Kap kap kap… aneb Hrůza nocí bezesných

Hrůza, která může postihnout každého z nás... (Ó hrůzo!)

Kap kap kap…
aneb
Hrůza nocí bezesných

Člověk uléhající ke spánku je povětšinou uvolněn a alespoň relativně dobře naladěn faktem, že pár hodin nemusí nic, jen odpočívat a nabírat síly do nového dne. Tehdy si cestu k sebevíce realistickému a zatvrzelému srdci nacházejí šlahounky dobrosrdečnosti, štědrosti, odpuštění a jiného neřádstva. V tu chvíli jde jen o to, položit unavenou hlavu na měkký polštář, přikrýt své rozbolavělé, ušlé tělo teplou peřinou, otočit se na bok, na břicho nebo třeba na záda, dle ctěné libosti, a zhluboka vydechnout a znovu nasát vzduch, aby byla plicní tkáň využitá.
A Snový mužíček si narazí stavbařskou helmu pořádně na hlavičku a vší silou nás poprvé majzne uspávacím proutkem, až jiskry vyletí.
Myšlenky se vinou pomaloučku, nedá se říct že tečou, protože je to pohyb, jenž by dělal čest každému slimákovi nebo gelu, co není tekutina. Nápady a starosti všedního dne se víc a více táhnou jako chrchel po stěně, tělo uvolňuje poslední napjaté svaly…
Kap.
Hluboká vráska zbrázdí naše čelo. Zaplašíme zatřepáním hlavou ohavný zvuk, o němž se žebroníme dozvědět že vznikl kdesi v psychické ratejně naší mysli a značí tedy něco tak nedůležitého jako je třeba rozpolcení osobnosti či počátek psychopatického chování. Jen ať to není skutečné…!
Kap.
Probůh! Ne! To přece nemůže být pravda…!
Ale ostatně, proč dělat takový povyk? Vždyť je to přece jen tichounký zvuk z kuchyně či koupelny. Jen malebné kapání… Myslet na letní déšť a pomalu, slastně usínat je přece tak krásné… Tak nádherné a prodchnuté radostnými myšlenkami a nejčistší slastí…
Kap.
Jo, letní déšť! Takhle hnusně by neznělo, ani kdybychom měli plechovou helmu a na ni nám tur domácí vykonal svou nutkavou tělesnou potřebu po požití obzvláště zapařeného jetele s prošlou záruční lhůtou. Ale co… zkusím hlasitě dýchat a bude to. Pfůůů, fjůůů, huchůůů… chmmmm…
Kap.
Ani tygr, uloživší se na ševcovské šídlo, by nemohl provést delší skok a vrčet zuřivěji. Bosé nohy zapleskají uprostřed noci po linoleu, ruka se jako svěrák natáhne po kohoutku, třísníc si rukáv pyžama ve dřezu. A rveme a rveme, utahujeme ten plastový ksindl, raz, dva, tři ááá zabrat!
Kap.
Ta nosatá, kovová věc se nám snad vysmívá! To už rozsvítíme v kuchyni všechna světla. Vodovodní kohoutek jako by nás sledoval modrým a červeným očičkem a dělal na nás dlouhý nos, z něhož mu kape, protože, hajzlík, musel nastydnout z přemíry studené vody. Znovu popadneme kus tvarovaného plastu do ruky a na pěsti nám vyběhnou klouby jako burské oříšky.
Chrrrrrup… kvík…kvík… kvík…
Jak se to seběhne nikdo netuší, ale faktem je, že najednou stojíme v panenském počátku nového dne v rozsvícené kuchyni, v brunátné tváři pohled maniaka, jemuž do náruče vběhl průvod z dětských jesliček, a naše ruka nevěřícně koná stále stejné pohyby. Kolem dokola, leč běda, běda převeliká! Ten krám kohoutkovská, ta lapálie lisovaná! Už nezabírá, protáčí se naprázdno. Zoubky byly strženy hrubou silou probuzeného primitiva… (primitiva, jenž se při vzteku probouzí v nás – aby nedošlo k omylu)
Co zbývá, než se otočit, nechat kuchyňskou baterii kuchyňskou baterií a vrátit se zpátky do postele, vedle níž už Snový mužíček netrpělivě poklepává botičkou a ručičce svírá druhou fázi usínání – kouzelnou baseballovou pálku.
Kap.
„Rháá!“ vzkřikneme. Padá skutečnost, stavící nás na šachovnici světa v hodinách po půlnoci, padá jakákoliv soudnost a rozvaha. Gatě od pyžama jsou bojovně natáhnuty až na prsa a rukávy pruhovaného kabátku se vyhrnou nad lokty. Nejdeme. Běžíme k místu, kde uchováváme opravářské nezbytnosti, čili věci které někde zbyly, nebyly zrovna k ničemu, ale jednou by se ještě mohly hodit. Zalovíme v tajemných útrobách skříně či šuplíku, bez obav z nočních dravců, jakými mohou pily a dláta bezpochyby být. Pominu možnost, že hledaný předmět není v dosahu, to se prostě nesmí stát a každá lepší rodina má takové předměty doma alespoň dva, až dva a půl, podle movitosti.
Napřímíme se, po radostí nakrabaceném obličeji nonšalantně rozmázneme čmouhu od oleje či kolomazi a takto válečně pomalováni za zpěvu hrdinských nadávek neseme v průvodu jednoho člověka svatou relikvii a artefakt nového, neposkvrněného kohoutku. Před baterií se zastavíme a podíváme se na ušmudlané, zmuchlané pyžamo, na ruce a prsty, pořezané a popíchané zákeřnými obyvateli skříně a šuplíku, nehodlajících prodat cokoliv ze svého hájemství lacino.
Není tohle všechno tak trošku pitom-…
Kap.
„I kdybych měl bídně zhynout, ty už si nezakokrháš!“ křičíme jako smyslů zbaveni a v ruce se nám zjeví šroubovák. Bez soucitu, s pocitem škodolibé, sadistické radosti vydloubneme jedno barevné oko potměšilému ksichtu vodovodní baterie. Břit nástroje se vetkne do drážky krutě odhaleného šroubu a začne otáčet…
Potom tu vodu už opravdu vypneme na hlavním uzávěru a svlékneme si promáčené pyžamo. Ostatně vždyť germánští a keltští válečníci také chodili na zteč nazí, aby se jich nepřítel bál a nebo třeba pukl smíchy. Ale z nás čiší větší hrozba než z nahé germánské gardy, držící se pro posílení hrůzy ještě za ruce v kole, hopkající pitvornými poskoky a zpívajícími z plna hrdla „krásný vzhled je na ten boží svěéét!“. Po chvíli zjistíme, že šroub se zapříčil a nejde ani tam ani zpátky.
Běžíme vyhrabat kleště.
Jakmile se vrátíme k místu zhouby, zjistíme, že ať už kohoutky navrhoval kterýkoliv ignorant, rozhodně nenechal pod plastovým barevným kolečkem dost místa k operaci za pomoci kleští, o francouzáku ani nemluvě.
A jak sundat něco, co, probůh, drží na zarezlém šroubu…?
Kap.
„Já ti ukáži, bestie mořská!“ line se bytem ozvěna našeho hlasu. Zuby, nehty a jakýmkoliv jiným tělesným nástrojem se zbrkle pouštíme do boje, jenž je už předem ztracen. Funění, hekání a temné vrčení, jaké vydává strašlivý vlk, rdousící bezbranné jehňátko, nalezne záhy svůj konec a my tam stojíme, čelo orosené potem námahy, ruce se zarudlými pruhy otlačenin, pod nohama pyžamko, o němž se už dá s úspěchem uvažovat jen jako o hadru na podlahu.
Kap.
Rozdrtit tě, pitvoro jedna! Ruka s kladivem se však včas zarazí několik milimetrů od plánované oběti a nám se v hlavě rozsvítí poplašná kontrolka, zvěstující že dnes (či spíše již včera) jsme se jednou lázni oddali, příjemné a uvolňující, tedy není důvod si to k ránu zopakovat studenou vodou, navíc v provedení skotských střiků. Opatrně položíme kladivo, aby snad ještě nespustilo, a chopíme se kleští, že tedy nástroj mučení rozmačkáme a tak se velice příjemně odvážeme. Ale jediné co drtíme s úspěchem jsou naše dlaně. Popadneme kabát od pyžama a omotáme jím rukojeti kleští a znovu rveme jako o život, až zlolajný kohoutek praská, křupe a naříká. Je to rajská hudba pro naše ukrutností lačné uši.
Jen naříkej, bídáku, bude hůř. Já tě naučím si nedotahovat!
Kap.
Nelidská síla vlije se nám do údů při zaslechnutí zlořečeného zvuku. Dost bolo! Ruce se promění v ocelový svěrák, nedbaje na zranění, která si mohou přivodit. Náš obličej se zabarví válečnou barvou, ergo doruda, zatneme zuby, až se o ně začneme bát, a posledním útokem ztékáme baštu nad níž vlaje zatím vítězná vlajka bachratého nesmyslu z umělé hmoty.
Střepiny nám sviští kolem uší hůř než kdybychom se hnali v prvních řadách do útoku a pod rukama nám puká nepřítel, poddávající se naší nelidské síle. Křupne, rozlomí se a rozpadne. To, že nám půlka zapadla za sporák, kam se jen těžko dostaneme a tedy je tam jako relikt, je další příjemný bonus toho časného rána.
A již se kleště popadají do křížku s revoltujícím šroubem, aby vzápětí zpečetily své vítězství a vyrvaly protestující kousek kovu z příjemného pelíšku.
Když ne my, tedy ani on!
Teď jen honem. Nasadit nový kohoutek, přišroubovat ho se vší péčí, kterou vůbec můžeme ve tři ráno mít, opatrně nacvaknout zpátky barevné kolečko a něžně pohladit svůj nový výtvor. A pak už jen, bez klobouku, bos, protože hledat se s novým pyžamem - na to není zkrátka čas, vklouznout zpátky do vychladlé postele. Překročíme Snového mužíčka, jenž leží pokojně a tiše u naší postele, ve tváři uvolněný, vyrovnaný výraz míru a klidu a na čele bouli, uložíme se do objetí měkkého ložního prádla a zhluboka, mnohem více zhluboka než prve si vydechneme štěstím nad vykonanou prací a vyřízeným problémem.
Ale v ten okamžik se kohoutek znovu probere z námi způsobeného šoku…
Kap.
A my, se zarudlýma očima, nazí a napolo šílení po nočním instalatérském výkonu zjistíme, že jsme se zmýlili v určení viníka, jímž jsme měli bez okolků a hned po prvním zvuku strašlivého pleskání, prohlásit nikoliv nedotahující kohoutek ale zlolajné těsnění…
Leč v tu chvíli nás již milosrdně sklátí samaritánské mdloby.

---