Ohlasy písní kovových

Heavy metal byl už od svých počátků nekonvenční záležitostí založenou na hlasitosti a rebelství, což s sebou nevyhnutelně přináší větší či menší sklony ke kontroverzi. Ačkoliv kapely jako Metallica tuto hudbu alespoň částečně protlačily do mainstreamu, stále existuje velká spousta undergroundovějších formací (a okolností s nimi spojených), které jsou pro běžného posluchače těžko stravitelné. Na následujících řádcích jsem se proto pokusil zamyslet nad určitými aspekty, jež vedou k nejčastějším názorovým střetům, a dospět pokud možno k objektivním a argumenty podloženým závěrům.
Určitě si mnoho lidí pomyslí „Co to proboha je?“, pokud spatří například dlouhovlasého mladíka v černé mikině s nápisem Cannibal Corpse a s vyobrazením některého z nesčetných krvavých motivů populární deathmetalové kapely. Chápu, že někoho obrázek dvou kostlivců kuchajících těhotnou ženu a nadpis „Butchered At Birth“ (Zmasakrovaný při narození) pobouří, avšak konkrétně v tomto případě se jedná o extrémně pojatou nadsázku, jakou nemůže snad žádný průměrně inteligentní jedinec brát vážně. Násilí a brutalita objevující se na obalech desek a samozřejmě i v textech „řezníků z Buffala“ je pouhým doplňkem jejich hudby, zahrané mimochodem na absolutně špičkové úrovni a nepostrádající čistě muzikální kvality (ačkoliv zarytý fanoušek Eltona Johna to pochopí těžko), o čemž mimo jiné svědčí statisíce prodaných desek po celém světě. Z estetického a myšlenkového hlediska jistě není text o sodomii s hákem na maso či znásilňování ženy nožem na nijak vysoké úrovni, nicméně lze ho považovat za stupidnější než donekonečna omílané „Ach, bejby, měl jsem tě tak rád a teď mi pro tebe srdce puká“? Pokud se chcete stát textařem Cannibal Corpse, musíte alespoň disponovat určitou fantazií a obrazotvorností (ideální je být fanouškem zombie hororů se sklonem k černějšímu humoru). Namítne-li někdo, že „to jsou hrozné věci“, budu s ním souhlasit, avšak stačí si pustit večerní zprávy, aby nám nezbylo než uznat, že takové a ještě horší věci se dějí na naší planetě každý den a skutečně se při nich trpí. Kapely jako Cannibal Corpse pouze odrážejí hořkou realitu a fungují spíše jako určitý ventil přirozené lidské agresivitě. Pochopitelně zde má své místo i snaha šokovat, jež je vlastní každé mladé generaci (například „Zdechlinu“ Charlese Baudelaira bychom mohli pokládat ze předchůdce morbidních deathmetalových veršíků). Na rozdíl od opileckého symbolisty jsou členové Cannibal Corpse duševně zdraví a pohodoví umělci, kteří prostě chtějí naplňovat svou vlastní hudební vizi. Naprosto absurdní je potom fakt, že byli jen pro svá záhrobní témata nuceni přerušit turné po několika zemích a v Německu sice vystupovat mohou, ale nesmějí hrát skladby ze tří prvních alb. Pokud vezmeme v úvahu, že texty na dalších deskách se možná akorát zbrutalizovaly a že vokalistovi stejně nejde při jeho „ultrapodladěném“ hlasovém projevu prakticky vůbec rozumět (natož na koncertě), jeví se zmíněná opatření přinejmenším jako zavádějící či přímo pokrytecká.
Násilné texty a celková „brutal image“ metalových kapel tedy dle mého mínění žádný skutečný problém nepředstavuje; závažnějším případem je však vyhrocený satanismus a extrémně protikřesťanské smýšlení. Nebudu zde rozebírat klasické skupiny jako Slayer či Venom, jimž sloužil satanismus hlavně v raném období tvorby jen jako provokující póza, což později samy přiznaly. Pominu i zatvrzelé floridské ďábly Deicide a samozřejmě mnoho dalších, jež používají pentagramy a obrácené kříže jenom proto, aby přitáhli pozornost. Zaměřím se zde výhradně na v mrazivém chladu severní Evropy zrozenou skandinávskou blackmetalovou scénu.
O tomto tématu toho již bylo napsáno dost a dost, takže jen pár základních informací pro nezasvěcené: na počátku devadesátých let lehlo v Norsku popelem několik starých křesťanských kostelů a dokonce byly spáchány vraždy; všechny tyto tragické události se točily kolem kapel Mayhem, Burzum a Emperor a jejich hlavním iniciátorem byl tehdy asi dvacetiletý frontman Burzum (a svého času baskytarista Mayhem) Varg Vikernes, skrývající se pod pseudonymem Count Grishnackh. Pachatelé podle svých slov chtěli „navrátit Norsku původního pohanského ducha“, což může vysvětlit (pochopitelně nikoliv ospravedlnit) kostelní žhářství, avšak stěží lze najdeme záminku pro ubodání homosexuálního muže bývalým bubeníkem Emperor Faustem či zabití Euronyma, kytaristy Mayhem, samotným Countem Grishnackem. Vikernesův otevřený antisemitismus a fašismus, jeho nihilistické postoje, výroky a odvolávání se na vikingské bohy svědčí o nepříliš velké psychické vyrovnanosti a snad i o nějaké zvlášť vyhrocené formě chorobného exhibicionismu. Ať tak či tak, nyní si „Hrabě“ odpykává jednadvacetiletý trest ve vězení, kde dál skládá hudbu a také píše knihy.
Aby bylo jasno, v žádném případě se zmíněnými činy nesouhlasím, ovšem chtěl bych se teď na ně podívat z jiného úhlu, z hlediska čistě hudebního. Je třeba si uvědomit, že black metal ve své ryzí formě je především maximálně pocitová záležitost. V tomto směru se spíše než death metalu, založeném na precizní technice, blíží punku. A stejně jako ortodoxní punk propaguje anarchismus, opravdový black metal bojuje proti náboženství a hlásá satanistické a pohanské myšlenky; je to jeho podstatou.. Jde o to, že Vikernes a spol. nejenže páchali odsouzeníhodné trestné činy, nýbrž také tvořili hudbu, do které dokázali neuvěřitelně sugestivním způsobem vměstnat své pocity, myšlenky a celou svou (třebas černou) duši. Pokud si jako příklad vezmeme dnes již neexistující kapelu Emperor, jejíž členové měli kromě výše uvedené vraždy na svědomí i zapalovaní kostelů, znesvěcení hrobů a kdovíco ještě, avšak mimoto se dokázali za necelých deset let vypracovat z dřevních začátků až na neoddiskutovatelný instrumentální i skladatelský blackmetalový vrchol, musíme uznat, že tato hudba vnímavému a soudnému posluchači zprostředkovává skoro až transcendentální zážitek. Mix zběsilé (místy skutečně neuvěřitelné) rychlosti, řezavých riffů proložených monumentálními klávesovými motivy, krákoravého vokálu občas střídaného vznosným hymnickým zpěvem a textů plných nejen satanismu, ale i opěvování norské přírody, pocitů samoty, odcizení a bezbřehé melancholie, se už ani nedá považovat za metal, ale za zhudebněné severské poselství. V porovnání například s už rozebíranými „kanibaly“ zde sebemenší nadsázka nemá místo; ačkoliv muzikanti používají fantaskní obrazy a metafory („Thus Spake The Nightspirit“ (Tak pravil Duch noci), „I Am The Black Wizards“ (Jsem černými čaroději) apod.), vše myslí naprosto vážně a upřímně, což ostatně svými činy dokázali. Znovu zdůrazňuji, že rozhodně neobhajuji, co provedli, ale na druhou stranu tak jejich hudbě můžeme stoprocentně věřit. Přelomové album z roku 1997 poeticky nazvané Anthems To The Welkin At Dusk (Hymny zešeřelému nebi) hovoří za vše.
Hudba by neměla být o penězích, módě nebo trendech, ale především projevem emocí a uměleckého cítění. Osobně si myslím, že čím je tvrdší a méně přístupná obecnému vkusu, tím je upřímnější, protože lidé, kteří ji tvoří, si jdou vlastní cestou bez ohledu na to, co se líbí většině. Hlavně že se s tím ztotožňují oni samotní, ať už zpívají o porcování zaživa na sto způsobů jako Cannibal Corpse či o odevzdání duše ďáblu jako Emperor. Je důležité jejich hudební vyjádření respektovat, samozřejmě jen dokud nepřekročí únosnou míru jako v Norsku. Metalová hudba je temná, hlučná a agresivní, nicméně stala se neoddělitelnou součástí naší současné kultury. A pokud vnímáme kulturu mimo jiné jako odraz stavu určité doby, měli bychom se možná nad sebou zamyslet.

---