Cesta do Orlovic 2000

Stejné místo, stejný pocit - vděčnost za bytí - jen jiný čas. Rok, dva, tři - kdo ví. Není to důležité. JÁ vnímá kontinuitu svého bytí, JÁ je stále totéž. Jen vnější projevy se mění - tělo, tvář, vlasy, snad i názory, city. Ale stále je tu proud, mocný proud bytí, bezčasý, tedy jsoucí stále v TEĎ, neměnný a proto mi dávající onen pocit zakořeněnosti, setrvání, neměnnosti.

A tak tu sedím, před očima tutéž scenérii - Šumava, její vršky s lesy a loukami, přede mnou v údolí voda - rybník či řeka, nevím. Nevím ani jak se to místo jmenuje, ale vím, že mne vždy znovu každým rokem oslovuje.Je v něm skryto vše, co mnou prošlo na Šumavě, vše, v co jsem já vešla s vírou, že je to v daný okamžik správné. Mé racionální myšlení by mohlo soudit do věčnosti, a přece by si nikdy nemohlo být jisté. Ale já VÍM, protože v ty momenty, zázračné momenty stoprocentně JSEM, a proto tady přece jsme.

A tak se vzdávám všech svých představ, soudů, očekávání a znovu vcházím v tvůj prostor, Šumavo, se srdcem, myslí i náručí otevřenými všemu, co mně připravuješ. Jsem už teď a jsem šťastná, vědomá si neustálého a vždy věčného proudu života na straně jedné a trnu bolesti pomíjivosti všeho v čase na straně druhé. Je to krásné a je to TEĎ, jsem to JÁ, věčná a přece pomíjející v zrcadle reality. JSEM.