Já a ti druzí

Při pohledu na ty dva se mi chtělo brečet. Byli tak šťastní, jakoby si ani neuvědomovali, co se stalo. Možná si to ani neuvědomují. David a Petr si vesele hráli a na pískovišti a mě prolétávalo hlavou, jak se o ně postarám. Nebude to snadný. Asi přeruším školu než trochu vyrostou. Uvidím. Vzala jsem oba brášky za ruce a vedla je domů. Po cestě se mě Péťa zeptal: „Kde je máma s tátou?“ „Víš oni jsou pryč… už se nevrátí.“ Přeci jim nemůžu říct, že byli zastřeleni, i když by to nepochopili. „Proč se nevrátí? Vždyť jsi říkala, že se vrátí.“ Už jsem mlčela. Nikdy jsem ke svým rodičům neměla kladný vztah, dokonce jsem je nenáviděla, ale kluků mi bylo líto a chtěla jsem se o ně postarat co nejlíp a vychovat je jako vlastní.

Hodila jsem na stůl poštu co přišla… samý složenky. Budem muset šetřit. Sice jsem zdědila nějaký finance, ale nemám žádný příjmy… Už teď jsme neplatili za telefon, který jsme zrušili a za televizi, kterou máme přes satelit. Internet necháme, ten se bude hodit.  Lednička byla poměrně plná, to máme na nějakej čas klid. Zašla jsem za klukama a řekla jim, že budeme šetřit, ať zbytečně nenechávají rozsvíceno a tak podobně. Akvárko půjde pryč, prodám ho a dostanu nějaký penízky. Teď je to ještě dobrý, ale co až půjdou kluci do školy. Vzala jsem do rukou pár knížek a šla za nimi. Naučím je číst, ne hned teď. Časem. Přečetla jsem jim odpolední pohádku, oni usli a já  sedla k internetu a začala hledat nějakou práci. Nikde nic, všude chtějí praxi. Stejně bych nastupovala až na začátku měsíce, takže mam ještě trochu rezervu. Ještě jsem si prohlídla oblečení kluků. Je nezničený a mají ho dost… naštěstí. Potom jsme se společně dívali na televizi a k večeři jsem jim namazala chleba s máslem. Sama jsem si vzala jen jogurt s rohlíkem.

Za pár dní za mnou přijel můj přítel… Vzal nás na výlet a mě bylo konečně fajn. Zůstal přes noc, kterou jsme celou s klukama prokoukali na DVDčka co Pavel půjčil. Kvůli nám si vzal na týden dovolenou. Udělal mi hroznou radost. Oba bráškové mu říkají strejdo. Je to fajn. Jediný co mě pořád trápí jsou peníze. Pavel mi sice nějaký nabídl, ale to se mi moc nechce. Jsem moc hrdá na to, abych si nějaký peníze vzala.

Konečně mam práci… Pavlův známý zakládá společnost a potřebuje sekretářku. Když mu Pavel vysvětlil mou situaci sám mi to místo nabídl. Začala jsem vydělávat dost na to, abychom si mohli dopřávat každodenní teplou večeři a úplně normálně koukat na televizi a svítit. Jen se bojím, že se prostě něco pokazí. Tušila jsem dobře. Dneska , když jsem končila, mě zastavil Mustafa, můj šéf, já se ptala, jestli ještě něco potřebuje. On mi sáhl na stehno a já ucukla. „Co to děláte? Cosi to dovolujete?!“ Spustila jsem a srdce mi bylo hrozně rychle. „Ale copak? Přece se ti nehnusím? Nebo jo?!“ mluvil samolibě a přitom mě pozoroval. „Nezapomínej, že se staráš o své bratříčky.“ Chvíli se odmlčel. „Do zítřka si to rozmysli.“ Otočil se na podpatku a odešel. Poslední větou mě úplně rozhodil a domů jsem přiběhla v slzách. Kluci na mě zděšeně koukali a snažili se mě utěšit. Vlezla jsem do vany a napustila si horkou vodu. Chvíli jsem jen tak ležela. Pak se ve mně cosi zvrtlo, vzala jsem do ruky žiletku a oholila jsem si nohy. Bojíme o svoje brášky a nedopustila bych, aby mi je odvedli někam do děcáku.

Ráno jsem si natáhla samodržící punčochy, tu nejkratší sukni co jsem měla a triko s velkým výstřihem. Připadala jsem si jako kurva, vlastně jsem se jí na chvíli stala. Mustafova kancelář je na patře, kde je jen on a já. Seděla jsem na židli, ruce na kolenou a slzy na krajíčku. Tohle se muselo stát zrovna mě. Mustafa vyšel z výtahu. „No vidíš, jak jsi rozumná, takhle se mi to líbí. Po obědě tě budu čekat.“ Cože? Až po obědě? už jsem to chtěla mít za sebou. Mustafa byl sice docela pohlednej chlap, ale měla jsem k němu odpor a hlavně přítele mam. Dopadla jsem přesně tak jak jsem se bála. Zaprodávám své tělo jen abych si udržela práci, jak nějaká laciná děvka.

Na oběd jsem ani nešla, neměla jsem chuť. Chtělo se mi zvracet. Když už byl Mustafa zpět v kanceláři, zvedla jsem se a šla za ním. Vešla jsem do kanceláře, zavřela za sebou dveře a sedla si na sedačku naproti dveřím. Všechno se ve mně bouřilo. Přemýšlím, jestli by se tohle stalo, kdyby mu Pavel o mě neříkal všechno. Možná by to zkusil, ale teď mě drží v šachu. Sedl si vedle mě a začal mě svlékat. Mustafa si užíval, zatímco já jsem celou dobu plakala a hrozně se mi chtělo ječet. Nebyla jsem ze sebe schopná vydat hlásku. Otevřely se dveře.

Pavel. Hurá! Všechno ve mě zajásala s nadějí, že mě ho konečně zbaví. To se však nestalo. Chvíli jen koukal a pak za sebou zabouchl dveře. Celej svět je proti mně. co jsem komu provedla? Kam odešel? Co si o mě myslí?!... No tak, vrať se!!! Nevrátil se. Nechal mě tam ve spárách mého zvrhlého zaměstnavatele. Když bylo po všem, oblékla jsem se do oblečení co ze mě ten grázl sundal a s brekem jsem zaběhla do prvního baru všechno spláchnout kamarádem alkoholem. Nevím kolik jsem toho vypila, ale bylo toho hodně moc. Šíleně se mi motaly hony. Chlapi v tom baru mě neustále obtěžovali a  pokřikovali na mě.  Záhadným způsobem jsem se dostala domů. Sice už bez breku, ale za to úplně na dně. Shodila jsem ze sebe kabát na zem a pak se tam objevil Pavel. Chtěla jsem ho obejmout, všechno mu říct a dostat to ze sebe. Jenže když jsem od něj bylo sotva krok, vlepil mi facku až jsem upadla. Začal na mě řvát a nadávat mi. Brečela jsem jako nikdy předtím a bylo mi šíleně líto, že to říká zrovna on. Neustále opakoval jaká jsem děvka. Sebrala jsem trochu sil „Ty vůbec nic nevíš! Vůbec, ale vůbec nic!“ Řvala jsem na něj co jsem mohla a z očí mi tekly slzy. On na mě koukal vyčítavým a pohrdavým pohledem. „Tak se pochlub co bych měl vědět? no?!“ „On mě vydíral. Chápeš to?!“ „Jo? a čím?“ v jeho hlasu už se objevilo trochu zájmu. Pořád jsem seděla na zemi. „Říkal, že mě vyhodí, pokud to neudělám.“ Já to nechtěla.“ Už jsem z toho byla unavená a zoufala. Docházely mi i síly na něj zařvat. Pavel si sedl vedle mě a pozoroval mě. Ještě jsem se zmohla na tiché: „Nechtěl jsem, aby se klukům něco stalo.“ Pavel mě objal a už nikdo z nás nic neříkal. Kluci spali u kamaráda, tak naštěstí byli ušetřeni tohohle divadla. Usla jsem mu v náručí a on mne odnesl do postele…

Ráno jsem se probudila  a Pavel mi říkal, ať dneska nechodím do práce. S tím jsem bez váhání souhlasila a pak odešel. Nasnídala jsem se a vzpomněla si, že mam v práci ještě nějaké své věci. Půjdu si pro ně. Když jsem tam přišla, slyšela jsem z kanceláře hlasy, ale ty jsem ignorovala, protože už jsem měla připravenou výpověď. Věci jsou už skoro sbalený a těším se domů. Výpověď rovnou nechám na stole, nebude se sem už vracet. Hlasy z kanceláře se mění v křik. Nebudu se tu raději zdržovat. Kdo ví, co ten hajzl komu provedl. Byla jsem skoro na odchodu a pak se ozvala rána. Tenhle zvuk znám… někdy jsem ho už slyšela. Určitě. To byl výstřel. Otočila jsem se a otevřela dveře do kanceláře. Mustafa se tam koupal v kaluži nejspíš vlastní krve. Nikdo další tam nebyl. Okamžitě jsem zavolala policii. Přijeli během chvilky. Všechno to tam zkoumali a odvezli si mě na stanici. Když jsem jim řekla, proč jsem dávala výpověď, hned jsem se stala podezřelou. Večer za mnou přišla policie znovu. Tentokráte to nebylo kvůli Mustafovi. Chtěli, abych identifikovala Pavlovo tělo. Byla jsem v šoku a jela s nimi. Za celou cestu jsem nebyla schopná vydat ze sebe jediného slova.

Dorazili jsme na patologii, kde na mě koukalo zpod prostěradel několik párů nohou, ocejchovaných cedulkami. Udělalo se mi mdlo. Zastavili jsme se a doktor odkryl plátno. Okamžitě jsem Pavla poznala a zhroutila se na zem, s hlavou v dlaních mokrých od slz. On mě opustil. Jak mi to mohl udělat? Já ho nenávidím. Nenávidím!!! Jsem sama. Bez něj. Už nechci žít. Mluvilo ze mě zoufalství a sebelítost. Chcete odvést domů?“ otázal se nejmladší policista. Byl to strážník Kryštof. Jako bych se zbláznila: „Jak zemřel?“ „Byl zasažen bodnou zbraní přímo do srdce. Tu zbraň ještě nemáme.“ Jela jsem domů. Snažila jsem se uklidnit, a tak jsem si hrála s klukama.

Za několik dní byl pohřeb. Přistoupil ke mně Kryštof: „Už máme zbraň. Byli na ní otisky Mustafy Mussy.“ Pak chvilka ticha. „Ještě něco. To on zastřelil Mussu.“ Zvedla jsem oči a pohlédla na něj. „Co? To jako vážně?“ jak to ten hlupák mohl udělat?“ Kéž by se ně něj vykašlal. Byli by jsme teď spolu a poměrně šťastní. Namísto toho teď kluci nemají strejdu, já člověka, který mi sebral kus mého srdce a s bídnou prací za pár korun. „Ano, to myslím vážně.“ Ježiš. Vždyť to byl úplně skvělej člověk. „Můžu Vás obejmout?“ Kryštof na mě koukal poněkud zmateně. „No můžete.“ Objala jsem ho a myslela na Pavla. Jak moc bych mu chtěla poděkovat, že se byl za mou čest. Byla jsem na něj hrdá. Bohužel teď už není mezi námi. „Děkuji za všechno. Moc jste mi pomohl.“ Dala jsem mu polibek na tvář a ještě jednou poděkovala.