Pšt

Nedostatek opětované lásky ve mne.... vzbouzí pláč krve

prsty již nepogují po strunách rozladěné kytary

ruce již neumějí chytnout paličky tak,

aby po jediném úderu do hajtky nevypadly

Sladkost krve v ústech s bílými zuby

Ten úsměv, ten smutný úsměv

to obejmutí smrtélné viny lásky

Nikdy jsem nechtěla aby to tak dopadlo.

Nikdy jsem nechtěla aby to zase začalo.

Já debil jsem to dovolil.

Tiše budu pykat... hlasitěji. NAHLAS!

Nekopej tak silně do toho kopáku! Vždyť rozerveš tu blánu

Koupím si novou, stejně jako náplast na rozkousnuté srdce

Chtěla bych umět popsat ten šílený záchvat srdce

oběšený provazem melancholie

podporovaný neuspěchem....

naslouchejte mi někdo prosím...

...

T

I

CH

O

...

Můžu mluviti do skonání světa a stejně nepochopíš, co se Ti snažím říci.

Můžu ovšem také mlčet, a Ty pochopíš jak moc Tě miluji, pochopíš, že bez Tebe stejně umřu natáhnutá na skřipec samoty. Pochopíš, že obětovat ten strach ze sklámání, které tak či tak příjde stojí za to bezpečí, jež láska nabízí.