Road story s teenagerm - zakončení

Čtvrtek 18.8.

Hned za Dunajem (ať žije EU – na hranicích jen zpomalujem) závan jihu nebo balkánu? Volnější zacházení s pravidly. První povozy. Vesnice houstnou a když se najednou uprostřed jedný vyhýbám díře a bafne na mě cedule Budapest.

Jak vcucnutí do výlevky – osmdesátkou se po čtyřproudový silnici řítí na sebe načmakaný auta. Jak v Itálii se v plný rychlosti vyhýbaj čemukoli. Ostatní vyhoví, neprudí. Parking kdekoli, kde proud aut neveme. S českou značkou si to netrofnu: Tóth nem ember, může si myslet policajt. U Margit híd pěkný místo. Z maďarských Strašnic vzhůru na Hrad. Všude furt provoz. Jsem velkoměsto, říká tak Budapest.

Jenže: co se to sakra blejská vedle kostela sv. Štěpána? Hotel. Oni si dostavěli siluetu hradu Hiltonem. Brrrr, řiká Ted. Nahoře turistická zácpa. Festival kýče, oficiálně idové tvořivosti, nadchíňá turisty. Ve směnárně dostávám za 250 korun 1989 forintů. Very important year, řikam pokladní. I na potřetí valí voči. Mladá nebo blbá? Obojí? V centru Budína několik minipaneláků. Hezký, ale kam se to sere na Olmik nebo na x dalších měst, s Prahou nesrovnám. Výměna stráží je stejně směšná jak v Praze. Maďaři jsou ale hrdější.

Dunaj dělá z města velkolepost. Jdem přes něj pěkně dlouho. Dobrýho lángoše si dáme v Budapešti, řikal jsem Tedovi na Slovensku. Těšil jsem se taky na pouliční preso. V centru žádnej stánek, žádný hladový vokno. Restaurace s nesmyslnejma cenama. Obsazenost jim odpovídá. Jinak dva mekáče a jeden Burger King. Pešť jsou Vinohrady, někdy s velmi rozmáchlou secesí. Vše strnulé. Žádný stavební ruch, až na pár oprav silnic.

Nádor galerie? ptá se mládě. Asi si to blbě přečet – to bude Nándor – maďarský méno. Ale ne. Nádor galéria. Jsme na Nádor Jozsef tér. Smích fórky. Náměstí Pepy Nádora. Ne. Náměstí nádora Pepy. Tady nemaj huríkány, tak dávaj ména nádorům. Vzdáváme lángoše a v sámošce kupujem housky a čabajku. Fakt dobrá.

Jíme v parku, kde bezdomovci chytaj holuby uspěj je a pak je pouštěj.

Parlament se snaží sekundovat řece. Vznosnej mohutnej okolo místo, ale jinak vo ničem, jak všechen šovinismus.

Přecházíme zpátky. Z útrob předmostí vyřinčí pratramvaj. Ta snad pamatuje dinosaury, říká mládě.

Multivan čeká a vzhůru. Zbývá asi 900 forintů. Něco přivezem. Stavíme u Tesca. Kupujem Markovi – dnes je mu dvacet - láhev levnějšího tokaje. Chutnal mu. Popocházím a za úplný zbyteček dostávám u mekáče pouliční preso jak v 80. letech. Lángoše ale nemaj. Oddych. U Maďarů se na dálnici platí. Riskujem. Úspěšně.

Na slovenskejch hranicích ani noha. Zastavit? Komu? Jet dál? Udělam průser? Jedu pomalejc než chůzí. Jedete do Prahy? Dvě holky se vracej z Rumunska. Věcí jak když vyklízí byt. Diví se, že se Rumuni moc nestaraj o ekologii. Směju se. Po krk ve sračkách myslí na ekologii jen zelený Mirek Dušín. Zklamu je. Jen do Bratislavy. Ale vyvážím je na pražskou dálnici.

Kárčí u kterého budem dvě noci spát, je za vodou. Jen pár cenťáků. Občas ho to spláchne. Vyhrabe se. „To já revem, keď sa mi niečo nepáčí, zatial to zobrali, aj ten posledný CEO.“ Lebedí si ve slovenskejch daních. Závist jako prase - 19%, když si předstsvuju svou výplatní pásku.

Voba sou hotový z dárku od nás. Grafika na vytlačovaném papíře od Olbrama Zoubka. Máme jich doma nějak moc.

Ljuba mile ráčkuje: „Urrobila som thajské jedlo.“ Palí to jak čert. I Kárčí, zvyklý na maďarskou kuchyni své matky, má co dělat. Ted vypadá, že umře. „Na tej omáčke psali medium, nie spicy“.

Pijem víno, o kerym Kárčí říká nic moc. Podle mě je skvělý. Rozdíl měřítek – já furt ještě plavu. Stačej nám tři minuty, abychom byli na notě. Jak před 20 lety. I když témata sou jinde a plíseň lidského rodu se po zeměkouli pohnula až neskutečně.

Pátek 19.8.

Vezem Kárčího do práce do Vídně. Největší vopruz na hranicích je do Rakous. Asi nějakej potomek Čechů ví, co u nich dovedem. Kontroluje kontroluje, stejně pouští. „Na ktoré hovno se tak serieš? Predbehni ho!“ „Jo takhle si zbořil tu Audinu…“ „Somár“, směje se.

Parkujem na předměstí. Už tohle dokazuje jeho slova: „bol som dva mesiace v Amerike a hovorím ti, najlepší miesto pre život je Európa.“ Pohoda klídek. Účkem nejdřív za Hundertwasserem. Vylezem, rozhlídnu se a důchodkyně, jestli nám může pomoct. Hundertwasserhaus je bomba – mládě přikyvuje. Tramvají do centra. Šine se. Nechce rušit.

U Stephansdomu (jééé to znam z komisaře Rexe, říká mládě) turistická zácpa. Všichni chtěj ouděsuplný suvenýry nebo se projet kočárem. Za prdelí vod Opery si dáváme překvapivě dobrý a velký buřty za dvě Eura. „Tie najlepší vo Viedni,boha,“ řek večer Kárčí. Nechce se nám po nich chodit. Jedem účkem do Schoenbrunnu. Tady se vyseru, řek Ted, když uviděl zámek.

Procházka Vídní vede k řečem, kerý jen uklidňujou. Činíme tak. Přes tržiště v 5. obvodu – „asi tři bloky vocuď sme tě v roce 90 počali,“ řikám Tedovi, přes Mariahilfestrasse a Hofburg procházíme Bermudadreieck – vídeňskou Stodolní. Taky tady nabíraj knajpy sílu – v půl třetí odpoledne. V cukrárně na Schwedenplatzu máme co dělat, abysme si vybrali. Zmzlin neskutečně a kurva dobrejch. „To najlepšie z Viedne ste mali.“

Kárčí že nemá už nic na práci, že jede s náma. Ljuba udělala pro jistotu klasické těstoviny. Dáváme si i zbytek thajského pekla. Dali jsme si něco piv a flašku vína, Kárčí jde pro další a přináší i rakouskou slivku. Je úžasná, silná a jemná, furt řešíme věci, kerý jsme kdysi začali. Že votevřem to víno. Na to nedošlo, ale litr kořalky jsme ztrestali velmi poctivě. Ve čtyři jdeme spát.

Sobota 20.8.

Jak to, že mi není blbě? Jen nevyspání! Dobrá kořalka, cejtit ji eště ze stolice ale jinak je mi fajn. Dem si prohlídnout Blavu. Kárčí s Ĺubou se jedou kouknout po něčem za tu zbořenou audinu. Šestku? To má každej zbohatlík, řikaj. Tak co novej pasát? Ten je vobyčejnej. Takže? Meďoura v automatu? Ty vole dyť ti neni vosumdesát a ta prodleva při řazení, si upad? No jo, ale to svezení.

Mrtvejma ulicema k Hradu. U novostavby - výhled na město – parta zlaté mládeže v kocovině a v bavoráku. Na půlce otevřených vrat u vjezdu: KOVAŤ. Tady maj koně? Po pár krocích vidíme druhou půlku: NEPAR.

Kolem šedivýho hradu se rozpačitě placatí pár turistů a rodinek. Nejlepší výhled je odtud na Petržalku. Do města jen jedna ulička bývalého židovské čtvrti. U Teda převládá v tváři zvědavost nad vopruzem. Jen po dálnici. Chtěli most, tak byla dálnice. Tak zbourali malebnou židovskou čtvrť. Podcházíme dálnici. Pach chcanek - normál. Vcházíme do kostela. Opírá se o dálnici. Chtěj vstupný. Ste upadli? To můžem chtít u nás vstupný do kostela v každým třetím okresním městě.

Centum je spící Růženka. Vlastně stejně přitažlivá jako Vídeň, ale čeká na prince. Ne jako Praha. Opuštěná zákoutí si vystačí sama. Na stropě internetové kavárny – převrácený kafe. Na náměstíčku naprogramovaný děti s folklórem.

Kárčí vybírá jen celé melouny. První se mu nepoved. Druhej jo. Ĺubi je mi líto, až bude prát ubrus. Vzali sme si na to jen žíce. Preso nakonec a odjezd.

Od Evy SMS: nic si po ceste nedavejte, mate doma kureci s nivou. Ukazuju Tedovi. Kejvne. Tak ve dvoustovce vyblikáváme všechno v levym pruhu.

Po 2 hodinách v Praze. Spuštěnej motor, když vykládáme věci. Diesel je jak dostihovej kůň. Zahřej ho. Dej mu zabrat. Pak ho nech vydejchat.

Při vchodu do baráku na mě padá manželská neprůstřelná vesta.