Časová kapsa

Vstal. Jako každý den, tak i dnes ho probudily sluneční paprsky pronikající skrze otevřené okno. Nebylo tedy zamračeno, ale jako ten správný letní den to nevypadalo. Mraky na východě dávaly tušit přeháňce. Zašklebil se pod přívalem čerstvého ranního světla a neohrabaně se vyhrabal z postele. Dole u stole v kuchyni seděla a snídala jeho malá dcerka.
"Kde jsou všichni?" zeptal se rozmrzele.
"Už jsou pryč..." odpověděla ledabyle malá holčička.
"Aha..." řekl a sedl si i s talířem ke stolu.
"Tatí?" zvedla hlásek.
"Copak?"
"Dnes se mi zdál takový sen..." nahodila.
"Hmm..." pravil otec chroupaje přitom přichystanou snídani.
"No, mně se zdálo, že tam u toho plotu potkáš takového divného pána..." řekla a položila na stůl lžičku na znamení, že už má dost.
"Nemluv a jez!" řekl ze zvyku.
"Já už nemůžu!" namítala. Otec vzal beze slova její talíř a jeho obsah vysypal do koše s organickým odpadem.
"Neříkej mamince, že si nedojedla!" řekl když dojedl a vyšel z domu.

Jako každý den cestou do práce procházel kolem opuštěného skladištního komplexu, který ohraničoval vysoký rezavý plot. Letmo na ten plot pohlédl, když se mu v podvědomí mihlo to, co mu říkala dcera dnes u snídaně. A najednou se to stalo.

Stál někde jinde. Vlastně seděl. Totiž upadl. Tedy nejdřív stál, ale hned na to se mu podlomily nohy a už seděl. Nevěděl kde to je. Nevěděl co se stalo. Srdce se mu prudce rozbušilo. Vlastně věděl, kde to je, jakmile se trochu rozhlédl. Postavil se a vyděšeně se díval kolem. Byl na dvoře toho komplexu, jen pár metrů od vysokého plotu a mohutných, děravých vrat. Jen pár kroků od místa, kudy před chvílí procházel. Rozběhl se k plotu.

Jako každý den cestou do práce procházel kolem opuštěného skladištního komplexu, který ohraničoval vysoký rezavý plot. Letmo na ten plot pohlédl, když se mu v podvědomí mihlo to co mu říkala dcera dnes u snídaně. A najednou se to stalo. Kdosi rozrazil zbytky starých vrat. Nejdřív se lekl a pak pomyslel na zloděje. Pak vykřikl. Uviděl stát před sebou sám sebe. Ten druhý se taky vylekal. Po chvíli k sobě oba udělali několik váhavých kroků. A najednou se to stalo.

Stál někde jinde. Vlastně seděl. Totiž upadl. Tedy nejdřív stál, ale hned na to se mu podlomily nohy a už seděl. Nevěděl kde to je. Nevěděl co se stalo. Srdce se mu prudce rozbušilo. Vlastně věděl, kde to je, jakmile se trochu rozhlédl. Postavil se a vyděšeně se díval kolem. Byl na dvoře toho komplexu, jen pár metrů od vysokého plotu a mohutných, děravých vrat. Jen pár kroků od místa, kde před chvílí potkal svého dvojníka. Vyběhl na ulici a tam uviděl onoho dvojníka. Byl zjevně vyděšený.
"Byl tady!" křičel. "Byl tady a je pryč a je tady!"
Najednou si oba všimli, že se k nim blíží z dálky třetí. Vypadal bezstarostně. Spatřil je až když byl pár kroků před nimi. Vykřikl.
"Jenom klid!"
"Co se to děje?!"
"Radši zůstaňte stát!" řekl jeden. Ale jiný se rozběhl. A najednou se to stalo.

Jako každý den cestou do práce procházel kolem opuštěného skladištního komplexu, který ohraničoval vysoký rezavý plot. Letmo na ten plot pohlédl, když se mu v podvědomí mihlo to co mu říkala dcera dnes u snídaně. A najednou se to stalo. Někdo ho znenadání chytil a začal jím cloumat. S hrůzou zjistil, že je to on sám a začal řvát.
"Nechoď tam! Rozumíš, nechoď tam - běž zpátky."
Odhodil ho na zem. Byli tři. Stáli a nehýbali se. Rozběhl se k domu. Rozrazil dveře a běžel do pokoje za dcerou. "Co jsi to říkala o těch pánech?"
"O jakých pánech?"
"Dnes ráno, u snídaně!"
"Ale to už jsem ti přece před chvílí říkala."
"Kdy? Teď jsem se vrátil!"
Holčička se rozplakala. Vzal ji za ramena a začal ji cloumat.
"Co se ti zdálo?!"
"Zdálo se mi o takovém pánovi, co tě potká tam u plotu." popotahovala holčička.
"Jak vypadal?" ptal se dychtivě.
"Jako ty... byl ti hodně podobný..." holčička plakala, "Říkal ti, že se musíš vrátit a všechny... všechny pohřbít a pak i sebe..."

Stál někde jinde. Vlastně seděl. Totiž upadl. Tedy nejdřív stál, ale hned na to se mu podlomily nohy a už seděl. Nevěděl kde to je. Nevěděl co se stalo. Srdce se mu prudce rozbušilo. Vlastně věděl, kde to je, jakmile se trochu rozhlédl. Postavil se a vyděšeně se díval kolem. Byl na dvoře toho komplexu, jen pár metrů od vysokého plotu a mohutných, děravých vrat. Rozběhl se ven a uviděl spoustu svých dvojníků. Najednou ucítil neuvěřitelně pronikavý, ale jen sotva vteřinový nápor obrovské bolesti. V uších mu zalehlo. Na pár okamžiků ztratil vědomí, ale po chvíli zase dokázal otevřít oči. Viděl své břicho jak se mu roztéká na všechny strany a cítil jak se mu krev dere ústy ven. Věděl, že umírá, před očima se mu mihala zamračená obloha a v dálce dohlédl na svůj dům. Nevěděl...
Otevřel oči. Zjistil, že ho někdo táhne za ruce někam pryč.

Do tábora zrovna přivlekli nějakého raněného. Sledoval jeho rozteklé vnitřnosti. Všichni tady byli on. Nevěděl co se dějě a tak se zeptal sám sebe co stál vedle.
"Vyčlenily jsme se dvě skupiny." řekl, "jedna si myslí, že se musíme všichni zabít, zatímco my máme jiný plán jak se vrátit."
"Co, co se stalo?"
"Uvízli jsme v časové smyčce. Každou chvíli se tady objevím další. Pokaždé v minulosti projdu tou časovou smyčkou u toho plotu. Tak je nás čím dál tím víc. Jednoho mně napadlo vzít si brokovnici a všechny postřílet. Od té doby má tu samou brokovnici čím dále tím víc já."
Zůstal stát a ani nedýchal. Hlava se mu točila.
"Ta druhá banda, chce nejdříve vystřílet nás a pak se sám zabiju všichni. Já máme jiný plán  - už jsme se zkoušeli dostat do minulosti. Když jsme drželi časovou bránu, používali jsme zrcadla a elektřinu a magnetické pole, ale nic nepomohlo. Jeden z já, ale dostal nedávno nový nápad a tak se musíme zmocnit smyčky, kterou teď drží naše druhé já."
Pořád stál, ale mezitím se už parkrát nadechnul. Zanedlouho poté začalo mezi já v táboře vládnout vzrušení. Všichni se chopili své jedné a též brokovnice.

"Jako ty... byl ti hodně podobný..." holčička plakala, "Říkal ti, že se musíš vrátit a všechny... všechny pohřbít a pak i sebe..."
Na nic nečakal. Rozběhl se nahoru na půdu. Ze staré bedny vyndal brokovnici, která tam ležela už od dob jeho děda. Vedle ní bylo i spousta střeliva. Udělali z té staré zbraně součást  bezpečnostního systému domu takže musela být i funkční. Vyběhl ven a zamířil k tomu místu. Stálo tam už spousta jeho. Někteří měli brokovnice - ty samé jako on. Z vrat zrovna vyběhl jeden čerstvý já, značně zmaten. Než se stačil rozkoukat dostal to do břicha, udělal ve vzduchu piruetu a rozplácl svá střeva o zem.
"Počkej!" řekl jiný. "Je tady jedna banda mně, kteří se nechcou nechat zabít. Abysme se mohl vrátit musíme nejdřív zabít naše neochotné já a potom sebe."
"Dobře." řekl po chvilce úvahy.
Všichni se chopili své jedné a též brokovnice.

Stál někde jinde. Vlastně seděl. Totiž upadl. Tedy nejdřív stál, ale hned na to se mu podlomily nohy a už seděl. Nevěděl kde to je. Nevěděl co se stalo. Srdce se mu prudce rozbušilo. Vlastně věděl, kde to je, jakmile se trochu rozhlédl. Postavil se a vyděšeně se díval kolem. Byl na dvoře toho komplexu, jen pár metrů od vysokého plotu a mohutných, děravých vrat. Slyšel střelbu a výkřiky, sténání. Vrata se najednou rozrazila a objevil se pár jeho dvojníků, kteří se zuřivě prali, rvali si kůži nehty, kousali se a kopali. Jeden jednomu urval ucho a ten zavyl bolestí, vyplivl krvavý chuchvalec a upadl do bezvědomí. Druhý ho náruživě chytil za vlasy a začal mu tlouct hlavou o zem. V očích mu hrála šílená opera.
"Sežeru ti mozek! Sežeru ti mozek!" křičel, řval. Ještě než to ale stačil udělat ustřelil mu jiný já hlavu. Krvavé slizké cákance dopadly na nováčkovu tvář. Ten začal zvrcet div, že nevyvrhl vlastní žaludek. Jiný já k němu přistoupil a zeptal se:
"Na čí si straně?!"
"Já nevím!!!" křičel a z očí mu tekly krvavé slzy a z brady mu kapala směs zvratků a obsahu (ne)vlastní hlavy. "Nevím!!! Slyšíš mně!!! Nevím to!!! Nic nevím!!! Rozumíš mi ty jeden zkurvený hajzle!!! Aaaahhaaharggh!"
Dál už jen vydával těžko artikulovatelné zvuky, třásl se a plival krev.
"Stejně je to jedno." řekl jiný a zmáčkl spoušť. Nejdřív zabil sebe a pak jeho zabil on sám.

"Musíme se dostat do budoucnosti! Chápeš? A pak projít smyčkou! A dostaneme se na začátek!"
"Jak se chceš dostat do budoucnosti?" řekl."Přece podle mých výpočtů, pokaždé, když projdu smyčkou se čas stornuje. A děje se to pořád ve stejném intervalu. Je to něco okolo padesáti sekund. Tedy pořád se točím v těch stejných padesáti sekundách mezi tím co jsem prošel smyčkou a co tam projdu v minulosti znova. Po padesáti vteřinách se vrátí všechno zpátky jenom já přibudu a zůstanu. Za tu chvilku nestihne nikdo zvenčí nic udělat. Musíme se spolehnout na vlastní síly."
"Jsem v tomhle čase, ale zbytek světa je normálně dál. Já jsem prostě zmizel."
"Ne, celý svět se teď točí ve padesáti sekundách!"
"To je omyl! Jenom tenhle náš časový plán je zaseknutý a vždycky zaseknutý byl a já jsme v něm uvízli! Musíme se v tomhle plánu dostat do budoucnosti a z něj pak časovou smyčkou zpátky! Ta smyčka mně totiž posune o padesát vteřin do minulosti a jestliže se dostaneme za kritický bod, kdy jsem prošel smyčkou, budeme zpátky ve správném časovém plánu."
"A jak se chceš dostat do budoucnosti? Jak chceš přeskočit čas?"

Stál někde jinde. Vlastně seděl. Totiž upadl. Tedy nejdřív stál, ale hned na to se mu podlomily nohy a už seděl. Nevěděl kde to je. Nevěděl co se stalo. Srdce se mu prudce rozbušilo.
"Klid!"
"Zhluboka dýchat!"
Rozhlédl se kolem a zjistil že je v jakési hale. Všude kolem byli nějací lidé v bílých skafandrech.
"Co se to krucinál děje!?" křičel a pot mu přitom tekl po tvářích.
"Musíš se uklidnit!"
"My všichni jsme ty!"
"Uvízl jsem v zaseknutém časovém plánu a jsme tu už mnoho měsíců!"
"Je nás mnoho, každých padesát vteřin se ubjevuju na tomhle místě a jeden já přijde z domu..."
"Nejdřív jsme mezi sebou válčili - to byla Doba krve, teď nastala Doba pokroku, kterou nastolili ti nejmoudřejší já - vybudovali Podzemní město a sestavují časovou bránu, která nám má pomoct opět splynout v jednom správném časovém plánu..."
"Čeká tě tady nový život - nesmíš opustit tovární komplex - můžeme mluvit jedině s naší dcerou, které je u mně doma v pokoji - po padesáti vteřinách se anuluje a vrátí se na původní pozici před postýlkou. Na nic si nepamatuje. Nesmí nás ale spatřit dva, je pak rozrušená."
"Jestli si s ní chceš promluvit musíš si stoupnout do fronty před dům - je pěkně dlouhá."
"Dá se toho dělat mnoho - potřebujeme pomoct v Podzemním městě s potravinnou výrobou, nároky na ni se neustále zvyšují, ale vědecký výzkum už je zcela plný, krom toho máš jen prapůvodní vzdělání..."
Strčili mu do rukou nějaké letáky. Odvedli ho před budovu. Za chvíli se objevil další.
Věděl že tohle je okolí jeho domu, ale nepoznával to tam. Všude byl strašný nepořádek. Bylo tady spousta Já, někteří se povalovali po zemi, všichni měli stejnou láhev od vína - tu která dnes ráno byla v lednici. Stálo tady i spousta jiných Já v modrém obleku, který měl od dědečka. Měli brokovnice a bílé železné tyče. Tvářili se důležitě. Prohlédl si letáky co dostal - týkaly se hlavně témat jako Nepropadejte panice!! nebo Naděje žije!!, ale našel i Pěstování homosexuálních vztahů a Egonanie.
"Hej ty!" jeden z Modrých já se na něho zle podíval. "Jsi novej?"
Mlčky přikývnul.
"Dobře. Tak si pamatuj - já a všichni ostatní v modrým obleku jsem Strážcové, strážíme hranice komplexu a dohlížím na to abych se tu navzájem nemordoval. Ti co se tady povaluju jsou Filozofové a nejsou k ničemu, občas se zmlátíme pro zábavu některého z nich, tak se k nim raději nepřidávej. Ale hlavně..." Strážce se důležitě rozhlédl. "Hlavně se nepřidávej k Synům Schizofrenie, to bys měl se sebou pěknej malér!!" Řekl a odkráčel.
Vedle něho se objevil další já a měl na sobě to samé co on.
"Jsi novej?" zeptal se ho nesměle. On mlčky přikývnul.
"Tak si dej bacha na Syny Schizofrenie!"

V potemnělém koutě na okraji opuštěného továrního komplexu byl tajný vchod do Stínového doupěte, sídla Synů Schizofrenie, učitelů Nové moudrosti.
"Náš osud směřuje k vyvrcholení..." řekl jeden.
"Nezvratně." doplnil ho druhý.
"Směřuje k rozhodujícímu střetu dvou filozofických směrů, které se v Časové kapse vytvořily. Jsou to dva základní principy..." řekl jeden.
"Princip individualismu a princip kolektivismu." doplnil ho druhý.
"Jsou to základní otázky při tzv. "cestovaní v čase", jde o problém Zmnožení." řekl jeden.
"Totiž jde o to - jsem nás čím dál tím víc, nebo je nás čím dál tím víc?" doplnil ho druhý.
"Mnozí se touto otázkou zabývali a řešení většinou našli v hlavni brokovnice a vlastním mozku roztékajícím se po podlaze..." řekl jeden.
"Zešíleli." doplnil ho druhý.
"My, Synové schizofrenie, učitelé Nové moudrosti, jsme toho názoru - že rozdělením, oddělením od původního časového plánu vzniká nová bytost a každý jsme tudíž jiný..." řekl jeden.
"A zároveň stejní..." doplnil ho druhý.
"My chceme zabránit sestrojení časové brány, kterou se snaží postavit kolektivisti..." řekl jeden.
"Nikdo totiž neví co se stane, až ji někdo z nás projde - mohlo by to znamenat zánik mnoha unikátních bytostí..." doplnil ho druhý.
"A bezesporu způsobí zkázu celé Časové kapsy a všeho co jsme tu vybudovali." řekl jeden.
"Ve jméno humanismu!" doplnil ho druhý.
"Do boje!!"

Časová brána byla dokončena. Stála tady jako půlkruh vztyčený ve velkém tmavém prostoru výrobní haly. Uprostřed tohoto půlkruhu to jemně jiskřilo. Kolem bylo poházeno mnoho různých přistrojů, panelů, papíru s náčrtky a vyrobními postupy. Papíry byla zakrváceny. Leželo tu mnoho mrtvých těl. Vědečtí pracovníci v bílých pláštích s krvavými nástroji v rukou, Synové schizofrenie fanatičtí i ve chvíli vlastní smrti. Rozbité láhve filozofů a zaprášené modré obleky strážců. Uprostřed toho zmatku se krčil muž s řeznými ranami na tváři. Po těle mu stekála krev. Pomalými šouravými kroky se přibližoval k bráně. Zakopl ale o jednu z mrtvol a upadl těžce na zem. Z vypětí posledních sil dokázal vytěžit to, že se napřímil a doplazil se až k tajemné jiskřivé ploše uprostřed brány. A tehdy ho zasáhla chvíle zaváhání. Chvíle osvícení, chvíle, které mu otevřela vědomí, spojila jeho mozkové buňky a na malý okamžik vytvořila supervědomí. Chvíle kdy se ho dotkl Bůh. Pomalu zvedl ruku a ponořil ji do jiskerného prostoru. A tehdy se to stalo. 

Stál u starého rezavého plotu, u starého komplexu. Stál pevně na nohou. Byl oblečený jako tehdy, když se vydal z domova do práce. Rány a krev zmizely. Byl krásný letní den, jen občas osamělé mraky zakryly na obloze kotouč slunce. Pomalu vytáhl kapesník a otřel si pot, který mu začal stékat z čela do očí. Třásl se i když bylo velmi teplo. Rozplakal se a klesnul na kolena. V tichém šílenství setrval několik minut. Potom se vzpamatoval a vstal. Setřel si kapesníkem slzy ze tváře a upravil si pomačkanou košili. V tu samou chvíli milióny jemu podobných mužů běsnily v nekončící pekelné vřavě vlastní časové kapsy, která měla trvat do skonání věků.