O světě a nesvětě

Listy leží na kamenech
v rukou třímají můj osud -
nebo to je jen dech,
který mě udrží naživu.
Listy mluví, kráčí,
země pode všemi taje.
A poví:
znal jsem tě,
či nikoli.
Ostrý výraz v očích,
a, Ještě jsme se nedohodli.

Pod mechem se skví diamanty,
ty tam zasadilo samo nebe,
ale už nemluví...
Aspoň ne ke mě,
jen pro sebe.

Poštu obracím v prstech
a snažím se přijít,
jak ji otevřít?
Někdy to jde samo,
ale jinak vůbec.

A ta trocha,
co jsem stačil nastřádat,
leží pracně schovaná,
až na dně.
Ale strážím se dnů,
kdy to nebude na mně,
až promluví.

Brodím se listím
a chvílemi... ztrácím dech,
vítr plácá po zádech,
"ty starý brachu"
šumí mezi peřejemi.

A vždy tady je trocha strachu,
co nechává mě
jenom stát a dívat se.
Neznám tě,
šeptám všemi slovy.
To ty, jenž si mě obral,
jsi mi vše vrátil,
i s úroky,
marně to zkouším pochopit.

Neznám tě, zatím,
kolébá se na zastávce
a pracně vystříknutá kaluž
je jeho znamením

PŘÍTOMNOSTI

Jak se snaží mi pomoci,
ale chudák každým slovem ubližuje.
Je to on.

A to on mluví přes listy,
takhle ubližovat nemusí.
Staniž se!
Ony řvou,
strhávají si vlasy,
stísněně kráčí po zemi.
Do neznáma - kdo ví kam?
Kam svět splývá v jednolité moře?
A zapomeň na hoře!
I když se tu rýmuje,
patřit tady nemusí!

Však vítr jednou prach rozpráší,
do posledního zrnka,
a my uvidíme jasně,
tak, jak se to od nás očekává,
budeme vědět,
že SEREME na očekávání.
My to budeme vědět a CHTÍT!

Světla zvolna pohasla
a umělec jde se svěšenou hlavou domů.
Nemusí se smát,
i tak může mít radost.

Opona spadla a diváci
se trousí domů.
Někteří se nesmějí.
A přesto mají radost.
PRáVě tito.
Přijdou domů,
zapnou televizi - a nebude to televize.
Osmaží si vajíčka - TO
přece nejsou VAJÍČKA!
Rozkřičí se na všechny,
vlastně jindy by řvali,
teď pouze šeptají.

O temných hvozdech v pokraji,
kde každý vzlyk ozve se
mnohokrátou ozvěnou,
o tlejících pařezech,
hrajících svou věčnou, shnilou píseň,
o jelenech s velkými zářícími hvězdami mezi parožím,
o tichém smutku,
kterému tu všichni rozumí.
O chtíči lehnout si mezi pařezy
a pochopit jejich píseň,
jejich věčnou píseň,
stát se tlejícím pařezem,
a o dnu, kdy se mu bude chtít žít,
více než dnes.

Jeden z lidí,
kteří odešli,
byl takový.
Nosil nůši na zádech,
byla plná zárodků představ, snů,
embryí vyříznutých před porodem.
Po tomto večeru poznal její tíhu,
po tomto večeru ji chtěl shodit,
ale ruce k tomu nestačily.
A lehnout si s ní mezi pařezy -
krajně nepohodlné.
I utvářel si přehled svých snů -
převáděl je v obrazy.

Při prvních obrazech mu v nůši vždy trochu zbylo,
jeho provedení nebylo plné.
A časem jeho obrazy začaly vzkvétat,
ve scenérie plných
jarních dálav,
letních večerů,
podzimních dešťů,
zimních plání.

Jeho duše se počala čistit,
on začal vidět sebe,
nůše byla stále více prachem
a jeho obrazy jejím obsahem.
Na konci života vše spadlo.
Alespoň na konci se cítil volný.

Tyhle zárodky nezmizí.
Vždy tu budou - ať už jako obrazy,
nebo obsah nůší,
které nosíme stále s sebou.
A nepohltí je ani tma.
Svou září tu vždycky budou.

---