Nalžovské hory

Rok co rok tudy projíždím a vnímám stromy okolo cesty a výhledy do krajiny jako něco důvěrně známého. Stejný čas, na polích strniště a místy i oraniště. Slunce vše ozařuje už tím měkkým podzimním světlem. A mnou znovu proniká něco, co se rodí uvnitř jakoby samo od sebe - pocit vděčnosti, že je mi dáno tady být, opět směřovat k tomu místu, setkat se tam se svými milými a snad i znovu zatušit ten zázrak spolubytí. Požehnaný čas, dnes zkrášlený oním sluncem, co za okny auta pálí, ale venku jen lehce hladí a doplňuje tak vítr, ten něžný a přece vše odnášející vítr.

Přede mnou je krajina - vršky předšumaví, už hnědé zorané lány, mezi nimi třpytící se plošky místních rybníků a nade mnou šumí prastaré lípy, které hlídá veliký Kristus. Jeho široce roztažené paže jsou sice přibity hřeby na kříž, ale zároveň jsou nataženy, jakoby tu zem před sebou chtěly obejmout. Jeho tvář je nehnutá, a přece ji za ta století, co se na ni dívá, musí milovat. Je jako Šiva, milostiplný a přece neosobně odtažitý. Za zády má kostel, ale jeho tvář je obrácena do krajiny, do prostoru, do volnosti duše, kterou nelze žádnými hřeby nikam přikovat.

Je tu klid, je mi tu s ním dobře. Mohla bych tu zůstat a třeba bych byla jednou také tak nepohnutá. Tiše si tak oddaluji ten moment, kdy na obzoru v sedle uvidím cíl své dnešní cesty. Je to jako v životě - stále k němu míříme a když je pak na dosah, najednou je nám líto toho, co dosažením cíle ztrácíme. A tak ten svatý okamžik oddalujeme a vychutnáváme, že touha dosáhnout je větší silou než dosažení samotné.