Pavučina

Pavučina

Začalo to nevinně. Bylo hezky a foukal vítr, který si pohrával s jejími havraními vlasy. Koukal jsem jí upřeně do těch zpropadeně hlubokých černých očích. Srdce mi našeptávalo slova, které jsem jí cpal do tý její nádherný hlavičky.Koukala přitom na mě jako by všechno co jí cpu, pobírala a ještě víc jako by tomu všemu věřila. Už ani nevím, co jsem tehdy cpal, ale muselo to bejt fakt divoký, protože to co pak následvalo, se nedá jen tak slovy vypovědět. Přistoupila ke mně s tou její krásnou postavičkou, objala mě a přitiskla na mě to svoje pevný, vzrostlý k zulíbání překrásný poprsí. Moje ruce automaticky sklouzly někam dolů pod její útlý pas a zastavily se až na jejím krásně tvarovaným zadečku, tam ji zmáčkly, až se z jejich nádherných růžových rtíků ozval zvuk, který oznamuje "Chci To!".

Zakousnul jsem se jí do hlavy a začalo to nechutný vzájemný ochutnávání a olizování lidskej hlav. Bylo mi tehdy fajn, ale jakmile si na to vzpomenu a vybavím si, co jsme dělali, cítím se jako nějaký zvíře a zvedá se mi z toho ... Po ochutnávce přišel předkrm. Celou jsem jí svlíknul a to co následvalo, by se dalo jako bych oslepnul a někdo mi řekl, že přede mnou stojí ta největší a nejsladší zmrzka na světě. Po zmrzce následovalo to, co má sloužit hlavně k rozmnožování, to jen lidský druh to povýšil na zábavu a co je ještě lepší, zařadil to do svých primárních potřeb, takže je to dokonce stejně důležité jako jídlo, vzduch a voda. Ten člověk není taki blbej, on je jenom vychcanej a umí všechno krásně okecat a každou blbost krásně odůvodnit. Teď může kluk nebo holka přijít za "partnerem" a říct: "Udělej mi To nebo zemřu!"

Po zábavě a po ukojení jedné z primárních potřeb, jsem musel ukojit tu co je hned po ní a tou je, vykouřit  Dýmku míru a pohody. Bohužel indiáni jsou v rezervacích, tak na protest proti tomu jsem povýšil obyčejnou Startku na "Dýmku mírzu a pohody". Jsem gentleman ale ne vrah, takže má spanilá kouřila zdravě.

Když jsme oba ukojili své potřeby a slunce se zbaběle vzdávalo a zdrhalo svítit na Austrálii, asi už se na to nemohlo dívat, ani se mu nedivím, zvedli jsme se z pomuchlaného travnatého koberce a začal návrat do reality. Bylo asi něco kolem desátý a ubohá bohyně lásky měla vycházky jen do půl jedenáctý. Začal boj s časem. Rychle se obléci, upravit a zdrhat domů, abychom si to mohli zítra zopakovat. Když bohyně dorazila "za pět minut dvanáct" do své jeskyně , kterou sdílela se svými stvořiteli a několika stejně krásnými tvory jako ona sama, tak jsem si uvědomil, že sex není jen potřeba ale i droga a to velice návyková, protože jen co za sebou zavřela dřevotřískové dveře, jsem na nic jinýho nemyslel a co je nejhorší na nic jiného myslet nemoh, jen na to až za ní zas zítra přijdu. Celou noc se mi stýskalo po jejím teple a sladkých slovech vycházejících z jejích sladkých rtů.

Druhej den , jen co jsem přišel, odněkud co lidé nazývají školou,jsem se vrátil  do svého království, hodil tašku do rohu a utíkal do koupelny. Vykoupat, navonět a už jsem měl v ruce nejhorší vynález lidstva a psal jí prokletou sms. Přišla až za "dívčí chvilku". Byla hezčí než včera. její nádherné, rozpuštěné vlasy jí sahaly až někam pod ramena, její černé oči, v kterých jsem tak rád topil své sny,se na mě dívaly pohledem malého dítěte čekajícího až mu stvořitelka dá to, oč půl hodiny muselo brečet. něžně jsem ji vzal za ruku a políbil. Potom jsme se odebrali do mého království. Co se dělo potom asi nemusím dále popisovat.

Když bylo potřebám učiněno za dost, sešli jsme u mého království o rozloze necelých 20 metrů čtverečních a dostali jsme se tam, kde nám patřil celý svět. To místo bylo místem našeho prvního polibku. Tam to nejen začíná, ale tam to taky končí. Začíná ti tam nový bohatší živůtek a končí ti tam ubohý život.

Je ironií osudu a je to důkaz toho, že člověk je jen loutkou svých hormonů a půdů, protže jak jinak si vysvětlit to, že člověk a jeho předci položili a pokládají život za svobodu a přitom stačí tak málo a Svobody se dobrovoně vzdá ve jménu Lásky? Jak je možné, že kluk jakmile se odtamtud dostane vynakládá, po určitém stupni svého vývoje, všechny síly na to, aby se tam zase aspoň na chvilku vrátil a to jen částí svého těla dostal zpět? Důkaz že Albert Einstein byl zběsilým milencem je, že jako první přišel s lidským důkazem o relativitě. Tím důkazem není nic jeného než pocit mládence, který se po dlouhém snažení dostane tam odkud spatřil svět. Tento chrabrý mládenec je naplněn pocitem, že dosáhl ráje na zemi a přitom je pár centimetrů od prdele. Důkaz o Einsteinově genialitě nja poli vědeckém je ten, že tuto myšlenkudokázal převést di jazyka vědeckého. Toto jeho snažení bylo potom oceněno Nobelovou cenou za fyziku, což mě přivádí na otázku, co má sex a lidské pocity s ním spjaté společné s fyzikou? Asi jen to, že při sexu se uvolňují kvanta tepelných částic z lidských těl a to přímou úměrou s rostoucí vášní.

Promiň drobet jsem zabočil od mého příběhu.

Prostě svět byl náš a mi jeho. Nikdo na něm nebyl. Byli jsme tu jenom my dva a ta, která nám ten pocit nechala zakusit, Láska. Byla tady a zamotávala naše tělo do jakési pavučiny.Čím více jsme spolu trávili čas v našem světě, tím víc jsme se do té pavučiny zamotávali. Bylo jen otázkou času, kdy nás ta pavučina začne dusit a my se z ní budeme muset nějak dostat.

Je zajímavé jak ten problém řeší ostatní lidé. Někteří a jejich většina se rozejdou, tím zahubí Lásku a je po pavučině. Toto řešení je pro dva zamilované více než nevhodné, často totiž končí tak,. že jakmile se začne rychle okysličovat mozek, city opadají a zamilovaní plní svobody a hlavy plné vzduchu se rozutečou as propadají se do soukolí reálného světa. Jiná skupina,  těch je opravdu nejmíň, to řeší tak, že mezi sebe v té pavučině postaví jakousi překážku. Tato překážka  je většinou biologického charakteru tzn. dítě, rodiče atd. Překžka oslabuje  jejich vzájemnou Lásku a to povoluje si nastavit pavučinu tak, aby zase mohli dýchat. Nesmí se to ovšem přehnat nebo je po pavučině. V dnešní době se můžeme setkat s čistě abstraktními překážkami jakko jsou např. povinnosti, nedůvěra, nemoc atd. Tyto abstraktní překážky jsou sice krátkodobé, ale za to jejich účinek je dlouhodobější než dítě a jsou velice nebezpečné nejen pro vztah samotný ale taky pro jeho účastníky. Jakmile se jim povede nastavit pavučinu tak, aby v ní mohli dýchat a přitom jimi zvolená překážka mezi sebou jim dovoluje dále žít ve svém světě, jejich snahou je tuto pavučinu vyměnit za klec. Klec drří tvar, je pevnější, mohou si vybrat jestli s dvířky nebo bez atd. Má to jisté výhody ale jako vše, co je pozemské i své nevýhody. např.mohou být spolu i bez velké Lásky, protože ta jen umožnila, aby byli spolu, k životu v kleci jim stačí jen několik procent Lásky, dokonce někomu opravdu jen minimum Lásky, která je přivedla k sobě.

Naštěstí jsme nepoužili ani jednu z výše uvedených metod. Vyřešili jsme to po svém. Zůstali jsme v té pavučině. Pavučina nás pomalu začínala oba dusit. Pocit, že když jsem s bohyní a je mi fajn, vystřídal pocit naprosto šílený. Pud sebezáchovy. nemohl jsem bohyni ani vystát. Ptal jsem se jí na její pocity, byly stejné. Začali jsme pomalu litovat, že jsme v té pavučině zůstali. Když to vypadalo, že jeden  nás tu pavučinu rozthne a tím nás uvrhne do reality, začali jsme se líbat jako poprvé. něžné polibky byly střídány něžnými dotyky a tak to šlo skoro do nekonečna. Už jsme nedýchali okolní vzduch , polibky se proměnily v umělé dýchání.

Asi tě zajímá, jak to dopadlo?

Stal se z nás jeden živý symbiotický oraganismus. Já dýchám za ní a ona za mě. Nevidíme okolní svět svět. Jsme hluší a slepí. Žijeme ve své pavučině a okolní svět pro nás nehraje žádnou roli. Nemůžeme jeden bez druhého žít.Není mezi námi jediná překážka, která by nám umožnila se od sebe na vteřinku vzdálit a nadechnout se okolního vzduchu. Uvízli jsme v pavučině Lásky a ta nás omamuje svými kouzly. Staly jsme se jejími otroky.

Ptáš se, jestli jsem šťastný?

Ano jsem. Nevím, co je být! Vím , co je žít!

                                                                                                    Antonín Ferko (Tonko)