V zajetí tolerance

Tolerance, slovo skloňované a bez významu ... pokus o dání významu tomu slovu ... PS: Gramatika a čárky mezi větami? What is this? Něco je schválně něco pouhý překlep popř. nedokonalost mé češtiny :-)

 

 

V zajetí tolerance

 

 

Všude se mluví o nutnosti tolerance. Potřebujeme, aby nás ti druzí tolerovali a pochopili. Vždyť my jsme tak jiní , my máme svoji kulturu atd. Opravdu je zde nutná tolerance? Nestačilo by si pouze říci, že to co poslouchám , v co věřím atd. jednoduše má kultura, mi nesmí nijak bránit, žít a spolužít s jinou kulturou a když je tomu tak , tak se zde musí najít něco, co je společné obou příslušníkům daných kultur, aby je to sjednotilo, dalo jim to základ k pozdějším dialogům.

 

Není možné přijít za človíčkem, který si stěžuje, že ten větší a silnější ho nemá rád, že ho netoleruje a ubírá mu tak tím jeho práva, dát takovému človíčkovi pocit, že on není zas tak malý, že on je taky příslušníkem velkého národa. Ano, človíček přestane brečet a začne se dívat na sebe do zrcadla, ale národ tam nevidí, nevidí tam ani dlouhé dějiny. Co tam vidí? Vidí tam člověka, který je stejný jako ten, co ho nemá rád, vidí tam člověka, který se narodil na stejném místě jako ten, co ho nemá rád. Vidí tam člověka, který kašle na národ, dějiny, náboženství, kašle na rozdílí a snaží nalézt sjednocující téma pro rozhovor s tím, kdo ho bere za cizího a tolik jiného.

 

Co ho čeká až vyjde z domu ven na ulici a potká se s tím, kdo ho považuje za cizího a tolik jiného?

Půjde tím svým krokem. Hlavu bude mít plnou myšlenek, ale jakmile potká „jiného“, tak se hlava vyprázdní. Hlavu má prázdnou a něco ho tlačí v hrudním koši … jakoby by mu chtělo vyskočit srdce a po chvilce, jakoby mu zas  leželo na hrudi stotunová svině jménem Schneider. Nemůže naplnit hlavu ničím jiným než přiblblou reklamou lemující ulici.

Konečně.

Došli k sobě. Hlava se zas naplnila smysl-dávajícími myšlenkami. Pozdravil. V řeči „jiného“ ale jazykem úředním.

Odpověděl.

Jakoby se čas v ten moment zastavil a oni se na sebe dívali. Upřeně se jeden druhému koukal do očí. Prohlíželi se jako by ten druhý byl mimozemšťan. Bylo tomu tak. Prohlíželi se a hledali rozdíly. Rozdíly kvůli nimž jsou tak jiní, kvůli kterým by se měli minimálně tolerovat.

Po dlouhém hledání zjistili, že jsou stejní.

„Jiný“ to nevydržel a ticho zrušil otázkou. Zeptal se stále hledajícího, „ Taky z dovolený? Hledající na něj nechápavě kouknul a s úsměvem odpověděl: „Ale kdeže z dovolený, z práce.“

„Jiný“ se v tu chvíli zarazil a jeho tvář snědou od sluníčka polil pot studu. V jeho hlavě začaly pracovat předsudky, které se tak kombinovaly ze stále narůstajícím pocitem z této trapné situace. V hlavě se mu honila kvanta myšlenek. Od myšlenek,  jak navázat dialog a zasmát se tomu společně až po myšlenky na rychlý úprk z této situace.

Ještě štěstí, že z hledajícího se vyklubal obyčejný člověk. Tento „Obyčejný“ se přestal usmívat koutky rtů a otázku „Jiného“ oplatil svou. „ Od moře … koukám krásně opálenej …“

„Jiný“ jen zíral a nevěřil svým uším. Jakto? Jakto, že se neurazil? Jakto, že je v pohodě a dokonce se tomu zasmál? Jakto, že není stejný jako ostatní? Jakto…

Hlavu plnou jakto, nemohlo nic kloudného napadnout. „Obyčejný“ opět zasáhl. „To víte, někdo to má od přírody a někdo za to musí platit, jako ze vším! Nemám pravdu?“

Ukončil svou pomocnou ruku „Obyčejný“ a čekal co na to „Jiný“. „Jiný“ konečně přišel k sobě a  pochopil vše, co mu chtěl „Obyčejný“ povědět.

Zasmál se. Konečně. Ten smích byl osvobozující. Konečně se zbavil pocitu , že zas řekl něco, co neměl. „ To máte pravdu, byl jsem s rodinou v Tunisu.“ „Stálo nás to přes dvacet … no ale bylo tam krásně.“ „Jiný“ odpověděl a čekal, co se bude dít. Možná , že kývne a odejde, možná že se pochlubí, že byl taky někde … bože, ať mluví …

„Obyčejný“ se na něj kouknul a opět se usmál. „To já kdybych měl vzít rodinu k moři tak mě to bude stát sto a to by bylo málo … já je beru na přehradu a máme to za dva tisíce a když vemu tchýní, tak to maj děti i zvlnama … to víte, má místo žaludku míchačku .. ta sní na co přijde .. a žena ta je celá po ní, ještě štestí, že to z ní vytahaj ty děti .. to víte šest dětí .. „

„Jiný“ se začal smát a najednou zjistil, že jsou opravdu stejní. Teď i předtím …vždy. Jsou stejní dokonce i se svými všedními starostmi. Jakápak tolerance. Proč mám tolerovat někoho kdo má stejný starosti a radosti jako já. Proč bych ho měl tolerovat, proč s ním nemohu spolužít, existovat bez předsudků. Prostě já Franta on Tonda. Proč musí být Rom a já Čech.

 

„Jiný“ pod návalem myšlenek z vážněl. Kouknul na „obyčejného“ a řekl: „ Až na počet dětí, to mám stejné … a odkud ste? Vidím vás tu poprvé…“

 

„Obyčejný“ se zasmál a odpověděl: „Bydlíme s rodinou tady blízko, hned za rohem … a kdepak poprvý, minulej týden vám brácha pomáhal na tom vašem baráku …“

 

„Jiný“ se kouknul směrem kam „obyčejný“ ukazoval. Opravdu. Takže to je on. Oni. Ty Cikáni …

„Ale to je náhoda, ale vás jsem ještě neviděl, vás bych si pamatoval …. Ale to je jedno, tak pozdravujte bratra …“

 

„Obyčejný“ se na něj kouknul. Hlava mu pobírala „jiného“ myšlenky. Věděl přesně co si „jiný“ myslí. Pousmál se a s hlavou pochopení a myšlenky, jak je ten „jiný“ omezený. Omezený svými předsudky, svými „vždyť jsou všichni stejní a tak jiní než mi.“

 

„To víte, že budu … už musím, tak se mějte hezky a pozdravujte doma.“ „Obyčejný“ ukončil rozhovor obyčejnou frází bez obsahu a s vědomím, že pozdrav bude nevyřízený.

To samé ukončil „jiný“ s tím malým rozdílem, že mu hlodalo na mysli, jestli on se neurazil, jestli on zas neřekl něco špatnýho …

Když už od sebe byli na dva kroky daleko, otočil se a „obyčejnému“ se omluvil za počáteční nedorozumění. „Obyčejný“, jen mávl rukou a poslal poslední svou větu : „ Ještě, že jste byl u toho moře, jinak bychom okolo sebe chodili do konce života a nezasmáli bychom se spolu ba co víc ani bysme se nepozdravili …“

 

„ Obyčejný“ jen mávl rukou a poslal poslední svou větu : „ Ještě, že jste byl u toho moře, jinak bychom okolo sebe chodili do konce života a nezasmáli bychom se spolu ba co víc ani bysme se nepozdravili …“

 

„Obyčejný“ šel domů. Usmíval se a bylo mu fajn. Zase ukázal jednomu z „jiných“ jak jsou omezený a že bojí se vlastního stínu.

 

„Jiný“ šel domů s pocitem, který byl stejný jako pocit Nobela , když vynalezl dynamit. Taky se usmál. By co víc byl i docela rád, že si po dlouhý době pokecal s normálním člověkem. Že mohl na chvíli pokecat jako člověk a ne jako inženýr. Prostě ho to vrátilo na zem.

Ale když přišel domů, tak se mu to v hlavě rozleželo. Nobel zjistil, že dynamitem se dá zabíjet. „Jiného“ napadlo, co když opravdu nejsou všichni stejní, co když je víc takových jako byl „Obyčejný“ ? To by potom vše, co se o nich povídá je lež. Potom by byli stejní jako mi … stejní lidi.  Stejné radosti, stejné starosti by z nás udělaly přátele.

 

„Obyčejný“ přemýšlel dlouho. Přemýšlel o sobě, o předsudcích, o tom co se o nich povídá, o tom co sám viděl, o tom a o všem možném, co k obrazu Cikána patří.

 

Byla půlnoc a on se nemohl soustředit na manželku. Bylo půl jedenácté a manželka naštvaná usnula. Byly dvě a on pořád nespal … pořád přemýšlel. Přemýšlel nad tím jak má zítra koukat na „obyčejného“.

Byli tři. Manželka se probudila. Dala mu pusinku na čelo a řekla: „ Spinkej, jo a zapomněla jsem ti říct, že zítra pohlídám sousedům malýho Petra. Tak spinkej broučku.“

 

„Cože, sousedům, těm cik..?“

 

 

O čem je příběh o „Obyčejném“ a „Jiném“ ?

 

Je to příběh nás všech. Příběh obyčejných lidí se svými předsudky. Předsudky které nám brání navazovat kontakt. Brání nám poznávat sama sebe prostřednictvím kontaktů s těmi „jinými“. Předsudky vládnou světu a tolerance  je nástroj k posilování předsudků.

Tolerance je kouzelné slůvko všech, kteří se bojí vlastního stínu. Všech těch, kteří žijí svůj živůtek uzavřeni v kleci, kterou si postavili z předsudků.

 

Ten kdo řekne, že toho druhého toleruje v jeho jinakosti bez poznání těchto jinakostí,v podstatě toleruje svoji ubohost, hloupost a strach z poznání sebe sama (poznáním toho co nejsem, vím co jsem).

 

Je potřeba člověka poznat a potom mohu usoudit zda ho budu tolerovat. V žádném případě nemohu tolerovat člověka, společnost a kulturu, kterou neznám.

 

Vše je jako v normálním vztahu dívky a chlapce. Nemohu být tolerantní k holce , kterou pořádně neznám. Dříve jí musím blíže poznat, abych mohl být tolerantní.

Nemohu taktéž být tolerantní, když to dívka nebude chtít. Tolerance musí být vzájemná a to nejen ve vztahu dívky a chlapce, ale i ve vztahu kultur.

 

                                                                                                                      Antonín Ferko (Tonko)

---