Večerní vítr IV.

pokračování Kapitoly 3.-Evoluce

Dala se tedy do dalšího pátrání. Proplouvala kolem šelfových útesů, nad písečnými pláněmi. Všemi smysly pátrala i v těch nejskrytějších koutech mořského dna. Přesto zde nenašla nikoho, kdo by na ni čekal.

Když zabloudila až na samý okraj šelfu, tam kde se písečné pláně propadají hluboko do oceánské temnoty, upoutal její pozornost drobounký úlomek v písku. Vzala ho do ruky, převracela ze všech stran. Zvíře, kterému by ten úlomek schránky patřil, ještě nikdy neviděla. Vypadal trošku jako zkroucený hřeben.

Na toto místo na pokraji hlubiny přinášely mořské proudy materiál z volného moře, z toho rozlehlého vodního království. Jak najít v nekonečných prostorách oceánu tvory se zvláštní schránkou? Vždyť jejich drobné kostřičky se sem mohly dostat z kdovíjaké dálky. Mořské proudy, které je tu upustily, křižují oceány od západu k východu, od pólů k rovníku a zase zpět. Překonávají obrovské vzdálenosti. Jen ony samy vědí, kudy vedou jejich spletité cesty. Veči-Rí si nevěděla rady.

Přicházel soumrak. Svět pod hladinou se halil do matných stínů. Vše získalo šedomodrý nádech. Má paní zamířila vzhůru, aby se ještě rozloučila se zapadajícím sluncem. V odstínech oranžové a purpurové se pomalu nořilo do vod oceánu, jakoby se chtělo také vykoupat. Jeho oheň při tom měkce slábl. Noc se hlásila o svou vládu. Nad obzorem vyšla první hvězda, odedávna pojmenovaná večernice. Nad vodní hladinou zavanul vítr a pohladil Veči-Rí po mokrých tvářích. Všimla si, že třpyt hvězdy se zrcadlí na vodě a proniká jí. Snad dosahoval až hluboko na místo, kde našla neznámou kostru. Vítr ještě jednou počesal vodu a vytvořil drobné zpěněné vlnky. Zářily jako drahokamy, které vytvořily dlouhou tenkou linii sahající až kamsi na volné moře. Ariadnina nit za tajemstvím, poznáním a snad i splněným slibem. Cesta za novými obyvateli oceánu byla otevřena.

Dívka se vydala po zářící stopě. Noc byla klidná, moře se jemně vlnilo, třpytivá šňůra přesně určovala směr. Tak putovala celou noc. Když se na východě probudily první paprsky nového dne, stále nebyla u cíle. Pak se slunce v celém svém majestátu vyhouplo nad obzor, i poslední hvězdy zhasly, celý svět zalila sluneční zář...  stříbrná šňůra z hvězd byla ta tam!

Všude okolo byla jen nekonečná vodní plocha. Nikde žádný záchytný bod. Těžko rozeznat cestu dál, ale i cestu zpátky. Vlnky se jemně houpaly.

Veči-Rí se podívala pod hladinu, ale tam bylo stejně pusto a prázdno jako nahoře. Modř oceánu se propadala a mizela kdesi v temné hlubině.

Zpanikařila. Samota dlouhých dnů či měsíců na ni dopadla vahou skutečných tisíců let. Poprvé od chvíle, kdy vešla do jeskyně živlů, pocítila skutečnou beznaděj a uvědomila si sílu svého jednání. Pevně sevřela oči. Vnímala jen pohyb vln okolo sebe. Nepropadne zoufalství, nesmí!

Vydala se dál, tam kam jí náhodné (?) rozhodnutí ukazovalo směr.

Ani se nedostala moc daleko, když si všimla, že na obzoru je moře zbarvené trochu víc do tmava. Co to jen může být? Zamířila tím směrem. Tmavá skvrna se zvětšoval a brzy pokrývala vodní plochu od východu k západu, živé ostrovy. Když se dostala na délku paže k prvnímu shluku unášenému proudem zjistila, že plovoucí trsy jsou tvořeny spletí mořských řas, různými odpadky oceánu a spirálovými tělíčky zvířat, stejnými jako nalezená kostřička.

Připlavala ještě blíž.

Dotkla se jednoho z tvorečků, aby pronikla k jeho vědomí.

 

‘Co jsi zač?’

Čekala útlou bledou duši , jako když rozmlouvala s kopinatcem, ale místo toho pocítila sílu zástupu několika desítek možná i stovek hlasů.

‘Ach jak je možné když se dotknu jednoho z vás, je to jako bych se dotkla všech?’

‘My jsme jeden a přeci jsme všichni. Sdílíme všechno společně, své zdroje, svůj osud, svůj život.’

‘Kdo jste a jaká je vaše úloha?’

‘Jeden z nás sám o sobě není ničím. Naše jednotnost je pro nás vším. Vydali jsme se objevovat nová místa pro život, když na útesech už nebylo bezpečno. Oddělili jsme se od svých předků a příbuzných, abysme na otevřeném moři zjistili, že sami nejsme ničím. Tak teď proplétáme svá těla, neboť nikdo z nás už nechce pocítit samotu. Páska každého z nás ztuhla v propletenci s ostatními sourozenci. Volná vodní hladina je naším domovem a ti nejmenší obyvatelé oceánu, které proudy unáší stejně jako nás, jsou naší potravou.’

‘Řekněte mi, co jste viděli, když vás vlny hnaly dál a dál. Hledám potomky Yunnanozoona. Kde je mohu najít?’

‘Yunnanozoon? Ten, jež se spoléhal na svou mrštnost a ohebnost. I jeho další následovníci se vydali stejnou cestou. Ale vždycky jednali sami za sebe. Skrývali se, při napadení se rozprchli do všech stran bez řádu a pořádku. Nedivíme se, že už dlouho jsme nikoho z nich nezahlédli. O samotě se nedá dlouho přežít.’

‘Chcete říct, že už z nich nikdo nezůstal?’

‘Je těžké najít kapku v moři, je těžké zahlédnout stříbřité štíhlé tělo... .’

 

Veči-Rí pustila Graptolita, toho jež se zapíše do kamene, z ruky a se smutkem se odvrátila. Tak tady naděje umírá. Snad mají pravdu. Co lze dokázat o samotě, v opuštěnosti? Co zmůže jediná?

Zanechala Graptolity jejich osudu a tak jako oni se nechala unášet proudem a svými myšlenkami. Co se teď stane? Všechno se změní. Není žádná jistota. Zklamala je, může za jejich smrt.

 

Dlouho, velmi dlouho pak má paní procházela oceánem, ztracená, nepatrná krůpěj uprostřed masy vod. Přesto byly a budou její kroky řízeny osudem, tak jako jsou cesty i té nejmenší kapičky určovány zemskými silami.

Poznala všechny obyvatele pobřežních oblastí. Věděla, co je to život na volném moři. Nahlédla i do hlubokých propastí a objevila tvory, kteří se tam skrývají před měnícím se světem nahoře. Při slunce západu si vždy dlouho prohlížela pevninu, jež byla stále pustá a opuštěná.

Jednoho dne se zase toulala v pobřežních vodách, když zahlédla velkou skupinu medúz. Volně se vznášely ve vodním sloupci. Jemně pohupovaly okrajem svého zvonu a jejich krajková chapadla se jen nepatrně pohnula vždy, když do nich narazila jakákoliv živá částečka. Veči-Rí moc dobře věděla, že ta krajková paráda skrývá jed pro každého, kdo se jí neopatrně dotkne. Rozhodla se tak velkému hejnu raději vyhnout. Když je obeplouvala, všimla si, že z jedné strany vytváří těla medúz pravidelnou dobře ohraničenou stěnu. Tlačily se tam na sebe a každá, která se ocitla na okraji, se snažila usilovně vmáčknout zpátky mezi ostatní. Jak zvláštní. Vždyť obyčejně vytváří rozsáhlý rozprostřený oblak, jemuž neunikne nic živého. Předhání se , kdo z nich dosáhne na nová místa ještě nedotčená ostatními.

Zastavila se před tou hradbou těl a pak si toho všimla. Voda tu chutnala jinak, tak sladce… . Vrátila se zpátky za hejno – ano, tady mělo moře tu správnou slanou chuť. Soustředila se, aby zachytila i ty nejmenší detaily. Uviděla pomalu se rozpouštějící hranici mezi vodou oceánu a jinou mnohem jemnější, ne tak prosycenou solemi. Dvě vodní masy na sebe narážely, každá hnána svým vlastním proudem. Ta sladká voda nevadila jen medúzám, ale i jejich potravě – drobným vznášivým živočichům i dalším organismům, které tvoří plankton. Všichni před ní uhýbali. Jednu drobnou buňku řasy uchopil vír vznikající na rozhraní a vrhnul jí do sladké záplavy. Chvíli se bezmocně točila, hledala cestu zpátky, pak se pomalu začala měnit. Vakuoly – měchýřky obsahující převážnou část vody v jejím těle se víc a víc nadouvaly, zatlačovaly všechny ostatní organely. Ani pružná vlákna neudržela tenhle nápor, celá její kostřička se začala hroutit, spoje praskaly. Chtěla se nafouknout jako balón, ale pevná stěna obklopující její tělo v tom bránila. Rozpínavá síla byla čím dál větší.

Nakonec stěna praskla. Život řasové buňky unikl.

Jak neproniknutelný se zdál tenhle svět, jakoby byl oddělen propastí a přitom je tak blízký. Oblasti omývané sladkou vodou vypadaly trochu jako poušť, ale přece tu byl život, sice roztroušený, ale byl. Zdejší drobní vznášiví obyvatelé se na první pohled jen nepatrně odlišovali od starých známých, ovšem nevyskytovali se v tak hojném počtu.

Jako se mořská voda zamlžuje velkým množstvím planktonních organismů, tady se začala kalit zvířeným pískem a bahnem. Veči-Rí se vynořila, aby se mohla lépe rozhlédnout. Dostala se velmi blízko k pevnině, z jejího nitra vytékala široká řeka, zdroj sladké vody i zakalené mlhy. Tak tady se stýkají dva světy, jeden už důvěrně znám. Z něho vše vychází. Ale jaký je ten druhý? Kdo našel odvahu vydat se novou cestou? Ponořila se zpět do hnědozelených vln.

Trochu zamrkala, aby si oči zase uvykly na vodní živel. Zachytila pohyb. jen chvíle a byl pryč. Na hranici viditelnosti se mihl štíhlý stín. Co to jen mohlo být?

Přesunula se na místo, kde pohyb zahlédla, ale to již bylo opuštěné. V dohledu ani živáčka.

‘Kdo jsi?’ neslo se s ozvěnou myslí.

Ticho, žádná odpověď.

Natáhla ruku s otevřenou dlaní před sebe. Tady někde se pohyboval,utíkal,… Dotýkala se jednotlivých částic vody a ptala se jich na minulost, na  jejich paměť.

‘Kdy? Kde a do čeho jste narazily? Kam vaše dráha vedla potom?’

Jak pronikala hloub do paměti molekul, vyvstávala před ní stopa, kterou zde zanechal neznámý uprchlík, stejně jasně jako jsou čitelné otisky v mokrém písku. Teď se za ním mohla přímo vydat.

Sledovala tenkou linku a ta jí vedla dál, hloub do ústí řeky. Proud zde byl velmi silný. Díky zvířenému bahnu nebylo vidět na krok. Ale paměť částic ukazovala stále s jistotou vpřed.

Pak se najednou začalo vyjasňovat. Kal se usadil. Veči-Rí překonala nejdivočejší pás, kde se proud řeky střetává se silou oceánu, a dostala se do poklidného toku širokého koryta. Tady spatřila neznámého uprchlíka. To, co bylo pouhým tušením se nyní stalo jistotou. Našla cíl své cesty.

Říční svět před ní se hemžil rozličnými tvory štíhlých těl s ohebnou strunou. Bylo jich tu spousta, každý jiného druhu. Tady jste našli útočiště, v místě, kam mohou vstoupit jen vybraní. Chráněni před ostatními za zelenou propastí zákony samotné přírody. Vy se nebojíte objevovat nová místa, hledat jiné možnosti. Ale také nikdy nezapomenete, jaké je to být lovnou zvěří.

A tak se má paní dala do díla, neboť tady do sebe zapadají důležité díly skládačky jejího života. Od té doby vedou cesty Biný přímo.

 

---