Vzpomínky...

Stařičký děd na hradbách vzpomíná
jak žila ona, ta jeho jediná.
Rukou vrásčitou slzy si stírá
smutek z radosti srdce mu svírá.
Ne, touha ještě neumírá
Světlo jeho života je
a v něm stále roste víra.

Její vlasy už nikdy nepohladím. už nikdy se nepodívám do jejích očí a neuvidím ten tajemný něžný pohled. už se nebudu moci dotknout její jemné tváře...
Tato skutečnost mě zabíjí...
Ale i tak jsem vděčný, že jsem ji mohl potkat a mohl bolestí umírat za její rány...