Báseň ve stavu zrodu

Ze sbírky "Vůz slz"

Muž, který píše volným veršem báseň

je vlastně podvodník

chce napsat všechny obrazy

které hned po namalování spálili

a namalovat všechny básně

zakázané

nevydané

zoufale se snaží dělat z frází věty

které nečetl nikdo než jejich autoři

než uhořeli na hranici svých spisů

 

Muž, který píše volným veršem báseň

je nejhorší ze všech autorů

i ten,

který má nejméně naděje,

náznak talentu,

nic než záblesk,

je nad ním

 

"Viděl jsem je

když jsem přepadl přes okraj Země

byli tam

čtyři sloni

na zádech ohromné želvy

kterou jsem jen tušil někde dole

jako černý stín

Byli nezměrní

oči se jim diamantově leskly

v ledovém jiskření vesmíru

stáli ozářeni mrazivým světlem hvězd

stamiliónkrát větší než červení obři

všech galaxií

Kejklíř Kepler

a jeho dvojenec - rváč Tycho de Brahe

zakletí do mazlavých panáků na Pohořelci

jim vyhlásili svatou válku

vypustili je jak nafukovací hračky

Ale oni tam jsou

složení z atomů velkých jak fotbalové míče

jen tak si lze představit jejich mohutnost

tiše vzdorují

nevědeckým pravdám"

 

Muž, který píše volným veršem báseň

hledá pravdu

jako puberťák pohled na nahou ženu

hledá v knihách vypadlé díry po suku

kterými by mohl zahlédnout

alespoň část některého jejího údu

a lapajíc rozkoší po dechu

se domýšlet

kterého asi

 

Muž, který píše volným veršem báseň

přichází zásadně pozdě

nikdy není v pravý čas

na pravém místě

Geniální útržky

padají do kanálů

básněmi, pro které si čtenáři rvou vlasy

podpaluje v kamnech

hraje si se Smrtí "Krvavý koleno"

a v teskných šedých chrámech,

zamyšlených jak báby na záchodě,

loudí na Bohu jedinou příručku

poslední opravdu důležitý návod

"Jak se nestat mučedníkem"

ale tuší

že ho psali lháři

 

"Podivně chodí po nebi hvězdy

a kacíři se šklebí z pranýřů

je mi hnusně

Zatímco recitační sbory těhotných žen

spustily lamento

ke cti nejvyššího jména

Svět prchá stažený z kůže -

- absolutní svléknutí

zatímco prší na Telčský zámek

olovo z roztavených kulí

na mariášových kartách

Flek na hru!

Zběsile prchá Jan Lucemburský

volaje: Království za koně!

Rybáři už zatahují na Prahu

siví a nehybní nad svými pruty

kterými byla zmrskána svatá Kateřina

Jděte do prdele, moji věrní!

zavelel admirál Kolčak

ale bylo už pozdě

jen ponocní ospale zvedli hlavy

nad svými půllitry

Mrzlo až hvězdy zvonily

jak led, když trhne

Kreslím si do prázdných důlků oči

ale je to marné

stále vidím jen tmu."

 

Muž, který píše volným veršem báseň

se považuje za nejubožejšího ze všech tvorů

zoufale žebrá o trochu talentu

kterým by omluvil

a vysvětlil

svůj život

svou existenci

která tak bolestně obtěžuje lidi a svět.

Se zuřivostí sebevrahů

žebrá o atom smyslu,

logiky a vysvětlitelnosti,

ale slyší jen cynický chechtot všemohoucího,

odmítajícího dát si byť i jen přezdívku

"Stvořitel"

 

Muž, který píše volným veršem báseň

tloustne

minutu od minuty

nese víc a víc

vidí své zvedající se břicho

a jako lehký vánek na hlavě

cítí úbytek vlasů

Zatímco Zlo s anihilátorem místo žaludku

neplodné a impotentní zároveň

v obrovských kusech trhá a žvýká svět

a lačnými kostnatými prsty surově dojí

věčně těhotné Dobro

prožívající odevzdaně a trpělivě

permanentní porod

nezbytný pro existenci Všehomíra

 

Muž, který píše volným veršem báseň

se slzami v očích draží slova

ale řeč mele z posledního.

Jak písek ze síta

mizí zrníčka významu a poselství

až slova

s vypíchnutýma očima

a propíchnutými ušními bubínky

šátrají po zdech domů vratkým krokem.

Pomalu končí zásoba básní

ukrytá v houští řeči

než slovům nalijí do nosů žíravinu

usekají ruce a nohy

a vyříznou jazyky.

 

Muž, který píše volným veršem báseň

neví,

že tím hledá vlastní způsob jak žít.

Ví jen, že žít v lese ve srubu,

postaveném vlastníma rukama

je naivní

každé ráno líbat na prosté posteli svou ženu

je naivní

mít krásné, zdravé děti

a hrát si s nimi každý večer

těsně před západem slunce na zápraží

je naivní

také chodit každou neděli

na mši do kostelíka

tam dole ve vsi

a s úsměvem odpovídat na pozdravy sousedů

je naivní,

vytržené z reality,

obnaženě zranitelná,

snadno vysmívatelná,

planeta bláhových romantiků,

svádících k zabití pro jednoduchost

a nepostižitelnost takového činu.

 

Ale muž, který píše volným veršem báseň

se snaží nebýt naivní

I školák by to snad napsal líp!

Tak něco pro zamilovaný študenty...

tenhle si hezky hraje...

jo, pěkně ho hnát vod šesti ráno do fabriky...

ten v životě nevydělá ani korunu...

kdo to má číst...

 

Muž, který píše volným veršem báseň

zoufale zápasí s vlastní ubohostí

ale každé ohlédnutí dozadu

ho přesvědčuje o marnosti celého zápasu

Čas zkrucuje i nejvášnivější skutky

do beznadějného směšna,

z básní dělá hajzlpapíry,

které je nutno co nejrychleji spláchnout

aby se zbytečně neprodlužoval pocit trapnosti.

Ubohost se plíživě rozlézá životem

a degraduje ho na dětskou stavebnici,

kterou za chvíli přijde slečna vychovatelka uklidit

aby ten nepořádek nedělal ostudu.

 

Muž, který píše volným veršem báseň

ví,

že jenom všednost je možno donekonečna opakovat

ale neopotřebovává se i ta?

Neznatelně

nanometr po nanometru

mizí hloubka mileneckých vztahů,

manželské a mateřské lásky

až teď po tisících letech

si držíme hlavu v dlaních:

něco jsme zanedbali!!

 

Muž, který píše volným veršem báseň

má stále míň

až k úplnému nemajetnictví

Postupně shledává,

že všecky jeho vily,

domy a paláce

Jsou jenom malé,

zplna betonové stavbičky

na skalkách v cizích zahradách,

že všecky jeho drahocennosti a starožitnosti

jsou jen nakreslené

lacinými pastelkami

na balicím papíře.

Největší událost lidstva,

kterou vyfotografoval

se po vyvolání negativu

ukáže být snímkem dvou černých tanků

na fotofilmy

stojících na podlaze koupelny

Každá oslnivá výhra

se vzápětí ukáže být

gigantickou snůškou

největších zbytečností

dokonale nezpeněžitelných

 

"Přísahám při Bohu Všemohoucím

Měl jsem jen ty nejlepší úmysly

vypadající tak jednoduše a proveditelně

jako pravidla silničního provozu

vyučovaná v melancholických autoškolách

pod zaprášenými modely

průřezů výbušnými motory

stařičkého pana Diesela.

V juxtapozici se zlem

však zákeřně mění tvary,

nabývají nových vlastností

a čekají na příchod lidí,

aby zraňovaly,

zraňovaly

a zraňovaly.

---