O Kamenech

Pohladil tvář v zrcadle,
usmál se pohledem plným pavučin,
koupal si nohy v jezeře
a poté do ní močil,
kámen nosil v srdci
a rtuť v žilách,
chodil bos po nohou jiných,
zavíral oči před sluncem,
pozoroval ptáky, ale zbavit se kamene,
to nechtěl.

Sedával u ohně,
v myšlenkách pálil vše okolo,
trhal jiným zuby,
sám měl kazů dost,
stával v řadách vláken vat,
přesto když zafoukal vítr,
musel se namáhat,
sypal lidem sůl do očí,
jeho oči plné pavučin
smály se na zrcadlo,
strhával cizí naděje rostoucí okolo
jako život nestrhl jej,
pohrával si s kousky snů,
které převaloval v tučných prstech,
sám si dával jména
a jedině sám je vyslovoval,
pěstoval ovce.

Každé ráno chodil nahoru,
dívat se, jak se choulí,
hladil je kladivy,
salaš postavil ze železa,
jež stále reziví,
ale nikdy nezreziví.

Každým dnem těžklo jeho srdce,
každým dnem byly jeho žíly plnější,
až se srdce propadlo tělem,
dopadlo až na zem,
tělo se hroutilo
jako dům při demolici,
obrátilo se v prach,
rtuť se odkutálela.

Každý den tu chodí lidé,
kopají do jeho srdce,
které žije,
kopají do kamene,
který cítí,
kopají do něj,
aniž by cokoli věděli.

---