Zlo pro dobro

Všichni čekáme na teleportačním stanovišti až přijde naše chvíle. A víme, že ať bitva skončí jakkoliv, my už se nevrátíme. V téhle válce o budoucnost lidstva musí svůj život v jistém slova smyslu obětovat všichni. A našim vrahem není nepřítel, ale naše vlastní zbraň - časoprostorový teleport. Bohužel tahle jedinečná technologie naší éry má jednu nevýhodu. Nedokáže přenést tělo ani vědomí jako celek. Je to jako by někdo někam v danou chvíli zapsal stav vaší mysli (jinak řečeno elektrony pohybující se vaším nervovým systémem), pak vás rozsekal na hodně malé kousky (řekněme molekuly a atomy) a poslal poštou vaše nákresy někomu, kdo by vás podle nich znovu složil a nalil vám myšlenky zpátky do hlavy. I při nejlepší vůli to už nejste přímo vy. Vy jste zemřel. Jste mrtvý. Někdo vás rozpustil v plasmě. Je to jednosměrný proces. Zemřel jste a znovu jste se narodil někde jinde někdy jindy. Ten nový jedinec jste sice vy, ale vy nejste ten nový jedinec. Bytost A přestala existovat a bytost B pokračuje tam, kde bytost A skončila. Bytost B navíc podléhá iluzi, že někdy předtím existovala. To jsou důsledky tohoto druhu teleportace. Bohužel naši vědci zatím nejsou schopni provést kompletní scan těla a stavu mysli bez jejich destrukce. Ani neumí tímto způsobem vytvářet vícenásobné kopie jedinců. Přenos probíhá jedna ku jedné. Jeden jedinec zanikající ve zdrojové stanici rovná se jeden jedinec vznikající v cílové. Nic víc, nic méně. Také i kdyby to šlo, nemá smysl přenést pak kopii člověka zpět, protože to už stejně není on. Tahle technologie má jediný smysl - vojenské využití. Všichni jsme složili přísahu a jsme odhodláni položit v této bitvě život. Hned teď a tady v desintegrátoru. Aby naše kopie nikdy ani nevešla do historie, protože jestli se mise povede, nikdo se o tom nedozví a pokud ano, budeme považováni za nepříčetné blázny. Naše současnost přestane existovat a tak vlastně společně s námi zemřou všichni, aby předchozí generace žila lépe a naši alternativní současníci přestali umírat tak hrozným způsobem, za který může pár jedinců v minulosti, které teď jdeme zastavit dříve než se něčeho dopustí. Přišla řada na mě. Koho jdu zabít se dozvím až v cílové stanici. Možná Openheimera, možná Einsteina... kdo ví.

Cílová stanice leží uprostřed lesa. Receiver a proviant sem dopadly na padáku z kosmické sondy, kterou naši vědátoři nechali kroužit relativistickou rychlostí kolem země. Syntetizér připomíná beztvarou nafukovací panu připojenou k nějakému zařízení. Zařízení samotné (receiver) zase nejvíc vystihuje popis: kompresor s kuželovitou anténou, hadicemi propojený s tlakovou lahví a nádržkou plnou slizu. A tady jsem se teď narodil. Do polymerového vaku začal proudit jemný aerosol a postupně vyplňovat jeho objem. Jednotlivé části těla se sami vytvářeli na příslušných místech. Celý proces trvá několik minut. Viděl jsem to v instruktážním filmu. Dá se říct, že jde o určitý druh klonování, kde ovšem naklonovány jsou jen jednotlivé předprogramované buňky těla a tělo samotné je sestaveno a aktivováno z energie nasměrované do tohoto bodu z jiného místa časoprostoru. Technologie mi uniká, ale prostě jsem se teď tady v tom vaku narodil. Po probuzení jsem trochu dezorientovaný, protože jak už jsem naznačil, ležím v nějakým slizu v nočním lese a mám pocit, že jsem před pár okamžiky chcípnul. No dobře, jsem potomek nějakýho poměrně inteligentního člověka, kterým jsem, dá se říct, ještě před pár okamžiky byl a jehož vzpomínky a myšlenky mi proudí hlavou a nemohu se ubránit pocitu, že jsou to moje vlastní. Ale ani on by se v takové situaci asi necítil zrovna příjemně. Navíc ten vak nemá žádný vytápění a je mi docela zima, vzhledem k tomu, že jsem nahý, ležím tu už několik desítek minut a ten sliz chladne. Měl bych se z těch sraček vyhrabat, vstát a něco dělat. Ok, vylezl jsem teda z toho vaku a začal prohrabávat proviant, který sem sonda odhodila společně s receiverem. Třesu se zimou, smrdím a sakruju. Našel jsem sprchu ve spreji (naši dobrodinci mysleli na všechno) a teď si dopřávám krátkou očistu teplým proudem vody, nějakýho mýdla nebo co to je a posléze dalších sraček na ochranu před infekcí, kontaktními nemocemi atd. Pak mě to suší horkým vzduchem - první dnešní příjemný zážitek. Igelitový oblečení (jak já té kombinéze říkám) nechávám v batohu, stejně bych v něm ve většině ér byl nenápadnej jako slon v pyžamu v odpaďáku. Beru si akorát boty. Balím se do deky, zavádím si do těla syntetizér potravy a malý bojový počítač v jednom - další ne zrovna příjemná chvilka. Napojení se děje automaticky a není to zrovna bezbolestné. Resetuju system a jdu směrem, který mi to v hlavě ukazuje. Receiver a zbytek proviantu se zničí sám, nemusím se o nic starat. No prostě komfort. Počítač říká, že úkol a čas se dozvím až v nezbytně nutnou dobu, abych se zbytečně nerozptyloval. Psychologie je zdá se koníčkem mých dobrodinců.

Došel jsem až k lesní cestě. Svítá. Nečekal jsem, že tady bude nějakej provoz a ani jsem se ho nedočkal. Jdu pěšky podél cesty a sem tam se leknu nějaké té blbé havěti, co tu kolem žije, ale naštěstí jsem nenarazil na žádný hady a tak. Počítač mě varuje, když se v blízkosti objeví něco živýho a sám mi navrhuje cestu, kde podle něj nic nebezpečnýho nečíhá. Nic nebezpečnýho podle něj nečíhá zpravidla tam, kudy se ani nedá projít. No co už, spolíhat se na technologii, to je v takovýdle chvílí vždycky ošidný, takže funkci generování waypointů vypínám. Víc by mi pomohlo, kdyby mi ten krám konečně prozradil, jestli mám očekávat dávku ze samopalu nebo oštěp v prdeli. Ale počítač si stojí na svým, že to alespoň bude překvapení. Toho idiota, co mu programoval umělou inteligenci bych rád potkal, abych mu pořádně rozkopal koule. Jdu ještě tak půl hodiny a pak si dávám malou přestávku. Les je sice celkem průchodný, ale přece jen je to poměrně namáhavej vejšlap. Pak už jdu jen chvilku. Je asi tak 6h. Konečně jsem se dostal na okraj lesa. Počítač mě varuje před něčím živým asi 200m nalevo. No vida, na poli tu maká nějakej člověk ve špinavejch hadrech a s koněm. Bezva... Středověk... Počítač vítězně hlásí: 1470 - nedaleko Florencie. Ok, tak to bude zajímavější než jsem si myslel.

Jdu po ulici, počítač mi na požádání překládá nápisy a rozhovory kolemjdoucích. Mám na sobě už trochu lepší hadry, než ty, o který jsem včera připravil toho chudáka na poli. Chlápek, co jsem s ním tady hodil řeč v jedné zapadlé špinavé uličce měl celkem dost peňez. Asi zloděj. Takže si nemáme co vyčítat. Doufám, že ho někdo nepošle na věčnost, než se probere. Počítač mi říká, že se mám začít vyptávat na Andrea Verrocchia. To jméno mi nic neříká, v dějepise jsem nikdy moc nevynikal a počítač tvrdošijně odmítá prozradit víc. Sice netuším, čím mohl ten dotyčný ovlivnit budoucnost, ale možná to ve zkutečnosti není klient. Ok, ptám se v jedné putice a počítač mi překládá odpověď, ze které se dozvídám, že je to nějakej malíř nebo sochař nebo kdo a kde najdu jeho dílnu. No tak teď jsem z toho ještě víc jelen. Podle pokynů počítače se ubytovávám v hostinci nedaleko dílny. Hostinský radí, jak dílnu najít. Našel jsem ji snadno, ale zastihnout Verrocchiho se mi nepovedlo, je někde u zákazníka. Nabídli mi, abych přišel později nebo počkal. Počítač mi napovídá, abych si nechal dílnu ukázat.Vymyslel si pro mě pohádku, že jsem potencionální (a prachatý) zákazník, který se zajímá o díla Verrocchiových studentů. Počítač mi vymyslel i nějaké dobře znějící jméno a titul. Nechápu sice, jak to souvisí s mým úkolem, ale plním pokyn počítače a dostává se mi prohlídky dílen. Představil jsem se svým vymyšleným jménem několika studentům a počítač mi říká, abych začal obdivovat nedokončený obraz jednoho z nich. Počítač mi blokuje vnímání jména, kterým se mi chlapec představil. Plním pokyny svého neodbytného elektronického průvodce a zvu asi osmnáctiletého nadaného chlapce na skleničku do hospody, kde jsem se ubytoval, s tím, že mu povím o zakázce, kterou bych pro něj měl. Chlapec jde se mnou a já stále ještě doufám, že to není klient.

Večer uběhl rychle. Poseděli jsme, popili a (s tajnou pomocí translátoru v mém těle) pokecali. Chlapec je docela uzavřenej, ale když přijde řeč na jeho tvorbu, je na něm vidět to nadšení. Rychle jsme se spřátelili a on se diví, že tak dobře chápu vše, o čem mluví. Mě zatím pomalu dochází, čím je tak vyjmečný. Pod mou záminkou většího klidu než v ukřičené hospodě jde ke mně do pokoje a kreslí mi na kusy pergamenu svoje nápady. Dívám se, jak načrtává obdivuhodně přesná lidská těla... domy... a stroje. Rozřezaná těla... pevnosti... obléhací věže, katapulty, tanky... Tenhle chlapec bohužel může přinést lidstvu až příliš velký pokrok. Pokrok, na který není lidstvo morálně připravené. Už chápu, ale je příliš pozdě. Počítač náhle převzal kontrolu nad mým tělem a nutí mě postavit se za chlapce a dělat, že si přes jeho rameno prohlížím ty dokonalé kresby. Mluvit mi počítač nebrání, ví, že tělo už mi nepatří a tak stejně nemůžu nic změnit. Ačkoliv jsem si jistý, ptám se chlapce znovu na jméno, zatím co se moje ruce chystají zlomit mu vaz. Jmenuje se Leonardo...

---