Místo dopadu...

             Metr od ponuré omítky se krčí kradené keře a kupované květiny a když šel jsem okolo tak po nebi tak modrém, že šeď v mých očích jen závidí větrný rej zvířat i lidí, metamorfóz par a včerejších snů panen z propasti mých věků i kurev z dneška, planuly barvy z hlubin duší sebevrahů a zvědaví jimž smrt byla čímsi cizokrajným k nedělním knedlíkům a ošizené omáčce spokojeně budou mít pár let o čem mluvit, jen já sevřen prázdným místem prošel daleko a pryč a sám znal ta místa kam dopadají mrtví v prvním dni kdy vítr přinesl chlad a kam pohlédneš je lhostejno a z herců odpoleden padají naučená slova útěch do klínů oděných v prostotu i hlas křídel a miliardy domovů mám když za jasna v mé mysli pohlédnu nahoru, kde jen ve tvých očích smějí hvězdy vycházet a cizí mladá s jizvou po slepáku mi hlasem plným akné hezky mlčí a v jejích očích čtu, jsi ještě hezký chlap…