala doušek vzduchu. Vzápětí jí ale zavalila další vlna. Snažila se dostat pryč z rozbouřeného kotle, vlny si sní však pohrávaly jako s hadrovou panenkou.  Na útesu omývaném divokým mořem není čeho se zachytit. Jak se dostat z dosahu nemilosrdných vln? Co jen dělat? Síly jí opouštěly. Příští vlna ji mocně uchopila a stáhla ji s sebou dolů do útesových jeskyní. Pod pevnou skálou moře vymlelo spletitou síť chodeb a síní, tam jí teď proudy nesly.

„Štěstí, že jsem nenarazila do žádné kamenné stěny,“ pomyslela si, když velkou rychlostí prolétla úzkou šachtou. „Nebo by to snad bylo lepší-rychle ztratit vědomí… vzduch, vzduch! Už nemám žádný vzduch!...“

Zmocnila se jí panika tonoucích, kopala kolem sebe, házela sebou, však všude okolo byla jen voda a holá skála. To je konec!

Vdechla vodu, čekala pálení v plicích, aspoň štípání slané vody v nose, nebo že se jí zamotá hlava a upadne do bezvědomí, ale nestalo se nic. Párkrát zalapala po dechu. Voda proudila jejím organismem stejně přirozeně, jako proudí těly všech vodních tvorů.  Voda či vzduch, jídlo nebo hlad, spánek i únava, to nejsou naše hranice. Večerní Vítr, která byla až do této chvíle Alicí, to konečně pozná.

Strnula, chvíli se nechápavě dívala vytřeštěnýma očima na vodu, jež jí obklopovala a dál pomalu unášela svým proudem. Pak si to uvědomila. Co se to děje?!? Křečovitě sevřela oči a skryla hlavu do dlaní. Pryč, chci pryč, zpátky na útes!

Objevila se opět na skále s výhledem na rozlehlý oceán, teď už v tom zúženém výklenku, omývaném jemnou sprškou od tříštících se vln hluboko dole. Z vlasů a oblečení jí crčela voda. Zapadalo slunce, vztahovalo k ní své jemné paprsky, večerní vítr se ji svým laskáním snažil osušit a utěšit, zklidnit vyděšenou duši poznání. Zavřela oči, ticho, klid, mír. Teplé paprsky slunce se jí dotýkaly na zmáčené kůži. Šepot větru uklidňoval, vysvětloval… sílil, vábil, sváděl. Když otevřela oči rázem vše ztichlo, zvedla se na nohy a skočila do bouřlivých vod.

Několika tempy dosáhla dna, tam byla voda klidná, proud už neměl takovou sílu. Vzpomněla si na všechny události, jež uběhly od doby, kdy se tu objevila. Už je skoro tma a přesto vidím. Nemám vzduch a přesto dýchám. Objevím se tam, kde chci být. Stane se, co si přeji!

Pochopila.

Ráno se vydala na velkou cestu, aby prozkoumala mořská zákoutí, zjistila, co se změnilo během jejího spánku, poznala nové obyvatele Země a hlavně aby splnila svůj slib.

Voda byla příjemně teplá, sluneční jas prosvěcoval moře až k písečnému dnu kypícímu životem. Barevné kolonie Archeocyatidů dál stavěly své kamenné hrady, lilijice na dlouhých stoncích jemně pohupovaly svými rameny a vzpínaly je vzhůru, vypadajíce jako bizardní mimozemské květy. Některé zas měly tvar buclatých soudečků s rozvernou čupřinou tykadélek. Ramenonožci opatrně vystrkovali keříčkovitá chapadélka připomínající kradoucí se pařátky a filtrovali s nimi proudící vodu bohatou na drobný plankton. Nad útesy rozvážně kroužili hlavonožci, nesmiřitelní a rychlí dravci ukrytí ve svých tygrovaných schránkách nejrůznějších tvarů od stočeného šnečka přes roh hojnosti po dlouhá štíhlá pouzdra, jež snad mohly připomínat kouzelnický klobouk. V písku se hemžilo velké množství trilobitů velcí, malí, dlouzí nebo širocí s výraznými trny delšími než samotné tělo zvířete vyrůstajícími z hlavového pancíře. Veči-Rí se na ně pamatovala již z období kambria, v té době byly hlavní potravou Animalocarise, tenkrát mu nedokázali vzdorovat, pohybovaly se příliš pomalu a jejich krunýř nemohl odolat síle těch čelistí. Mou paní při té vzpomínce zabolela kruhová jizva na ruce.

A pak si všimla jak ze skrytého místa za kameny vyrazilo velké tělo pokryté článkovanými destičkami, uchvátilo nejbližší mušli a zase se stáhlo zpět. V první chvíli si Veči-Rí myslela, že je to on! Že ten nestydatý tvor se vzepřel jejímu rozkazu, dál si brázdí vody oceánů a požírá vše živé, ale pak se zarazila a prohlédla si neznámého tvora pořádně. Ano, měl dlouhé článkované tělo s destičkami, silné drtivé čelisti a kolem nich tykadla, ovšem kromě příústních nožek měl i další končetiny. Místo šupin používal k pohybu drobné nožky vyrůstající z každého článku těla, přední pár nohou zakončený klepítky sloužil k uchopování kořisti. Tohle nebyl Anomalocaris. Co jen jí připomínal?... Trilobita?!! Toho líného obyvatele mořského dna! Když odešel král dravců, jeho nejubožejší potrava nastoupila na jeho místo. Jak bizardní jsou zákony přírody. Ale kde jsou děti Yunnanozoona?

Přivřela oči, ponořila se do svého nitra a vyslala svou duši v modravých vlnách okolo sebe, aby našla toho, kdo měl být nalezen. Odpověď se skrývala v písku. Procitla zpět ze soustředění, přiblížila se ke dnu a zajela rukou do té zlatavé záplavy.

Drobná zrnka se vznesla v mlhavém obláčku, propadala mezi prsty. V tom víru částeček se objevila štíhlá, průhledná tělíčka, ne delší než nehet palce. Mihla se vodou, párkrát sebou mrskla a zase zmizela v bezpečí usazujícího se písku.

To má být dědic Yunnanozoona? Vždyť je snad ještě menší než on sám! Znovu prohrábla písečné dno. Ale ano, tihle malí tvorečkové skutečně měli hřbetní strunu. Dávala jim mrštnost a rychlost, tak potřebnou pro bleskové zavrtání se zpět do sedimentů. Veči-Rí instinktivně chňapla po jednom stvoření, sevřela ho v dlani. Když se sama Biný dotkne kohokoliv, kdo kráčí po jejím těle, pozná jeho pravou podstatu. Uvidí před sebou celou jeho minulost, může zachytit i drobné střípky z jeho příštího osudu, pronikne do jeho nejhlubšího vědomí a pozná jeho největší touhy.

Tak spatřila kopinatce; ano, byl to skutečně tvor, kterého vy nazýváte tímto jménem, v celé jeho nahotě i zranitelnosti. Možná, že vy tuto schopnost strážců planet a vesmíru nikdy nepochopíte. Nemám vám to za zlé. Museli byste se stát jedním z nás, což je pro váš rod nemožné. Vy se totiž nikdy nedokážete plně osvobodit ze sítě svého myšlení, nemůžete se plně oddat jen svým prostým instinktům tak jako my, aby vás vedly za pravým cílem. Jste jiní a ta odlišnost má svůj původ ve vašem zrození. Mohu vám tedy pouze naznačit, že ten pocit splynutí stvořitele s duchem jeho dítěte si můžete představit jako rozhovor, kde ale pouhá slova nestačí.

‘Neutíkej a neskrývej se dítě, protože jsem přišla, abych povznesla tvůj rod, jak jsem slíbila tvým předkům.’ Tak zněl hlas Večerního Větru a přeci ta slova její ústa nevyslovila.

‘Ne, nechci, pusť mě, paní. Bojím se světa, bojím se světla, písek je můj domov a tam chci i zůstat

‘Proč trváš na svém způsobu života? Je mnoho prostoru na Zemi a já ti jej chci věnovat.’

‘A je tam i písek? Kdyby tam byl, snad bych tam i šel. Ale není to moc daleko? Já daleko nechodím.’

‘Jsou i jiná místa než jen písečné dno. Nech se vést a všechny ti je ukážu.’

‘Děsíš mě, paní. Venku jsou jen nepřátelé, kdo jednou odešel z našeho domova, už se nevrátil. Nech mě, pusť mě, ty mě chceš zahubit! Zůstanu ve svých písečných skrýších, nikdy je neopustím. Mám strach!’

‘Strach a obavy ovládají tvůj osud. Je příliš pozdě tě učit jinak žít. Je příliš pozdě pro splnění mého slibu. Běž si.’

Veči-Rí si povzdychla, rozevřela prsty. Zmítající se tělíčko ji vyklouzlo z dlaně a vrátilo se zpět do bezpečí písku.

Co teď? Jak pomoci někomu, kdo o pomoc nestojí? Přetvářet někoho proti jeho vůli? Raději ne, protože pak se i nejlepší úmysl může změnit v Danajský dar. Musí najít někoho jiného. Přeci ti drobní píseční tvorečkové nemohou být jedinými zástupci kmene, který má být pozdvihnut a rozšířen?!

Pak si vzpomněla na svůj sen, na hlasy, jež ji pronásledovaly ve spaní. Nesmí to vzdát hned po prvním neúspěchu. Třeba ještě někde žijí a čekají. Alespoň se pokusit je vyhledat.